Nejdrsnější vojáci světa III.: staří rváči s divnými zvyky

Vojáci musí být schopní přežít víc než “obyčejní“ lidé. Ale někteří dokáží opravdu neuvěřitelné kousky.

Připravili jsme pro vás sérii příběhů těch nejdrsnějších vojáků všech dob. Bojovali napříč různými dobami i frontami - spojuje je jediné: dokázali věci, o kterých se píší romány. Přesto jejich jména nejsou moc známá...

Obr, který se smál

Peter Francisco vyrůstal jako sirotek u svého strýce. Když dospěl, vstoupil do americké milice, která právě začala bojovat proti Angličanům ve válce o nezávislost. Od ostatních spolubojovníků se lišil nejen statečností, ale především svými rozměry. Tento 210 centimetrů vysoký obr vážil 130 kilogramů – samé svaly a šlachy. Dostal přezdívku Herkules z Virginie a také vlastní zbraně na míru. Jako jediný v americké armádě měl široký meč, dlouhý jako středověké obouručáky…

Zdroj: oficiální zdroj

Měl takovou sílu, že sám tahal po bojištích půltunová polní děla. Bojoval ve většině bitev války za svobodu kolonií – a ve všech se vyznamenal. Američané ho dodnes oceňují jako jednoho z nejstatečnějších vojáků všech dob. V bitvě u Giultfordu sám napadl jedenáct britských pěšáků a všechny je zabil, některé holýma rukama, když se mu zlomil meč.

Sám proti Aztékům

Ještě než dobyl Hernán Cortez Jižní Ameriku, měl tento kontinent vlastní hrdiny. Tím největším byl Tlahuicole. V době, kdy tento statečný bojovník žil, dominovali Americe Aztékové. Bojovný národ neválčil pro území, ale z náboženských důvodů – srdce zajatců se obětovala bohům.

Tlahuicole patřil ke kmeni, který vydržel s Aztéky bojovat velmi dlouho, ale nakonec i on podlehl. Válečník se však v bojích vyznamenal natolik, že se Aztékové rozhodli ho neobětovat. Místo toho ho obdarovali  a dali mu svobodu. Tlahuicole měl ale jiné úmysly. Jeho lid padl a on se rozhodl, že dá své srdce na oltář vítězným bohům. Ale až tehdy, když ho někdo porazí v zápase muže proti muži…

Souboj začal brzy ráno. Proti Tlahuicolemu nastoupil vynikající bojovník ozbrojený obsidiánovým mečem a pevným koženým štítem. Tlahuicole byl beze zbraně, ale přesto dokázal holýma rukama nepřítele zabít. A dalšího také. A dalšího a dalšího a dalšího. Jak decimoval své protivníky, ubývalo zájemců o boj s ním. Nakonec se mu podařilo během jediného dne zabít 28 soupeřů, teprve potom padl….

Šermíř s duší démona

V japonské hospodě osaměle večeřel samuraj. Kolem hlavy mu poletovaly mouchy, ale on nevypadal, že by ho to nějak rušilo. Náhle do místnosti vtrhli tři roninové (samurajové bez pána). Když si všimli nádherných mečů, které měl mlčenlivý samuraj u pasu, rozhodli se mu je vzít. Provokovali ho, uráželi, ale on nic. Pak jen čtyřikrát bleskurychle mávl jídelními hůlkami a na stůl padly čtyři mrtvé mouchy. Ještě ani nepoložil hůlky na talíř a tři drzouni už prchali pryč. Pochopili, že se setkali s legendou – tím osamělým samurajem byl Mijamoto Musaši, jeden z nejlepších šermířů, kteří kdy chodili po Zemi.

Musaši se narodil v provincii Harima. Už od raného věku ho otec učil bojovat s mečem. Když mu bylo sedm let, nastoupil do slavné školy bojových umění. První souboj na život a na smrt podstoupil ve třinácti letech, podruhé zabil v šestnácti. Ve stejném věku školu opustil a vydal se do světa. Toulal se po Japonsku, učil šerm a bojoval. Připletl se i do obléhání Ósaky, bohužel na straně, která prohrála. Z bitvy utekl a pak na několik let zmizel.

