Prostořeká poslankyně, která propadla nacismu

Lady Nancy Astorová proslula nejen tím, že se 2. prosince 1919 stala první britskou poslankyní. Víc ji proslavil její ostře nabroušený jazyk.

"Winstone, kdybych byla vaší ženou, dala bych vám do kávy jed,“ pravila jednou v zápalu slovního souboje Lady Nancy Astorová Winstonu Churchillovi. Ten jí odpověděl ve stejném duchu – "Nancy, kdybyste byla mou ženou, vypil bych ho!“ Tato slovní výměna se zapsala do dějin, stejně jako Winston Churchill. Ale kdo byla ona Lady, která se odvážila takhle přít s nejmocnějším Britem?

"Vdala jsem se pod svou úroveň. To je ale případ všech žen.“

Druhého prosince 1919 poprvé usedla do poslanecké lavice britského parlamentu žena. Dobový tisk z toho byl na větvi, ve většině deníků o ní vycházely tucty anekdot. Ale sympatická Lady si z toho velkou hlavu nedělala – dokázala všechny útoky přecházet s humorem, který ji proslavil ještě víc než její politická dráha.

Podruhé vdaná žena byla v té době zcela konzervativní Anglii velmi zajímavým zjevem. Energická dáma narozená v Americe se nebála mužů, vymykala se dobovým stereotypům a neváhala si to v ústním souboji rozdat ani s vyhlášenými řečníky.

Narodila se 19. května 1879 v Danville v americkém státě Virginie. Její otec, zpočátku bohatý obchodník, za občanské války zchudl, takže se musel poohlédnout po práci jinde. Naštěstí vsadil na správného koně a vrhl se na stavbu železnice, která v té době slibovala rychlý zisk. Na rozdíl od spousty jiných podnikavců opravdu na "ocelovém oři“ zbohatl. Nancy i její čtyři sestry – mimo jiné všechny vyhlášené krasavice – se tak mohly v klidu věnovat studiu i zábavě.

Už v osmnácti letech se vdala za plukovníka Roberta Goulda Shawa. Během krátkého, ale o to intenzivnějšího vztahu zjistila, že její muž není vysněný gentleman, ale notorický alkoholik. Po rozvodu jí z manželství zbyla jen nechuť k dalším vztahům a čtyřletý syn Bobbie. Aby si zlepšila náladu, vydala se do Velké Británie. A už tam zůstala napořád. Ostrovní země jí učarovala svou svobodomyslností, krajinou i lidmi, kteří jí přišli mnohem srdečnější než Američané. Ti neustále řešili jen "byznys“. Hned po příjezdu se do šarmantní Nancy zbláznila i Británie.

Oproti Britkám vynikala vtipem, rozhledem, vzděláním i životní moudrostí. Překvapovala svobodomyslností, nezávislostí a nabroušeným jazykem – tedy vlastnostmi, které se tehdy tradičně připisovaly spíše mužům. V kombinací s její krásou to na Brity působilo jako sud dynamitu. Měla spoustu ctitelů, ale nakonec se vdala znovu zase za Američana. A tentokrát si už vybrala lépe než poprvé. Za ženu si ji vzal Lord Waldorf Astor, se kterým si vysloveně padla do noty. Usadili se na zámku Cliveden v Buckinghamshiru.

"Podívejte se z zblízka na ženu, které je přes šedesát let. Stejně tak dobře se můžete dívat na reliéfní mapu Irska.“

V parlamentu proslula spíš problémy, do nichž se dostala, než úspěchy, kterých dosáhla. Osamocená žena se musela potýkat s řadou problémů – od neexistence dámských záchodků v budově, až po zakouřené místnosti, kde se necítila právě skvěle. Podařilo se jí prosadit jen jeden menší zákon – a to, aby byl mladistvým prodáván alkohol až od 18 let. Větších úspěchů dosáhla díky popularitě, kterou získala. Pomáhala mladým ženám, aby se dostaly do pozic v administrativě, aby získávaly do té doby ryze mužská místa. Přesto byla Lady Nancy po celý život konzervativní poslankyní – sice měla mezi levicovými političkami řadu přítelkyň, ale nikdy s nimi opravdu nespolupracovala.

"Přestože ženy toho hodně napovídají, nikdy neřeknou zdaleka všechno, co by mohly.“

V parlamentu vydržela dlouhá léta. Nejúspěšněji si vedla v době těsně po I. světové válce, 30. léta už jí tolik nepřála. Dostala se v té době i do osobních problémů, když byl její syn Bobbie, už dříve úřady popotahovaný za opilectví, obviněn z tehdy trestné homosexuality. Největším průšvihem se ale ukázala její náklonnost k nacismu. Hitlera sice dvakrát nemilovala, dokonce o něm řekla, že ho nemůže brát vážně, když vypadá jako Charlie Chaplin, ale k některým myšlenkám nacismu projevovala náklonnost.

Nancy Astorová většinu ústupků vůči nacismu projevovala proto, že se obávala další světové války. Za té první měla na zámku ubytovanou rotu kanadských vojáků. Díky tomu viděla zblízka, jak vypadají válečná zranění a utrpení na frontě. Stala se vášnivou obhájkyní politiky "ustupování“ Německu, stýkala se s řadou prominentních britských nacistů a velmi nesympaticky se zachovala i po obsazení Čech. Tehdy prohlásila, že místo do Anglie by měli Češi utíkat do Sovětského svazu, když jsou stejně všichni komunisté…

"Jediné, co je zajímavé na bohatých lidech, jsou jejich peníze.“

Když Německo napadlo Británii, brala to jako osobní prohru. A když se její vlast spojila s nenáviděným komunistou Stalinem, cítila se zrazená. Po celou dobu II. světové války se snažila, aby se Británie vzpamatovala a bojovala raději proti přirozenému nepříteli – sovětskému Rusku. Po válce ji celá země brala jako jednu z poražených. Lady Astorová se přestala ucházet o poslaneký mandát a stáhla se do soukromí.

I nadále ale cestovala po světě a snažila se šířit myšlenky, jimž upřímně věřila. Ale jak umírali její přátelé a vrstevníci, ocitala se v čím dál větší izolaci. Na svém posledním veřejném vystoupení v Rhodésii například prohlásila, že je hrdá na to, že její otec byl obchodníkem s bílými otroky. Zemřela roku 1964.