Odsun, nebo vyhnání? Poslední Němci opustili Československo

Češi a Němci – národy, které sváděly boj o střední Evropu. Nejvýraznější zlom v jejich soužití přinesly (po)válečné události. 29. října 1946 odjel z Karlovarska do Německa poslední dobytčí vagon s lidmi.

Říjen 1946. Nad Evropou se vznášejí první příznaky studené války. Stalin mocně upevňuje panství ve střední a východní Evropě. Nový muž v Bílém domě Harry Truman je čím dál tím ostražitější k činům Kremlu, který býval protihitlerovským spojencem v dobách druhé světové války. V Československu vyhráli volby komunisté, kteří bodovali hlavně v českých zemích.
 

A hlavně si balí kufry s tím nejnutnějším ošacením sudetští Němci. Důvodem byl naplánovaný odsun. Oko za oko, zub za zub. Heslem jako vystřiženým ze starověkých dob se řídili Čechoslováci v čele s demokratickým prezidentem Edvardem Benešem vůči Němcům, kteří po staletí žili na území obývaném především Čechy a Slováky.

Z Karlovarska, kde před válkou i během nelítostné bojové vřavy žilo Čechů jako šafránu, se museli Němci chtíc nechtíc vrátit "Heim ins Reich“. Je pravdou, že západní Čechy byly baštou německých radikálů, vždyť jedním z nich byl i bývalý knihkupec a později kat českého národa Karl Hermann Frank. Ten skončil na pankrácké šibenici, jeho popravu sledovalo na šest tisíc Čechů toužících po německé krvi.

To jen dokresluje atmosféru doby, v níž se zapomínalo, že Němci většinou do Čech mířili na pozvání českých panovníků. Byli po staletí zdrojem západní kultury, i když ani tehdy se rozhodně nedaly česko-německé vztahy nazvat idylkou. Po vyhrané válce se Češi rozhodli s Němci skoncovat "husitsky“, jak to nazval komunistický pohlavár a kritik Zdeněk Nejedlý. My bychom spíše použili termín nelítostně a bez skrupulí.

Kde vznikal odsun?

I dnes po více než 70 letech od bolestného přesunu sudetských Němců se s našimi sousedy nedokážeme shodnout na termínu pro přemístění zhruba tří milionů bývalých československých občanů. My používáme výraz "odsun“, zatímco Němci a Karel Schwarzenberg "Vertreibung“ alias "vyhnání“. O žádné vyhnání z ráje v letech 1945-1946 nešlo. Naopak.

Kořeny odsunu musíme hledat ve zvěrstvech, které nacisté páchali v Protektorátu Čechy a Morava za války. Byť české oběti na životech nelze srovnávat např. s utrpením Poláků, Heydrichiáda připravila o život mnoho poctivých vlastenců, kteří se postavili nacistické totalitní zlovůli.

Jedním z hlavních hráčů na československé politické šachovnici byl i prezident Edvard Beneš, který řídil činnost londýnské exilové vlády. Mnichovský syndrom v něm stále hlodal, rozhodl se i proto vůči Němcům razit nekompromisní styl. V roce 1943, tedy v době, kdy nacistickému Německu začal zvonit umíráček, získal od Churchilla, Roosevelta a Stalina souhlas k poválečnému odsunu Němců. A když v květnu 1945 válka skončila, stal se rázem z privilegovaného německého národa póvl a štvaná zvěř.

"Bijte Němce, Hitlerovce“

V husitských dobách se Češi vzpírali německému diktátu kvůli vazbám Svaté říše římské národa německého na papeže. Po druhé světové válce se slovo Němec stalo v českých zemích synonymem výrazů "zrádce, nacista, okupant“. Začal platit princip kolektivní viny, který ještě rozdmýchávali i demokratičtí čeští lídři.

