O diváckou přízeň ve třetí sérii Pojišťovny štěstí zabojuje nová postava v podání třiadvacetiletého Pavla Trojana, známého z filmu Borůvkový vrch či ze seriálu Dobrá čtvrť. V “televizním románu” TV Nova hraje Jakuba Černého, sympatického kluka, který nastupuje na post asistenta Tomáše Krause. To s sebou – vzhledem k tomu, že ví o jistém tajemství z minulosti rodiny Krausů – přináší mnohé komplikace…
Hrál jsi v divácky úspěšných seriálech. Popiš trošku atmosféru během natáčení. Jak obohatilo seriálové herectví tvůj život?
Oba - jak režisér Adamec, tak i Smyczek - jsou velcí profesionálové. Jsou skvělí ve vztahu k hercům. Váží si jich a dokážou rozpoznat, jaká je příslušný herec osobnost, co na něj platí - jestli zvýšený hlas, nebo naopak vysvětlování.
Práce na seriálech je velmi specifická, neuvěřitelně zajímavá. Seriál se stane součástí vašeho života na spoustu měsíců. Vše začíná u kostýmních zkoušek a příprav na roli - kvůli kaskadérským scénám jsem absolvoval i horolezeckou průpravu. Pak přichází samotné natáčení, následně dodělávky, postsynchrony a podobně - práce se táhne několik měsíců, v případě některých seriálů i několik let. Udržet charakter postavy na tak strašně velkém časovém poli není jednoduché - to si myslím, že je vůbec nejtěžší na seriálovém herectví. Jsem vděčný, že mám tu čest spolupracovat s takovými režiséry, jako jsou Adamec a Smyczek. Oba jsou velmi důkladní, vědí o všem, co v seriálu je, mají jasno o každé postavě. Vždycky jsem se mohl spolehnout na jejich skvělé režijní vedení.
A spolupráce s ostatními hereckými kolegy v Pojišťovně?
Asi nejvíce natáčecích dnů jsem měl s Mirkem Etzlerem, což je neuvěřitelnej člověk. Já jsem ho do té doby znal jenom tak okrajově a spíš z novinových titulků, které čtu někde přes rameno v metru. Když jsem ho poznal osobně, bylo to pro mě obrovské milé překvapení. On je hluboká osobnost, navíc jsme zjistili, že se oba zajímáme o vážnou hudbu. Chtěl být dirigentem, zajímal se o obor, který teďka studuju... Máme si o čem povídat, ale hlavně - on je strašně přirozenej a příjemnej, okamžitě mi nabídl tykání. Od první chvíle na place jsem se cítil tak, že jsme kamarádi. Měl jsem pocit, že to, co se má hrát, je tak vlastně i v reálu, ve skutečnosti. Že si tam povídáme, o ono se to náhodou natáčí...
Měl jsi na začátku zábrany, nebo nějaký stud, strach?
Všichni herci říkají, že první natáčecí dny by se měly vystříhat, nevysílat. Ale naštěstí díky režisérům se to pak upraví a není to tak dramatické. Na začátku je člověk napjatý, má nervy z toho, jak to všechno dopadne, což mu občas brání v tom, aby se projevil tak, jak by chtěl... Ale žádný zádrhel nebyl.
Setkal jsi se při natáčení s někým, koho jsi znal už předtím? Nebo to byly samé nové, pro tebe neznámé tváře?
Z herců jsem se už dříve setkal snad jedině s Kamilou Špráchalovou, která je moje předchůdkyně na tom asistentském místě, to bylo milé setkání. Znám ji přes režiséra Honzu Pechu, který s námi dělal divadelní představení ve Viole.
Baví tě herectví?
Baví, moc. Je to vždycky výzva. Herectví nemám vystudované, nemám vychytané to, co budoucí herci dělají šest let na konzervatoři, totiž to, že hledají techniku, jak jednotlivé situace vyjádřit. Já si to hledám vnitřně sám a mými "profesory" jsou režiséři. Herec pozoruje okolní svět, aby věděl, co prožívají lidé v různých situacích. Má tedy představu, co má v kterou chvíli cítit jeho postava. A pak hledá způsob, jak ty emoce vyjádřit. Jistotu, že to, co cítíte uvnitř je patrné i na venek, se dá získat jedině praxí.
