Značkový guláš v českých regálech

Nevíte, jaký rozdíl je mezi značkou Česká kvalita, Český výrobek, Czech made, a spoustou „cechovních“ českých značek, jako je například Český pekař?

Zeptáte-li se, většinou dostanete stručnou odpověď- no, asi české výrobky. Ale zda jde o potraviny, průmyslové výrobky, nebo služby, už vám nikdo neodpoví. A po záludné otázce, zda výrobek s logem třeba Czech made může mít i certifikát Česká kvalita, se už s vámi nikdo bavit nebude. Tahle inflace češství ve značkách kvality všem pořádně motá hlavy.

Známkami kvalit potravin se zabývá server www.ekonomika.cz ve svém seriálu pro tento týden.

Součástí marketingu značek je i označování výrobku „nadfiremní“ známkou kvality, kdy nad výrobcem bere záštitu někdo jiný. U nás se v posledních letech se značkami kvality zejména u potravin roztrhl pytel. Je pravdou, že srovnávat marketingový dopad například u nás asi nejznámější Klasy s marketingem Coca-Coly je poněkud přehnané, ale principy dobrého marketingu jsou pořád stejné. Dokázat, že to, co slibuji na obalu či v reklamě, je dlouhodobě pravdivé.

Na tuzemském trhu najdete loga, která mají buď legislativní oporu (například evropská chráněná označení – původu, zeměpisného původu, zaručená tradiční specialita) nebo oporu v národních systémech kvality (například KLASA, Regionální potravina, loga pod systémem Česká kvalita pod Ministerstvem průmyslu a obchodu, loga zaštítěná Asociací krajů ČR, Potravinářskou komorou, Hospodářskou komorou apod.). To jsou tedy označení garantované státními institucemi.

 
Dá se říci, že v českých obchodech se v poslední době různé známky a certifikáty zaručující původ a kvalitu výrobků poněkud přemnožily. Asi nejznámější je zmíněná Klasa. Klasu a značku regionální potravina uděluje Ministerstvo zemědělství. Dostanou ji jen ty nejkvalitnější potravinářské a zemědělské výrobky. Na označení Regionální potravina má nárok potravinářský výrobek, který zvítězí v krajských soutěžích. Produkt musí být vyroben na území kraje, ve kterém bylo ocenění uděleno a musí být dokonce i ze surovin dané oblasti. Tyto dvě značky jsou nejznámější, ale vedle nich je řada už méně známých.

Setkáváme se se známkami Český výrobek či Czech made, Česká kvalita a jinými s přívlastky český, česká, české… Tyto výrobky musejí být zhotoveny na českém území a ze stanoveného podílu českých surovin. Ale je tu také BIO - celostátní ochranná známka pro biopotraviny, nebo Zdravá potravina, která nesmí obsahovat sporné přídavné látky, éčka a umělá aromata.

Tím ale výčet nekončí. Je tu také BIO V EU - čili logo EU pro ekologickou produkci balených biopotravin. Dále je tu - Vím co jím - což má být označení nutričně vyvážených potravin.

 
Nebo se můžete také setkat s označením CERTIFIED E-FRIENDLY FOOD (CEFF), což jsou potravinářské výrobky bez obsahu konzervantů, umělých barviv a sladidel.

K tomu, aby z té spousty označení měl kupující v hlavě pořádný „guláš“, tedy není daleko. Není divu. V dnešní době si téměř každý obchodní řetězec zavádí svou vlastní známku kvality. Albert má svou Albert kvality, řetězec Tesco má svou Tesco Záruku kvality a Billa značku Naše Bio.

 
Faktem je, že lidé českým značkám kvality u potravin příliš nevěří. Proč? Je jich mnoho a proto se v nich nevyznají. V chaosu, který u nás na trhu vládne, se dá zorientovat jen stěží. Navíc na komplexní vnímání kvality (a ne ceny) potravin není náš spotřebitel připraven – informací je málo, téměř nikdo politiku značek nevede, naopak často je kupující otevřeně či skrytě klamán. Zákazník neví, jak kvalitu „uchopit“, a tak se drží jediného jasného a ne zrovna nejvhodnějšího vodítka – ceny.