"Německý národ přestal být v této válce lidským, lidsky obstojným, a jeví se nám již jen jako jediný velký lidský netvor. Tento národ musí za to všechno stihnout veliký a přísný trest. (...) Řekli jsme si, že musíme německý problém v republice zcela vylikvidovat,“ hřímal prezident Beneš v Brně 12. května 1945. Jeden z hlavních špiček národních socialistů Prokop Drtina v polovině května 1945 burcoval ještě víc. "Vyžeňte a pobijte jich po skončení války co nejvíce. Začneme s vyhnáním Němců hned. Použijeme všechny prostředky, před ničím neváhejme,“ řečnil v pražské Lucerně.

A Češi se mnohdy chovali ještě hůř, než jejich bývalí okupanti. Do schválení Postupimské dohody v srpnu 1945 v Československu probíhal tzv. divoký odsun sudetských Němců. Byla to doba, kdy i psi na tom byli lépe než domorodí lidé, kteří se v pohraničí místo ahoj zdravili "Gruess Gott“.

Koncentráky pro nové vězně

Němci museli opustit domovy, nosit bílé pásky na rukou a zamířit do internačních táborů. Vládly v nich nuzné podmínky. Za vše hovoří to, že Němci se v Terezíně ocitli ve stejných kójích, ve kterých trpěli Židé a jiní vězňové za války v době nacistické nadvlády.

"Zachraň se, kdo můžeš,“ tak se chovali Němci těsně po válce i kvůli strachu z české vendety. Osudy mnoha z nich jsou i dnes otázkou. Na 200 tisíc sudetských Němců je pohřešováno dodnes. Oficiální statistiky ale uvádějí nižší čísla.

Obětí transferu se mělo stát 18 816 lidí, z toho bylo zavražděno 5 595 Němců. Na 6 615 obětí zemřelo v internačních táborech.
K těm nejsmutnějším případům české touhy po krvavé odplatě patří tzv. Brněnský pochod smrti, genocida z Postoloprt a masakr z Ústí nad Labem.

Mezi 30. a 31. květnem 1945 se vydalo na nucenou odyseu až do Vídně na 20 tisíc brněnských Němců. Na vyčerpání doplatilo životem na 1691 lidí. V Postoloprtech objevili v masových hrobech na 800 zavražděných, nechyběly mezi nimi i děti. Na vině byli důstojníci československé armády na přelomu května a června 9145.

V Ústí nad Labem zase posledního července 1945 Češi vyhazovali Němce z mostu do řeky. Důvodem byl výbuch v chemičce, který se kladl za vinu právě německým "záškodníkům“. Odhaduje se na stovku obětí.

Spořádaný odsun

Po Postupimské konferenci se Češi chovali k sudetským Němcům lépe. Už se vraždění německých (ne)viňátek nepovažovalo za nepsaný zákon. V Československu mohlo zůstat na 250 tisíc Němců, kteří dokázali antifašistickou činnost. Čísla o celkovém počtu odsunutých se různí. Je to dáno také tím, že ke konci války se v Československu zdržovalo více Němců, kteří třeba z Polska prchali před postupující Rudou armádou.

Pokud se budeme držet československých čísel, která jsou nižší než sudetská, tak do 1. listopadu 1946 z dnešního Česka zmizelo 2 170 598 Němců. Zhruba dvě třetiny z nich zamířily do americké zóny, která se později stala Západním Německem, zbytek okusil jho sovětské okupace ve východní zóně.

A Češi si po odsunu lebedili. "Letošní Vánoce nabývají obzvláštního významu a charakteru také tím, že je v naší vlasti slavíme poprvé bez Němců. To je výsledek, na jehož nesmírný historický význam jsem již vícekráte poukazoval. (...) Touto skutečností byla zlikvidována jedna z velkých kapitol naší minulosti,“ uvedl ve vánočním projevu v roce 1946 prezident Beneš.

Dnes se k temným kapitolám našich dějin vracíme. Prezident Klaus se obává možných majetkových nároků sudetských Němců, pokud by byla schválená Lisabonská smlouva.

Dialog se sudetskými Němci ale znemožňují některé radikální názory členů Landsmanschaftu, kteří jednostranně zdůrazňují české křivdy na Němcích, aniž by zmiňovali nacistickou okupaci a působení Henleinovců za 1. republiky. Česko-německé rány jsou tak i po více než 70 letech stále živé.