Žena mohla zachránit Hitlera. Testovala nacistické rakety

Jméno Hanny Reitschové dnes zná jen několik zapálených fanoušků. Přitom to byla jedna z nejzajímavějších osobností 20. století.

Miloval ji Hitler, testovala raketové střely i zázračné německé zbraně. Při pilotování předčila i ta největší německá letecká esa. A v zastaralém letounu dokázal prchnout z Berlína obleženého Rudou armádou. Osud jako akční film – to byl život Hanny Reitschové.

Hanna Reitschová se narodila ve slezském Hirschberku – dnes se mu říká Jelenia Góra. roku 1912. Měla být sice lékařkou po otci, ale mnohem víc ji lákala technika, především tehdy právě rozkvétající letectví. Nejprve chtěla obě cesty spojit; vrhla se na studium medicíny myslela si, že bude létat jako doktorka v Africe. Nakonec ale ze studií zběhla a začala na plno létat. Zpočátku na větroních – a už tehdy překonala řadu rekordů. Roku 1934 podnikla výzkumnou výpravu na větroních, která zkoumala Jižní Afriku.

Roku 1937 byla převelena na testovací letiště Rechlin-Lärz. Tam testovala prototypy německých zbraní, které měly změnit svět. Byla jedním z prvních pilotů, kteří si vyzkoušeli střemhlavý bombardér Stuka i “létající tužku“ Dornier Do 17. Jako vůbec první žena na světě pilotovala helikoptéru a dokonce ji předvedla i v uzavřené hale před vrcholnými představiteli II. říše. Prospělo jí nejen umění pilotáže, ale i její nevšední krása a zejména fotogeničnost. Brzy se stala miláčkem nacistických médií, která ji využívala k propagandistickým účelům.

Zdroj: oficiální zdroj

Reitschové to však příliš nevadilo. Na světlech reflektorů se jí zalíbilo. Především jí však mediální sláva umožnila testovat stroje, o jejichž existenci zbytek světa ani netušil. Po vypuknutí války v roce 1939 byla přidělena k nejnovějším strojům, přísně utajovaným projektům a zbraním, které měly otočit výsledky války. Testovala například raketově poháněný Messerschmitt Me 163 Komet, obří bombardéry určené k přeřezávání balonových lan nebo transportní Messerschmitt Me 321 Gigant. Stala se nejoblíbenější pilotkou Adolfa Hitlera a za zásluhy obdržela Železný kříž. Přes řadu zranění (po pádu ME 163 strávila půl roku v nemocnici) dokázala navázat na letišti i milostný vztah – jejím druhem se stal vysoce postavený důstojník Luftwaffe Robert Ritter von Greim.

Jak jsem šéfovala sebevrahům

Během zimy 1943-44 byla přidělena k vývoji sebevražedného letadla. Společně s nechvalně známým zabijákem Otto Skorzenym byla zakládající členkou sebevražedného komanda SS-Selbstopferkommando Leonidas. Tento projekt měl naučit německé piloty ovládat rychlá letadla naložená výbušninami. Stroje se měly vrhat na důležitá centra nepřátelské moci – vládní budovy, zbrojnice nebo bitevní a letadlové lodě. Pro odpor velení Luftwaffe byl projekt, který nechal zřídit osobně Adolf Hitler, po pouhém roce zrušen.

Řídila jsem raketu

Jeho nástupcem se staly raketové střely V-1. Reitschová dostala za úkol vyřešit problémy se stabilizací rychlé, ale téměř neovladatelné střely. Reitschová se s řízením dokázala vypořádat zejména díky zkušenostem s raketovým Me 163.

Poslední dny Říše

Dramaticky prožívala také poslední dny II. světové války. Po odvolání Göringa se stal hlavou německého letectva milenec Reitschové, generál von Greim. Kdo jiný než nejlepší pilotka nacistického Německa ho mohl dopravit do Berlína, aby zde převzal velení nad pár zbývajícími letouny? V tu dobu už Rudá armáda byla uprostřed centra hlavního města. Reitschové se přesto podařilo 26. dubna riskantním manévrem v obleženém městě přistát.

Pilotovala stroj Fieseler Fi 156 Storch a dosedla s ním hladce na improvizovanou plochu nedaleko zoologické zahrady. Von Greim byl přitom postřelen, ale oba se přesto dokázali dostat do Hitlerova bunkru. Tam byl pilotčin milenec jmenován velitelem Luftwaffe – funkce to však byla jen čestná, reálně měl v tu dobu pod kontrolou pouhá dvě letadla.

Zdroj: oficiální zdroj

Během bombardování nabídl Hitler Reitschové jed pro ni i jejího druha. Pilotka ho přijala; byla pevně odhodlána zemřít společně se svým vůdcem. Ten jí to však nakonec nedovolil. 28. dubna ji pověřil, aby opustila posledním německým letadlem Berlín. Měla předat Hitlerovy plány na protiofenzivu Karlu Dönitzovi. Dokázala nemožné – proletěla se zkušebním letounem Arado 96 těžkou protiletadlovou palbou a unikla i pronásledujícím stíhačům.

Smrt všude kolem

Krátce po přistání však byla ona i její milenec von Greim zatčeni. Při výslechu řekla americké tajné službě CIC, jak moc je jí líto, že nesměla zemřít po boku svého vůdce. Ve vězení a při výsleších strávila 18 měsíců. Její druh von Greim zvolil jinou cestu - 28. května spáchal sebevraždu. Stejně špatně skončila rodina Reitschová. Její otec zabil nejprve svou manželku, pak její sestru a navíc i její děti. Pak spáchal sebevraždu.

Létat budu navždy!

Po propuštění z amerického zatčení v sobě dokázala Reitschová najít novou sílu a znovu se vrhla na létání. A přes pokročilý věk se znovu dostala mezi nejlepší. V roce 1952 získala na Mistrovství světa bezmotorového létání v Madridu bronzovou medaili, roku 1956 vytvořila v St. Yanu nový ženský rekord v přeletu na trati dlouhé 375 km. V roce 1957 ustanovila nový ženský výškový rekord bezmotorového letu při kterém dosáhla výšky 6848 metrů.

Zdroj: oficiální zdroj

V roce 1958 jí zamítlo Polsko jako jedinému účastníkovi mistrovství světa vydání vstupního víza. Protože se německé národní mužstvo zúčastnilo závodů bez jakýchkoliv protestů, nelétala na protest již na žádných závodech pořádaných německým aeroklubem. V roce 1959 přijala pozvání na pomoc indickému výkonnostnímu létání, setkala se i s americkým prezidentem Kennedym. Roku 1962 na žádost ghanského prezidenta plachtařskou školu, v Ghaně žila až do roku 1966, kdy uprchla před státním převratem.

V jednom z posledních rozhovorů před smrtí řekla novinářům: “Co nám zbylo z Německa? Máme teď zemi plnou bankéřů a výrobců aut. Naše armáda ztratila sílu, vojáci nosí vousy a zpochybňují rozkazy. Nestydím se za to, že jsem žila za národního socialismu. Dodnes s hrdostí nosím Železný kříž s diamanty, který mi osobně dal Hitler.“

Zemřela na srdeční mrtvici roku 1979.