GIGANTICKÉ rypadlo je vysoké jako půl Petřínské rozhledny

Podívejte se na největší rypadlo v České republice. Je to vůbec nejdražší vůz u nás - stojí jednu miliardu korun.

Mohli bychom opěvovat krásu, rychlost a komfort nablýskaných aut. My jsme ale řekli ne! Náš cíl - uhelné doly v Bílině na severu Čech. Mohli bychom vyprávět o měsíční krajině, ale my jsme řekli ne! Jedeme do míst, kde se hnědá zem proměňuje v energii.

V zimě bláto kam se podíváš. V létě tu víří prach. Po osmi kilometrech, dvě stě padesát metrů pod původní úrovní země, jsme u cíle. Před námi stojí K300, největší uhelné povrchové rypadlo u nás. Konstruktéři ho tu před rokem poskládali, novými kabely nebo lany rozhýbali, a když všechny testovací kontrolky ukázaly zelenou, zmáčkli tlačítko start. „Slyším,“ říká řidič velkostroje Pavel Fridrich do vysílačky. „Tak jo, můžeš,“ ozývá se zpět.

Zdroj: TV Nova

Rychlost? 50 metrů za den...

Zrychlení z nuly na sto tenhle stroj nemá žádné, nejvyšší rychlost padesát metrů za den. Lak trochu otřískaný, skrývá však rozličné přednosti. Dokáže hrabat dvacet čtyři hodin denně, tři sta šedesát tři dnů v roce. Mluvčí severočeských dolů Vladimír Budinský říká: „Vysoký je asi jako půlka petřínské rozhledny, těžký je jako tři a půl tisíce fabií a výkon je takový, že kdyby celou směnu pracoval, tak za ni vyhrabe fotbalové hřiště do hloubky pěti metrů.“ Kdyby tahle super výkonná mašina K300 stála v salonu luxusních strojů, měla by před sebou cenovku s jednou miliardou. I proto k její obsluze rozhodně nestačí jen řidičák na nákladní auto. „To se málokomu podaří, aby mohl havarovat s jednou miliardou, takže proto je to šlechta, nejlépe placení lidé, nejzodpovědnější lidé, lidé, na které je spoleh,“ dodává mluvčí.

Pavel Fridrich začal kariéru důlního šlechtice před dvaceti lety. Musel projít prací elektrikáře, mechanika a taky strojníka, aby znal na rypadlu každé kolečko, drát i lanko. Pak teprve usedl do kabiny velkostroje, kde si člověk připadá jako na pouťové atrakci. Neustále se třepe, jezdí nahoru a dolu a k tomu před sebou sleduje hned čtyři televize najednou, chlubí se Pavel Fridrich. „Na koleso tady vidím přímo a kam nevidím, tak se dívám pomocí kamer. Třeba na pás, kudy jezdí materiál.“ Velicí kabina je plná elektroniky, která hlídá přesný řez i směr. Obsluhovat stroj přitom musejí hned čtyři lidé. Zatímco řidič kontroluje nabírání uhlí, další střeží dopravní pásy nebo udržují stroj v chodu.

Zdroj: TV Nova

K300 hrabe výhradně uhlí. Pár set metrů před ní se coby předjezdec v zemi rýpe K10000. Obr ještě asi o dvacet metrů vyšší a o stovky tun těžší. Má jediný úkol. Odhrabat zeminu, pod kterou se uhlí skrývá. Řev spalovacích motorů u těchhle strojů neslyšíte. Místo nafty nebo benzinu polykají elektřinu z kabelů tlustých jako uherský salám. Když do nich nějaký nenechavec zařízne pilku, aby získal kov do šrotu, říká si o smrt. K300 přitom spotřebuje jediné procento z energie, kterou sama vytěží. A přesto by to stačilo na provoz jedné vesnice.

Bagrista dispečerům nahlásí, jak kvalitní uhlí před sebou vidí a doluje. Nadlabané kusy pak padají přímo na pás. Čeká je zhruba dvacetiminutová cesta rychlostí šest metrů za vteřinu, než dorazí do třídírny uhlí, kde to dobře zná i řidič velkostroje Fridrich. „Osm kilometrů je to odsud do převlíkárny, kde se převlíkáme, takže určitě takovou trasu to musí urazit. Možná ještě o něco větší.“ Za minutu nahrabe tolik uhlí, že by jednomu rodinnému domu vystačilo na několik zim. K300, K10000 i desítky dalších mašin tady těch zim přečkají čtyřicet. Čtyřicet let se budou hrabat v zemi. Čtyřicet let budou dávat práci místním chlapům. Až jednou půjdou velkostroje do šrotu, porostou tu kolem stromy, tráva. A místo lepivého bahna a otravného prachu se tu rozlije nové velké jezero.