Vrátil se však ve velkém stylu: vyzval k souboji hlavu nejslavnější školy bojových umění v Japonsku. Škola Jošioka patřila stejnojmennému klanu. Musaši se k souboji dostavil pozdě, vynervovaného protivníka zasáhl jediným úderem, kterým mu usekl ruku v rameni. Bratrovi poraženého to připadalo jako urážka, takže Musašiho vyzval k boji také. I na druhý duel dorazil Musaši pozdě. Protivník se ho pokusil zaskočit zvláštní zbraní – jakýmsi obrovským řemdihem. Musaši však vyzyvatele snadno odzbrojil a zabil.

Tak přišel klan Jošioka během několika dní o dva vůdce. Ani to mu však nestačilo. Nový vůdce klanu, teprve dvanáctiletý mladíček, se rozhodl Musašiho zabít. Vyzval ho na souboj, ale na místo duelu se vypravil s početnou skupinou lukostřelců, mušketýrů a šermířů. Musaši se tentokrát dostavil na místo pro změnu o hodně dřív, takže viděl, jak se k němu skupina blíží. Z úkrytu přesilu napadl, vůdce klanu zabil, několik mužů poranil a pak zmizel. Není se co divit, že sláva šermířské školy Jošioka pak rychle upadla.

Musaši si nepotrpěl na žádné velké finesy, jeho styl byl co nejpraktičtější a jeho jediným smyslem bylo vítězství. V tomto duchu napsal i knihu, ve které shrnul své zásady. Kniha pěti kruhů se čte dodnes a patří mezi díla, která by si měl přečíst každý, kdo to s bojovými uměními myslí vážně. Musaši strávil většinu života na cestách, jen občas se někde usadil, aby učil šerm. Nějakou dobu se dokonce živil jako stavební poradce při budování hradů.

V té době se boj s mečem cvičil většinou jako souboj s imaginárním protivníkem. Podle Musašiho, vítěze více než šedesáti zápasů na život a na smrt, to bylo ztrátou času - nikdy nemohlo adekvátně simulovat skutečný boj. Věřil, že při boji je důležitá duševní vynalézavost a síla vůle, které mohou překonat soupeře. Byl přesvědčen, že jen samotná technika nebo zručnost nic neznamenají. Dá se to dobře ilustrovat na příkladu s dlouhým a krátkým mečem. Tehdy zuřící debatu, zda je lepší delší či kratší meč, rozlouskl snadno: požadavek delšího meče je nesprávný. Když se zabýváte myšlenkou, že zasáhnete soupeře delším mečem, jste posedlí myšlenkou na určitou vzdálenost. To nutně omezí efektivnost vaší akce.

Musaši byl natolik dobrým šermířem, že k vítězství ani nepotřeboval klasický meč. Velice často bojoval bokkenem – dřevěným mečem. Touto zdánlivě nevinnou zbraní dokázal porazit protivníky s nejlepšími katanami v Japonsku.

Musaši byl sice mistrem meče, ale v běžných vztazích poněkud tápal. Téměř celý život zůstal roninem, samurajem bez pána. Až na stará kolena se usadil a několik let věrně sloužil. Raději se nechal najímat jako poradce pro politiku nebo strategii.

Dobové prameny ho navíc charakterizují jako arogantního sobce, který nejde pro urážku daleko. Není se co divit, že většina z jeho vítězných soubojů vznikla nedopatřením nebo hádkou. Mijamoto nebyl nijak přitažlivý muž, od dětství trpěl nepříjemnou a výraznou vyrážkou, někteří historici tvrdí, že se nikdy v životě nekoupal. Říká se, že důvodem byl strach z pomsty rodinných příslušníků svých soupeřů, které zabil v duelech. Odložit zbraň a nahý vejít do lázně, to mu mohlo připadat jako sebevražda. Jiná teorie zase tvrdí, že zápach patřil k dalším trumfům, jimiž dokázal protivníky zaskočit.

Mijamoto Musaši žil 62 let. Za tu dobu svedl nespočet soubojů, z toho asi 60 na život a na smrt. Všechny přežil. Zemřel nakonec na rakovinu tlustého střeva. Legendou se stal už za života, ale po smrti jeho sláva ještě vzrostla. Stal se hrdinou 37 celovečerních filmů a devíti seriálů. Z Musašiho vychází například postava samuraje Kyuza ve slavném filmu Sedm samurajů. A ten se zase stal vzorem pro kovboje, kterého hrál v Sedmi statečných Yul Brynner.