Nazin, ostrov kanibalů, se stal hrobem tisíců

Zdroj: oficiální zdroj

Desetitisíce zoufalých a hladových lidí, jeden pustý ostrov na Sibiři a komunističtí reformátoři přesvědčení o tom, že dokáží měnit svět. Tyto tři faktory vytvořily jedno z nejhorších míst na Zemi.

V roce 1933 se na ostrově Nazin náhle ocitlo asi sedm tisíc zoufalých “osídlenců“. Za několik týdnů jich dvě třetiny zemřely – většina hladem a násilnou smrtí. Podle dokladů na ostrově docházelo ke stovkám případů kanibalismu, nekrofágie a mučení.

Tisícovky deklasovaných společenských živlů především z Moskvy a Leningradu byly odeslány na malý ostrůvek Nazin, ležící na soutoku řek Ob a Nazina. Až do roku 2002 jen málokdo tušil, v jakou tragédii se jejich deportace proměnila. Pak se ale otevřely do té doby tajné komunistické archívy a svět se začal dozvídat o jednom z nejděsivějších zvěrstev, které komunisté v Sovětském svazu způsobili.

Po kulacích přijdou na řadu měšťáci

Vše začalo v roce 1927, kdy se stalinistický režim rozhodl násilným způsobem rozhodl zlikvidovat kulaky – středně bohaté rolníky. Od roku 1929 se provádělo násilné rozkulačování: přes pět milionů rolníků skončilo v pracovních táborech gulag nebo na Sibiři.

Pro velký  “úspěch“ akce, která vyvolala obrovský hladomor, se sovětští vůdci rozhodli roku 1933 v jejím pokračování. Tentokrát měli kulaky následovat nepotřební obyvatelé měst. Tím komunisté mysleli všechny povaleče, prostitutky, kriminálníci a další “antisovětské živly“. Celkem jich měly být asi dva miliony. Všichni tito vysídlenci, včetně žen a dětí, byli nazváni “pracovními kolonisty“ naloženi do vlaků a postupně začali být odváženi směrem na východ.

Bez jídla a oblečení v sibiřském pekle

Přestože neměli s životem na vesnici žádné zkušenosti, měli se věnovat práci v lesnictví a zemědělství. Šílený plán na osídlování Sibiře pomocí asociálních společenských sil vrstev vyšel z hlavy Genricha Jagody, šéfa tajné policie OGPU (předchůdce KGB). Kolonisté měli vytvořit asi tisícovku pracovních kolonií. Hned během prvního roku zde měly vzniknout lázně a ošetřovny, v roce druhém zde už měly stát i knihovny, hospody a školy. Jenže komunistické vedení nedokázalo zajistit pro vysídlence téměř žádné potřeby – kolonisté tak nedostali nejen nástroje, ale dokonce ani stavební materiály, a dokonce ani potraviny.

Jednou z pro transporty nejhůř připravených oblastí byl právě ostrov Nazin. Lidé, kteří tam v květnu 1933 mířili, byli často neschopní práce; bylo mezi nimi množství invalidů, slepců i mentálně zaostalých. Téměř nikdo nebyl připraven na sibiřské mrazy - většina kolonistů byla špatně oblečená i obutá. Čekali, že na ostrově pro ně bude připravená alespoň minimální infrastruktura, ale po přistání zažili šok: ostrov byl zcela prázdný.

Vítězí ti silnější

Úředníci, kteří měli ostrov na příjezd kolonistů připravit, selhali. Nedá se jim to však příliš vyčítat, neměli na to zcela žádné prostředky. Zoufalí kolonisté měli zásoby jen na několik dní, ale i ty jim postupně rozkrádali jejich strážci, kteří se na Sibiři ocitli také bez jídla. Ani spát nebylo kde. Kolonisté měli k dispozici jen třicet lopat, ale ty se od promrzlé země odrážely jako od tankového pancíře. Osadníci měnili za poslední zbytky jídla vše, co mělo nějakou cenu: oblečení, boty ale také za zlaté zuby.

Jak se dalo čekat, už po několika dnech začali lidé umírat. A s tím se také šířily první případy kanibalismu. Kriminálníci, kteří mezi osídlenci byli v hojném počtu, neváhali pro maso zabíjet a dozorci si brzy všimli, že někteří z kolonizátorů prospívají obdivuhodně dobře. Ale nic se nedělo – vedení tábora hlásilo do Moskvy, že vše jde mimořádně dobře a že by během pár týdnů mohly být dokončené i lázně.

Konec děsivého snu

V polovině června 1933 na Nazin zavítal Ivan Dolgich, inspektor kolonizátorských táborů. V tu dobu už byl ostrov plný mrtvol; z původních sedmi tisícovek už žily jen necelé dvě, většinou v zoufalém stavu. Na spoustě mrtvých těl našel Dolgich stopy kanibalismu, dozorci ukrývali zásoby, přestože na Nazinu padali osadníci hlady jako mouchy. Jen díky bleskurychlému zásahu inspektora se asi tisícovce původních kolonistů podařilo přežít. Dolgich však zřejmě nejednal tak rychle proto, že mu bylo líto umírajících mužů a žen, ale proto, že takovým způsobem byla kolonizace velmi neefektivní.

Útěk neměl žádný smysl. Nejbližším městem v okolí byl 900 kilometrů vzdálený Tomsk, ale dozorci na pevnině stejně každý pokus zmařili. Zprávy hovoří o desítkách až stovkách kolonizátorů, kteří byli zastřeleni při pokusu překonat divokou řeku na vlastnoručně sbitých vorech.