PANDUR, to je vrah

Když rakouská firma Steyr pojmenovala své transportéry Pandur, zvolila dost špatný název. Panduři byli vrazi, zabijáci a násilníci, kterých se bála celá civilizovaná Evropa.

Slovo pandur je už po staletí synonym pro ty nejhorší polovojenské jednotky, které kdy vznikly v Rakousku-Uhersku. S jejich působením je spjato obrovské množství příběhů o násilí, jehož se dopouštěli.

Kdo to byli panduři?

Děsivá pověst pandurů vznikla v Chorvatsku, kde se tito zabijáci poprvé objevili. Zpočátku se jednalo o ochránce chorvatských knížat. Střežili divokou východní hranici habsburské monarchie pře útoky Osmanů, vzpourami Srbů a dalšími nebezpečími.

Byli to nepravidelní vojáci, kteří ani neměli jednotnou výzbroj, ani nedostávali stálý plat. Na živobytí si vydělávali především prodejem válečné kořisti a pleněním. Jejich roty se skládali z toho nejhoršího, co se na Balkánu našlo. Tvořili je odsouzení i neodsouzení vrazi, násilníci i profesionální lupiči. Stejně pestré bylo i jejich národnostní složení – dostal se mezi ně kdokoliv, i když nejpočetnější byli slovanští vojáci, především Chorvati a Srbové.

Panduři se oblékali jako jejich turečtí nepřátelé. Záměrně tak budili děs. Byli ozbrojení až po zuby pestrou směsicí rakouských a orientálních zbraní. U běžného pandura byste našli čtyři pistole, šavli, pušku a dlouhý turecký tesák jatagan. Ještě děsivější než jejich výzbroj však bylo jejich chování. Nezastavili se před mučením, zabíjením civilistů, pleněním a krádežemi – naopak, to všechno pokládali za přirozenou součást své profese.

A právě z těchto balkánských zabijáků vytvořil své vojsko baron František Trenck. Syn pruského důstojníka vytvořil jednotku o tisíci mužích, která pod jeho velením bojovala nejen na rodném Balkáně, ale po celé Evropě. Své pandury původně vycvičil pro vlastní ochranu. Když se v roce 1740 vrátil z vojenského tažení do Ruska zpět na pozemky ve Slavonii, zjistil, že celý kraj trápí hordy banditů.Trenck potřeboval ochranu nejen pro sebe, ale i pro tři krásné otrokyně, které si z východu přivezl, proto začal vystrojovat a cvičit vlastní jednotku pandurů. Naverboval do ní ty největší násilníky, vrahy a zločince, jaké našel.

Proti banditům potřeboval muže, kteří se nebojí zabíjet, ani umřít. Už po několika měsících všechny bandity zlikvidoval, ale když už měl tak silné soukromé vojsko, začal na marodérské výpravy posílat vlastní muže. K potlačování nepokojů používali jeho muži oblíbený zvyk transylvánských knížat – nepřátele naráželi na špičaté kůly.

Roku 1741 byl Trenck i s jeho tisícihlavou hydrou přijat do rakouské armády, která se v tu dobu musela vypořádat s Prusy. Ve válkách o rakouské dědictví tahalo Rakousko za tu kratší nit a potřebovalo jakoukoliv pomoc. Bojem ostřílení zabijáci z Balkánu se svým baronským velitelem přezdívaným Pekelník se Marii Terezii moc hodili. Jeho jednotky byly doplňovány o další odsouzené zločince, na vrcholu moci velel pěti tisícovkám mužů.

Panduři úspěšně bojovali především za nepřátelskými liniemi, dokázali se bleskurychle přesunovat a likvidovali pruské zásoby i zázemí. Působili také na našem území (Litoměřice, Beroun, v Budějovicích zajali tisíc Prusů). U slezského Zárova se jim podařilo vpadnout Prusům do zad a dokonce vyplenit stan samotného krále Fridricha II. Velikého. Ale především byli pro rakouskou kasu levní – nic ji nestáli. Spokojili se jen s kořistí, kterou si nakradli.

Pekelníkova smrt

Trenckovy úspěchy vzbudily závist rakouských důstojníků, kteří ho obvinili ze spolčení s nepřítelem. I tuto kauzu b zřejmě ustál, kdyby si neznepřátelil samotnou císařovnu Marii Terezii. Když málem uškrtil jejího sluhu, skončil ve vězení na brněnském Špilberku. Tam roku 1749 zemřel – ve věku pouhých 39 let. Veškerý majetek, který nakradl po celé Evropě, odkázal brněnským kapucínům. Za to může tento vrah, násilník a dobrodruh navždy odpočívat mezi pobožnými mnichy.

Baron Trenek působil podle svědectví současníků velmi podivným dojmem. Vždy sice přicházel v perfektní bílé paruce, ale ta se k jeho mohutné postavě vůbec nehodila. Vypadal jako bůh války, ale když promluvil, zaskočení posluchači náhle slyšeli inteligentního muže, který plynule přecházel mezi sedmi jazyky. Trenck také dokázal hrát dokonale na housle, a to nejen divoké vojácké písničky, ale také jemné skladby tehdy moderních autorů.