Scenáristka Eva Papoušková se v rámci televize Nova nejvíce proslavila úspěšným seriálem Pojišťovna štěstí. Úspěchů má ale na svém kontě daleko víc. Je to žena plná empatie, zážitků a nadšení. Svět kolem sebe dokáže vnímat pozorněji než většina z nás. A tak si často všimne věcí, které jsou lehce přehlédnutelné, ale pro život nepostradatelné.
Když jsme si spolu domlouvaly rozhovor, řekla jste mi, že teď máte zrovna týden, kdy píšete. Je možné psaní plánovat? Jak víte, že vám to půjde, že budete mít inspiraci?
Vím (smích). Psaní vyžaduje především klid a prostor. Proto je v prvé řadě důležité udělat si místo v diáři a vyhnout se všem schůzkám. Tato práce je specifická a vyžaduje svůj rytmus. Nejvíc mi vyhovuje, když se na nějakou dobu prostě zavřu a neotevřu, dokud práci nedodělám. Ráda píšu kontinuálně - bez „trhání". Každé přerušení pro mě znamená, že musím začít znovu, znovu se do příběhu ponořit.
Jste samotářský typ?
Ne, nemám samotu ráda. Psaní je část práce, kterou mám ráda nejmíň. Nejpřitažlivější je pro mě sběr materiálu. Chodím pozorovat lidi, dívám se, jak pracují, jak funguje jejich všední život. To mě baví.
Co když nápady přece jenom nepřicházejí? Mají scenáristé nějaké triky na stimulaci mozkové činnosti?
(smích) Existují různé recepty, jak se k psaní vrátit. Někdo říká, že pomáhá vyjíst ledničku, jiný zase, že správným inspirátorem je alkohol. Ale pro mě je nejlepší dělat intenzivně cokoli jiného a „ono" to přijde. Dobře funguje například mytí oken. U toho se dokážu skutečně naštvat. Když navíc k tomu mytí svítí sluníčko a vidím každičkou šmouhu, dokážu se vytočit k nepříčetnosti a ještě ráda zasednu k psaní.
Děsí vás počet stran, které musíte napsat?
Děsí, a jak! Každý díl Pojišťovny vzniká podle téměř stostránkového scénáře. Když jsem
na straně dvanáct, hýřím veselím (smích).
Seriál Pojišťovna štěstí vznikl na zakázku, nebo jste ho měla připravený v šuplíku?
Na začátku byl příběh, který jsem chtěla nějak zpracovat. S myšlenkou napsat scénář k seriálu jsem koketovala asi pět let. Potom přišla nabídka z televize Nova. Tvůrci tehdy oslovili pět lidí a všichni předložili svůj návrh. Nova si vybrala ten můj. Seriál se do šuplíku nepíše, vzniká až na producentskou zakázku. S pomocí producenta se generuje téma, které je nosné. Momentálně je to docela složitá záležitost, protože seriálů je dnes hodně. Producent se tak musí velmi dobře orientovat v tématech, která už někdo zpracoval.
Zasahuje vám do scénáře Pojišťovny štěstí režisér Jiří Adamec?
Ze začátku zasahoval a dost jsme se kvůli tomu hádali. Většinou ale vyhrával režisér a já jsem si jen sem tam vydobyla nějaké území, ve kterém jsem se mohla volně pohybovat. Hádky jsme si ale udrželi jako způsob naší komunikace (smích). Hádáme se dodnes a myslím si, že to seriálu docela prospívá.
Proč myslíte, že jsou vaše vize tak rozdílné?
Je to generační záležitost. Také máme na věci rozdílné názory, a hlavně - je to chlap! Co se týče racionálního myšlení a konstrukce, je Jiří Adamec nepřekonatelný. Ale hádka se rozjede, jakmile začneme mluvit o emocích. Největší dramata cítíme každý jinak.
Myslela jsem si, že scenárista dodá scénář, přes který nejede vlak...
Jezdí přes něj vlak, a to dokonce křížem krážem (smích)! Existuje úsloví, které se říká studentům scenáristiky už na FAMU - „Lze zkazit jakýkoli scénář, ale ze špatného scénáře dobrá věc natočit nejde." A to platí. Scénář je vlastně jen polotovar, který není určený k dlouhodobému životu. Existuje jen do té chvíle, než se natočí.
Nedeprimuje vás to?
Kdybych z toho měla být zoufalá, tak tu práci nedělám. Přerod scénáře ve film nebo seriál mám opravdu ráda. Připadá mi zajímavý, obohacující a napínavý. O scenáristech se říká, že dělají řemeslo, jež nemá dlouhého trvání. Buď se totiž vydají na dráhu autorského psaní, nebo začnou režírovat. Můj případ to ale není, protože mě práce baví i s tím, že se má vize počátkem natáčení začne měnit.
Sešly se vaše původní představy s reálným výběrem herců?
Vlastně ano. Myslím si, že jsme velmi dobře obsadili tři hlavní postavy - Alenu Antalovou jako Annu, Mirka Etzlera jako Tomáše a Kateřinu Brožovou jako Dagmar. Tam se moje vize s realitou nerozchází. Herci sami osobně svou vizáží a projevem nejdou proti ději ani proti příběhu. Kdyby se role obrátily a Anna byla Dagmar, nefungovalo by to.
Ve druhé řadě seriálu Pojišťovna štěstí vystupují nové postavy. Je pro scenáristu těžké zakomponovat nové charaktery do rozběhlého děje?
