ZÁZRAK: Z chlapce, který čekal na smrt, vychovali školáka

Nikdy se neměl dožít jednoho roku, nikdy neměl chodit, ani se sám najíst.

Podle prognóz lékařů měl dnes devítiletý Petr z Opavy, trpící velmi vzácným wolfovým syndromem, pouze čekat na lůžku na smrt.

Měl však obrovské štěstí, že do Domova pro osoby se zdravotním postižením Sírius v Opavě nastoupila před pěti lety nová ředitelka. Ta totiž nedala na doporučení lékaře, a začala z chlapce, odevzdaně čekajícího na smrt, vychovávat soběstačného člověka.

“Já jsem nastoupila v lednu 2004, a setkala jsem se s Petrem, který měl v diagnóze wolfův syndrom. To je vzácné genetické postižení, při kterém je častá smrt už při porodu, nebo v prvním roce života. Projevuje se zpomaleným psychomotorickým vývojem, problémy s chůzí i držením těla, či nepřítomností řeči. Petr v té době pouze seděl v postýlce, nemohl z ní moc často ven, nikdo s ním nijak speciálně nepracoval,“ popisuje ředitelka Síria Soňa Lichovníková.

“Tak jsem si nastudovala jeho diagnózu, a začala jsem se změnou koncepce a vůbec celého přístupu k němu, protože tehdejší péče byla zaměřena jen ošetřovatelsky,“ říká Soňa Lichovníková, která však tvrdě narazila na odpor nejen svých zaměstnanců, ale dokonce i lékařů.

“Jelikož jsem začala prosazovat změnu, která znamenala pro zaměstnance podstatně více práce, a úplně jiný aktivní přístup, nesetkalo se to u mnoha lidí s pochopením. Dokonce za mnou přišel lékař, který mě přesvědčoval, že veškerá snaha je v případě Petra úplně zbytečná, že se stejně žádného vyššího věku nedožije, že nikdy nebude sám chodit, ani sám jíst, a to, že by se naučil o sebe starat a chodit na toaletu, či se obléct, to že je úplný nesmysl. Ale já jsem ustoupit nemínila,“ říká Soňa Lichovníková.

Postupně se jí podařilo získat na svou stranu některé zaměstnance, mnoho jich ale kvůli tomu odešlo pryč. “Samozřejmě změna koncepce byla podporována i zřizovatelem, tedy Moravskoslezským krajem, který umožnil navýšení zaměstnanců, bez čehož by to absolutně nešlo,“ podotýká ředitelka.

Pak teprve začala tvrdá každodenní práce, při které bylo potřeba Petra učit úplně všechno. “Věřila jsem, že se to podaří, a nakonec se tak skutečně stalo. Je to doslova zázrak, ale Petr dnes nejen sám chodí, ale je schopen se o sebe normálně postarat, nají se, chodí na záchod, pomáhá v kuchyni, a dokonce chodí do speciální školy. Prostě se nám z něj podařilo udělat normálního kluka. Možná nedokáže tolik komunikovat, ale běžné činnosti, které dělají děti v jeho věku, a zájmy, které mají, má on také, a může si je uspokojovat,“ říká Lichovníková. Už v roce 2004 požádali o zařazení Petra do listiny dětí vhodných pro pěstounskou péči, ale až díky tomu, že se jej podařilo prakticky vrátit do života, jeho šance podstatně vzrostly.

“Chtěli bychom případ Petra uveřejnit, aby to i pro ostatní byla motivace. Aby i přesto, že někdo řekne, že něco nejde, aby i oni měli chuť zkusit to, protože dopředu nikdy nemůžeme říct, že je něco definitivní,“ uzavírá ředitelka Soňa Lichovníková.