Počítačové hry bývají často spojované s obavou, že děti uzavírají do sebe a vzdalují je skutečnému světu. Nový český výzkum ale ukazuje, že to nemusí být tak jednoznačné: sociální videohry mohou některým dospívajícím, zejména chlapcům, naopak pomáhat s pocitem osamělosti. Proč právě pro ně mohou být přátelství vzniklá ve hrách stejně důležitá jako ta mimo internet? A kde už končí zdravé hraní? Na tyto a další otázky moderátorky Rebeccy Diatilové odpovídala ve vysílání TN Live psycholožka Anna Lukešová.
Český výzkum, který byl u prováděn u zhruba 3 000 dětí mezi 11 a 16 lety, prokázal, že když děti, především tedy chlapci, hrají počítačové hry, opravdu se cítí méně osaměle.
„Chlapci potřebují k tomu, aby se cítili lépe, součinnost. Oni si povídají, hrají, vyprávějí si o tom, jak prohrávají, jak vyhrávají, a to jim přineslo, tato součinnost a kontakt s dětmi, opravdu to, že se cítí lépe a mají menší deprese,“ říká psycholožka Anna Lukešová.
Dívky u svých vztahů vyhledávají více emoční blízkosti, sdílení a důvěrné komunikace, proto u nich výsledek výzkumu nebyl tak pozitivní jako u chlapců.
Trávení času na počítači není podle Lukešové často příčinou problémů, ale jejich důsledkem. „Je to opravdu, a dokonce velmi často tak, že dítě už nějaké problémy má, že příčina už byla někde jinde, a ten následek je ten, že dítě jde k počítači. Například s dívkou se nebaví děti ve škole nebo se pohádá se slečnami, rozejde se s chlapcem, cítí se izolovaně a jde vyhledávat sociální vztahy právě na počítači,“ uvedla Lukešová.
Virtuální přátelství mohou být emočně velmi významná, tvrdí psycholožka. Děti se potkávají, mohou si důvěřovat, podporovat se či spolu sdílet nejenom proces samotné hry. Hlavní roli hraje již zmiňovaný pocit sounáležitosti.
Automaticky tedy nelze usuzovat, že vztahy jsou méně hodnotné jenom proto, že probíhají přes obrazovku, říká Lukešová. Současně ale hraje roli, že nejde o kontakt tváří v tvář a že nemůže nahradit oční kontakt, mimiku nebo řeč těla. To jsou podstatné informace, protože přinášejí zkušenosti pro běžný sociální kontakt. Je tedy potřeba rovnováha.
Rodiče mají často z trávení času svých dětí u obrazovky obavy. Prostředí on-line světa se jim jeví jako nebezpečné a zrádné. Jak tedy správně nastavit hranice?
„Nejlepší je důvěra. Já si myslím, a apeluji na rodiče, aby se nejenom s dětmi o hrách bavili, ale aby si třeba ty hry nechali ukázat, aby si sami zkusili tu hru zahrát. Asi to nejpodstatnější je, aby rodiče projevovali zájem. Nejenom zájem o to, jak dlouho hraje, jak dlouho je na počítači, vyčítali mu to, že je na tom počítači, ale bavili se o tom, co prožívají. A tím se pak můžeme dozvědět, i s kým na té hře jsou a s kým se baví. Prostě rodič by neměl být policajt, ale průvodce,“ radí Lukešová.
Většina rodičů sleduje především dobu, kterou jejich potomek na počítači tráví. Důležité je ale všímat si především změn, které v životě dítěte u závislosti či jiných problémů spojených s on-line prostředím přicházejí, poznamenala psycholožka.
Pokud má dítě kroužky, připravuje se do školy, plní si svoje povinnosti a povídá si s rodiči, neměl by počítač jako součást života vadit. V dnešní době hraje roli i fakt, že pokud je dítě od počítače izolováno, nemá přehled o probíraných tématech mezi ostatními například ve škole, uvedla Lukešová.
Pokud tak rodič vidí, že dítě se chová jiným způsobem, třeba je zavřené v pokojíčku u počítače, odmítá chodit na kroužky, odmítá chodit do školy anebo ho pobolívá břicho, nejspíše k nějaké změně dochází a je potřeba se na ni zaměřit, upozornila Lukešová.
Zde najdete výzkum o osamělosti o vlivu hraní počítačových her na osamělost u dětí (anglicky).
Na celý rozhovor se můžete pod titulkem článku.
Sledujte Televizní noviny bez reklam na Oneplay.cz