TEST Opel Meriva: rolls pro rodinu

Opel přišel na trh s něčím zcela novým. Proti sobě otevíratelnými dveřmi. Jasně, má to ještě Rolls-Royce, ale to je úplně jiná liga.

Kompaktní velkoprostorové vozy jsou kategorií, kde je nacpáno. Hodně nacpáno. Vždyť tady mají své zástupce skoro všechny významné automobilky. Takže dodat něco nového je dnes podmínkou úspěchu. Nebo zatracení. Opel Dodal protisměrně otevíratelné dveře. Uvidíme, jestli jej vychválíme do nebe nebo odbrzdíme u pořádně vysokého srázu.

Vajíčko XL

Zajímavé je, jak auta dnes rostou. Jsou čím dál větší a větší a už se pomalu nedá poznat, do jaké kategorie patří. Podobné je to i u merivy. Zatímco v poslední generaci jsme věděli naprosto přesně, kam míří, tahle nová generace je o dost delší, vyšší, širší… Takže je vlastně největší z celé konkurence. Tvar karoserie typického rodinného vajíčka se však nezměnil. Co se změnilo, je všechno ostatní. Na autě nezůstalo vůbec nic starého. Ani jeden díl. Prostě kompletně nové auto, které má vizáž přebranou lehce z astry, lehce z insignie a část má také svojí.

Flex Doors

Pojďme se však podívat na to hlavní – dveře. Ty překvapí každého, kdo vezme poprvé za kliku. Otevírají se totiž proti sobě, podobně jako u Rolls-Roycu Phantom. Jaké jsou výhody?

Zobrazit všechny fotky (6)

Především v úžasné prostornosti a flexibilitě. Představte si, že dozadu chcete dát dětskou sedačku. Zadní dveře se dají otevřít v úhlu až 84°! Nemusíte navíc se sedačkou manipulovat „za roh“, ale máte vše přesně před sebou. Když otevřete i přední dveře, najednou vzniká ohromná díra přerušená jen středním sloupkem. Takže vystoupit z auta a otevřít dveře k dítěti je jen okamžik a přístup je fantastický. Stejně ale můžeme mluvit o osobách s horší pohybovou schopností, třech cestujících, kteří rychleji vystoupí apod.

Na druhou stranu při vystupování si cestující netradičně lámou ruce při otevírání dveří a když vystupuje cestující z předního i zadního sedadla najednou - srazí se přesně uprostřed.

Prostoru méně

Zajímavé však je, že v merivě jsme se necítili zrovna moc pohodlně. Prostoru tu není moc. Vzadu jsou sice tři pásy, ale sedne si sem pohodlně spíš jen dvojice lidí. Čím to je, když je auto tak široké? Problém je tu zřetelný hned po otevření dveří. Ty jsou tak strašně široké, že zabírají ty potřebné centimetry, které bychom rádi viděli v prostoru pro lokty a ramena.

Velkou chválu ale pějeme na zavazadelník, který má v základním uspořádání minimálně 400 litrů. Postupně ale můžete počítat až s 1500 litry, kdy jednoduše sklopíte zadní sedadla a vzniklá ložná plocha nemá žádný schod.

Menší kola, prosím

Testovaný automobil seděl na velkých sedmnáctipalcových kolech a popravdě řečeno, dost tím trpěl. Velké rázy přenášené do karoserie nevyvážily to, že auto je o kousek hezčí. Takže pokud budete tohle auto kupovat, sázejte raději na menší průměry.

Jinak je podvozek velmi příjemný. Chová se velmi neutrálně a především se vůbec nenaklání. Do zatáčky se vrhá střemhlav a vybere jí s naprostou grácií.

Poslední část věnujeme motorizaci. I tady je třeba pořádně myslet hlavou. My měli pod kapotou nejslabší turbodiesel o objemu 1,7 litru s výkonem 74 kW. K tomu jsme měli automat. Už tohle je poněkud zvláštní – automat ve spojení s nejslabší verzí motoru. No, třeba to bude fungovat. Ale nefunguje.

Motor je dost zadýchaný. Nemá zrovna moc chuti razantně zrychlovat a i plynulá akcelerace ve vyšších rychlostech mu není zcela po chuti. Velkou chybu na motoru také vidíme v jeho zvuku.

To, že ve studeném ránu rachtá jako starý cigaretář, to bychom mu odpustili. Jenže divě kovově se ozývá i po zahřátí a především není dostatečně odtlumená přepážka mezi ním a kabinou cestujících, takže je vše uvnitř moc dobře slyšet. Spotřeba se nám šplhala k osmi litrům nafty na sto kilometrů, což také není nijak úctyhodný výkon.