KáPéZetky pro Japonsko vyrobili Češi

Krabičky první záchrany. Když architekt Petr Stolín s kolegy projektoval domky pro skromnější klienty, ani ho nenapadlo, že kreslí ideální bydlení pro Japonce.

Až poté, co tsunami sebralo tisícům lidí střechu nad hlavou, došlo libereckým architektům, že by svůj projekt mohli nabídnout pro obnovu zničeného ostrova Honšú.

„Domy jsou tvořeny, naprosto nezištně, z materiálu, který odolává seismickým problémům. Ten panel je tvořen z desek, které se vzájemně spojují jednotlivými prvky a po smontování vytvoří dokonale tuhou krabici, která lépe odolává otřesům,“ vysvětluje architekt Petr Stolín z Liberce.

ROZESTUPY
Když projektují domy architekti v Japonsku, nesoustředí se jen na účelnost a krásu budovy. Vždy musejí myslet na to, aby byla jejich stavba schopná přestát zemětřesení. Už dávno zjistili, že třeba dům z cihel se hned sesype.

„V ulicích běžného Tokia si všimnete, že mezi jednotlivými domy jsou mezery. To je něco úplně odlišného od města u nás, kde máte dům, kde je klasická štítová stěna na štítovou stěnu, právě proto, aby se u každého objektu zvlášť umožnil ten rozkmit,“ popisuje architekt Osamu Okamura, šéfredaktor odborného časopisu ERA 21.

Díky povinným šedesáticentimetrovým mezerám mezi jednotlivými domy se budovy vzájemně nezbourají, když je otřesy rozhýbají. Zemětřesení nejlépe přečkají ocelové nebo železobetonové konstrukce a pravidelně vyprojektované stavby.

„Ta stavba se třeba nakloní, může se i zdeformovat, ale stále si zachová takový ten svůj základní tvar a strop, střecha nebo zdi neumačkají toho, kdo je uvnitř,“ říká David Lábus. Japanolog z Ústavu Dálného východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který na vlastní kůži několik zemětřesení v Japonsku zažil.

JAKO NAVLEČENÉ KORÁLKY
Za celou dlouhou historii Japonska, kde se země chvěje v průměru každých pět minut, snad nebyl zaznamenán případ, kdy by otřesy nevydržely pagody. Ač vysoké až 50 metrů, přestojí zemětřesení díky tomu, že jejich jednotlivá patra na sobě volně leží. Věž pohromadě drží jeden sloup vetknutý do země.

„Je to jediný sloup, který prochází celou stavbou, jinak jsou jako korálky jednotlivá patra navlečená na této jedné konstrukci. V okamžiku, kdy přijde zemětřesení, tak se začíná ta stavba kývat, ale dostává takový vlnivý pohyb, jako had se vlní,“ objasňuje Osamu Okamura.

Jednotlivá patra se pohybují proti sobě. Narážejí na středový kůl, kde se síly vyrovnají. Podlaží vynulují vzájemný pohyb a stavba se nijak nezatíží. Geniální znalosti starověkých stavitelů teď využívají i současní architekti při stavbě mrakodrapů.

NEJHORŠÍ PŘED NEJHORŠÍM
Až donedávna se konstrukce odolné proti otřesům nestavěly v místech, kde chvění země není běžné. A na to zle doplatilo přístavní město Kóbe. Zemětřesení v téhle seismicky klidné oblasti nikdo nečekal. Jenže 17. ledna 1995 v 5:45 se země zatřásla a nejen pro Oguši Iganawu zničila svět, který znala.

„Najednou jsem slyšela divný zvuk. Říkala si, co to bylo. Začaly se hýbat polštáře, různé věci padaly. Všechno bylo jako zpomalené. A najednou bylo divné ticho. Hrozně jsem se bála, jestli je ještě někdo naživu,“ vzpomíná na nejhorší den svého života Oguši Iganawa.

Uvolněná energie v Kóbe zabila na šest a půl tisíce lidí. Hlavně staří lidé byli okamžitě umačkáni v troskách svých domů. Zraněných bylo na 20 tisíc a o střechu nad hlavou přišlo asi tři sta tisíc obyvatel města proměněného v hromadu sutin. Zmizely celé čtvrti. Spadl dálniční most.

„K tomu došlo tím, že se do těch směsí, v rozporu s předpisy, používal mořský písek, který je slaný, a který výrazně oslabil ty chemické vazby v betonu a potom došlo k tomu, k čemu došlo,“ uvádí japanolog David Lábus.

Ve chvíli, kdy padají hrnky z police, tříští se skleničky a hroutí se stěny, čas jako by se zastavil. I ta nejdelší zemětřesení přitom bývají velice krátká.

„Slyšela jsem, že to zemětřesení trvalo jen 20 sekund, ale mně se to zdálo mnohem delší. Byla jsem skřípnutá v malé škvíře a nemohla se hýbat. Hrozně jsem se bála. Byla mi strašná zima,“ s pohnutím vypráví Oguši Iganawa.

KRABIČKA PRVNÍ ZÁCHRANY
Oguši měla štěstí. Ji záchranáři našli včas. Štěstí měli i lidé, jejichž domy byly postavené ze speciálních dřevěných panelů. Z toho samého materiálu, který pro své krabičky plánovali i architekti z Liberce. Právě tahle shoda je inspirovala k tomu, aby své návhry nabídli zpustošenému Japonsku.

„Tyto domy jsou koncipovány velice střízlivě, jednoduše a na malém prostoru. Chtěli jsme tím oslovit klientelu, která by byla schopná v těchto skromných podmínkách žít. Po neštěstí v Japonsku jsme si uvědomili, že Japonci toto vlastně umí,“ popisuje architekt Petr Stolín.

Nejenže jsou Japonci zvyklí na malé ploše žít zcela běžně, v nových domech by navíc mohli bydlet velmi rychle. Domy se staví z panelů bez jakéhokoli přířezu a úpravy. Montážní firma je schopná postavit i dva za den.

„V hrubé stavbě, bez vnitřního vybavení, bez elektroinstalací a dalších náležitostí, které k domu nezbytně patří, ale protože se jedná o velmi malé domy a jednoduchý systém, tak si myslím, že do 14 dnů může ten dům stát,“ dodává Petr Stolín. S kolegy svůj projekt už nabídli humanitární organizaci Architecture for Humanity nebo japonskému Červenému kříži.

TSUNAMI
Než přišla smrtonosná vlna, nejhorší vzpomínky na zemětřesení spojovali Japonci s přístavním městem Kóbe. Apokalypsa z letošního března 16 let starou tragédii zastínila. Ani v zemi, kde umějí stavět tak, aby mrakodrap nespadl při ohromných otřesech půdy, zatím nepřišli na to, jak se dokonale ochránit před tsunami.