Je to radost. Nová postava s sebou přináší nový příběh, je to vždy oživení. S novou postavou si můžete víc hrát. Naopak je mnohem těžší vymýšlet nová dobrodružství pro notoricky známý charakter.
Dagmar je sice už známá postava, ale přesto se její role ve druhé sérii seriálu razantně obrátí. Přiznám se, že mi jí bylo až skoro líto...
Ano, diváci se většinou lépe ztotožní s ublíženým člověkem než s někým, kdo je na vrcholu. Dagmar se ve druhé sérii dostává do popředí a stává se z ní společenský outsider příběhu. Ale nebojte se, nebude to trvat dlouho.
Můžete nám nastínit něco z děje?
Dagmar teď svedla psychiatra, další na řadě je Tomášův otec Karel Kraus a nakonec se jí postaví do cesty ten pravý muž... Ale ta cesta nebude jednoduchá.
Jak se liší práce na scénáři k seriálu, filmu, pohádce nebo dokumentu?
Nejhůř se mi píšou pohádky pro děti a úplně nejhůř večerníčky. Do pěti minut se musí vejít příběh, který nesmím ošidit, protože děti se začnou velmi rychle nudit. Psát seriál je taky těžké, ale jinak. Musím hlídat mnoho forem, brát ohled na mnoho skutečností a na nikoho nesmím zapomenout. Také musím mít pořád na paměti roční období a zvyklosti, které přináší, nebo denní rytmus jednotlivých postav. Děj musí být logicky propojený. Práce na filmu je nádherná, jako scenáristka ji můžu víc ovlivnit. A dokument? Tady se práce různí, protože mým hlavním úkolem je sběr materiálu.
Pracovala jste například na úspěšném americkém dokumentu Prisoner of Paradise ...
Ano, byli jsme za něj dokonce nominováni na Oscara. Vypráví o režisérovi Kurtu Gerronovi - člověku, který v letech 1944 až 1945 natočil proti své vůli v Terezíně pronacistický dokument s názvem Hitler daroval Židům město. Do svého filmu obsazoval spoustu svých spoluvězňů, které tak chránil před cestou na smrt. Po natočení ale na „východ" putovali všichni, včetně Gerrona. Po válce byl v nemilosti, protože jej všichni považovali za kolaboranta. My jsme se jej tímto dokumentem snažili očistit.
Angličtina se mi zdá oproti češtině jednoduchá, nevyhrajete si s ní tak jako s češtinou. Je rozdíl mezi psaním v angličtině a češtině?
Často přemýšlím nad tím, jak to, že je náš jazyk tak svébytný. Oblíbila jsem si knihu Pavla Eisnera Chrám i tvrz - je to jedna z nejkrásnějších knih o češtině, která existuje. Nahlíží na češtinu z mnoha úhlů a nikdy se nedobere k odpovědi, proč je tak zvláštní a dokonalá. Naše zdrobněliny, zvukomalebná slova, která jsou emotivně zabarvená a dokáží svým zvukem vysvětlit podstatu slova... Zajímalo mě, jestli je to v jiných jazycích - třeba v angličtině - stejné, a zjistila jsem, že ano. Ale angličtinu neznám dokonale, a proto ji necítím. Jsem ráda, když nedělám chyby.
Pobývala jste se svým otcem, chirurgem, v Africe. Tato nádherná země vás neinspirovala k napsání nějakého příběhu?
Zatím ne. Inspirovala mě pouze k myšlence se do Zambie vrátit (smích). Afriku jsem měla ráda, ale od těch dob se dost změnila. To, co teď Afričané prožívají, je genocida, kterou sleduje celý svět a nic moc s tím nedělá. Zambie je dokonce epicentrem AIDS. Měla jsem štěstí, že jsem Afriku zažila ještě v jiném světle.
Jste dobrodružný typ?
Myslím si, že ano. Byla jsem nebojácná, měla ráda zvířata, džungli a dobrodružství. Například jsem ráda sahala do hadích děr a vytahovala jsem svlečené kůže - to byl vrchol mého hrdinství (smích).
Když se vrátíme ke scenáristice, myslíte si, že k tomu, aby člověk napsal dobrý scénář, potřebuje školu? Nebo je to spíš otázka talentu?
Myslím si, že škola dodá každému talentu sebedůvěru. Proto na FAMU nedám dopustit. Jsem moc hrdá na to, že jsem tuto školu vystudovala.
Prý se ve vás „otiskují" lidé, které potkáte, a potom na základě těchto vzpomínek tvoříte své postavy. Co vás na lidech zaujme?
Je to různé tak, jak je různorodá lidská povaha. Většinou mě zaujme výrazný povahový rys, ať už pozitivní, nebo negativní. Je to jako s příběhem. Existuje spousta různých příběhů, ale otiskne se do vás jenom jeden, protože se s ním ztotožníte. Jediným receptem, jak udělat věc novou a neotřelou, je upřímnost. Protože každý z nás je originál.
Kdo je Eva Papoušková
Kde se narodila: v Brně
Co vystudovala: FAMU - obor scenáristika a dramaturgie
Co má ráda: když má dopsaný scénář
Co ji štve: scénáře
Co by zrušila: čtyřiadvacetihodinový den. „Chtělo by to osmadvacet hodin," říká.
Sledujte Televizní noviny ve full HD a bez reklam na Voyo.cz