Nemůže to být v některých ohledech plusem? Řada nesporných hereckých talentů tento obor nestudovala, přesto působí velmi přirozeně...
Nikol Štíbrová, která hraje Karolínu, také není vystudovaná herečka. Myslím, že je to znát na způsobu práce, na tom, jak k ní přistupuje. Je přirozená. Ale nerazím takovou tu teorii, že je výhoda pro herce, když nemá vystudovanou školu. Vždycky záleží na jedinci. Někdo to aplikuje jen jakoby teoreticky, nedává tomu svoji duši. Musím se však přiznat, že bych si přál mít herecké vzdělání. Asi se to ale už nikdy nestane. Jana Preissová se mě ptala, jestli nechci herectví na konzervatoři zkusit, že si myslí, že bych určitě měl šanci. Nějakou dobu jsem o tom přemýšlel, ale pak jsem si řekl, že už by toho bylo moc, že už bych tomu nemohl věnovat tolik času, kolik je potřeba. Uvědomuju si, že tím, že nemám vystudované herectví, by pro mě nebylo lehké zahrát Gogola, nebo třeba Dostojevského, nevím... ale na seriálové herectví snad stačím... (smích)
Zmínil jsi známé světové dramatiky. Ty přece hraješ i v divadle...
To je pravda. Představení se jmenuje Dobře, pane Guthe, a je to fantastické - komedie o třech lidech. Hrajeme v pražském divadle Viola a taky s tím jezdíme po zájezdech. Za ten rok a půl jsme odehráli více než padesát repríz. Pořád máme narváno. Úžasné je i to, že jsem si mohl zkusit komický žánr, který jsem do té doby nehrál. Divadlo, to pro mě byla obrovská škola života, škola herectví.
Máš nějaké další - ať už filmové nebo divadelní - nabídky?
Něco se rýsuje. Uvidíme, nechám tomu volný průběh.
Co patří mezi tvé koníčky? Jak trávíš volný čas? Co je pro tebe nejlepším relaxem?
Hudba. Strašně mě baví, a i proto jsem studoval skladbu a teď i dirigování. Dokážu se při ní uvolnit, relaxovat. Když si chci udělat hezkou chvilku, lehnu si do postele a pustím si právě hudbu. Můj další koníček jsou počítače, internet, možnosti komunikace. Každé ráno sleduji, co nového se ve světě počítačů objevilo. Dávám dohromady malý orchestříček, protože dirigent bez orchestru - to je k ničemu. Když chcete oslovit sponzory, nějaké mecenáše, musíte mít název, logo... Našel jsem grafičku, která žije ve Francii, nikdy jsem ji neviděl, ale přes skype spolu můžeme na dálku pracovat na logu. Myslím, že internet hodně mění svět.
Kolik členů by měl ten tvůj orchestr mít?
Zatím přemýšlím o komorním orchestru o patnácti, dvaceti členech, aby se s nimi daly zahrát symfonie. Každý, kdo zná symfonické orchestry o sto, někdy až dvě stě lidech, ví, že je to jeden z neúžasnějších zážitků vůbec...
Jak nahlížíš na tvorbu Varhana Orchestroviče Bauera? Ten je teď hodně zmiňovaný v souvislosti s hudebním doprovodem k Formanově snímku Goyovy přízraky. Navíc má symfoňák...
Filmová hudba, to je kapitola sama pro sebe. Někteří říkají, že nejlepší filmová hudba je ta, kterou si divák poté, co opustí sál, nepamatuje. To je pro mě osobně trochu spekulativní, ale je to určitě jeden názor. Jde o to, vystihnout danou atmosféru a podbarvit ji. A to se, myslím, tomu chlapíkovi podařilo perfektně. Líbily se mi i jeho znělky k Českým lvům, mělo to šmrnc. Vůbec ho neznám osobně, ale mám s ním jeden zážitek. Postával před konzervatoří ve starém trabantu, aby se vůbec rozjel, potřeboval roztlačit. Bál jsem se, že to sám neutáhnu, ale roztlačil jsem ho, a on vzápětí odjel. (smích).
