Za I. světové války se musela Velká Británie vypořádat s nálety německých vzducholodí. Jak ale takové monstrum zničit?
Pušky a kulomety neměly proti obrovským létajícím kolosům šanci. Malé dírky, které jejich náboje udělaly, nemohly vzducholoď zničit, ani posadit na zem. Proti si britští piloti museli vyrobit improvizované zbraně. Nakonec se jim nejvíc osvědčily primitivní šipky.
ČTĚTE TAKÉ:
Nebyly to samozřejmě žádné obyčejné šipky. Jednalo se o obrovské ocelové kužely naplněné hořlavinou a opatřené ostrou špicí, která byla schopná probodnout i pevný plášť vzducholodi. Jak se používaly? Piloti se nejprve ve dvouplošnících museli dostat nad vzducholoď. Pak jen šipku shodili z kokpitu dolů. O zbytek se už postarala fyzika. Gravitace prorazila cestu pláštěm a výbušná náplň po explozi zapálila hořlavý vodík, jehož byly vzducholodě plné.
Lovci zepelínů
Protizepelínovou šipku vymyslel roku 1915 Francis Ranken z Královského námořnictva. Ideálně se na cíl měla svrhnout ze 100-150 metrů, ale piloti je dokázali spolehlivě házet i z výšky kolem 250 metrů. Různí piloti měli na jejich používání odlišné strategie. Někteří házeli co nejpřesněji vždy jen jednu šipku, jiní jich raději svrhli rovnou celou hromadu.
Německo si za války od útoku zepelínů hodně slibovalo. Ukázalo se však, že přestože jsou obří, přes 200 metrů dlouhé stroje schopné nést velký náklad bomb, s jejich schopností bránit se útokům je to už výrazně horší. Výbušné šipky je sice úplně odradit nedokázaly, ale vynález výbušného náboje už ano. Největším nepřítelem vzducholodí však po celou dobu války nebyli britští piloti, ale spíš nepřízeň počasí…
Sledujte Televizní noviny bez reklam na Oneplay.cz