Kdo patří mezi tvé hudební oblíbence? Ať už z oblasti vážné hudby nebo té moderní?
Z té vážné... Ona vlastně není vážná, je spíš klasická. Problém je v tom názvu. Když se řekne vážná, lidé mají pocit, že to je něco strašně vážného nebo staromódního. A když se řekne klasická, zase má někdo pocit, že to není in... Když tomu budeme říkat klasická, tak mám rád Mahlera, Strausse, z těch novějších třeba Bernsteina. Z té populární - v dětství jsem vyrůstal na muzikálech a taky na Queenech třeba, znám všechny Weberovy muzikály. V současných stylech zas až takový přehled nemám. Ale koukal jsem na SuperStar, zajímalo mě to i proto, že se soutěže zúčastnilo pár mých spolužáků.
Jak se jim během soutěžního klání dařilo? Postoupili alespoň do semifinálových kol?
Většina z nich ne. V té soutěži podle mě nehledají člověka, který je profesně připravený. Pro ně je zajímavé najít někoho, kdo má velký talent, ale zároveň na něm zatím nikdo nepracoval. Spousta spolužáků neprošla ani prvním sítem, ačkoliv to jsou fantastičtí zpěváci a hrajou úžasně, ale třeba jim chybí nějaká image, nebo co já vím... Jsou zkrátka dvě cesty. Jedna je taková ta klasická - interpret natočí demo, odehraje první koncerty, získává si publikum, postupně si buduje svojí kariéru. Druhá je ta, že jednou za čas se objeví soutěž typu SuperStar a dostane šanci se dostat na vrchol. Je to taky krásný, ale jsou to zkrátka úplně odlišné cesty... Třeba Aneta Langerová si tu svojí našla a zpívá krásně. Vlasta Horváth má úžasný rozsah.
Bylo studium konzervatoře podnětné? Zklamalo tě během něj něco? Jak na studentská léta vzpomínáš?
Ještě pořád studuju, dokonce na dvou školách. Dělám dirigování na konzervatoři a na HAMU skladbu a ještě obor, který se jmenuje hudební management, což je něco jako hudební produkce. Je zvláštní, že spousta lidí říká, že všechny tyhle obory - dirigování, skladba, produkce a herectví - jsou od sebe strašně vzdálené. Ale já to vnímám tak, že to všechno směřuje k jednomu umění, k vyjadřování emocí, či jakéhosi poselství. To může člověk vyjadřovat hudbou jako skladatel nebo jako dirigent, který soubor vede. Ale i herec vyjadřuje nějaké emoce, nějaká emotivní sdělení. Pro mě je to stejné. Snažím se zkrátka bourat zábrany, vždycky hledám způsob, jak scénářem předepsanou situaci vyjádřit... Ještě nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že by to herectví bylo nějak mimo, že by do toho, čemu se věnuju, nezapadalo. Samozřejmě - můžu špatně mluvit, protože mluvím rychle, můžu mít nějaké problémy s výslovností, ale ten základ je, myslím, stejný v hudbě i v herectví. Studium pro mě rozhodně nebylo zklamáním. To určitě ne. Před studiem konzervatoře jsem chvíli studoval gymnázium, musím říct, že mladí lidé na konzervatoři, kteří se pohybují v uměleckém světě, jsou svým způsobem vyspělejší. Je to možná tím, že už v patnácti letech se rozhodli, že budou dělat hudbu. Tohle prvotní rozhodnutí vyžaduje určitý stupeň dospělosti...
Co vyučující? Na koho rád vzpomínáš?
Řeklo by se, že čeština na konzervatoři není až tak podstatná. Nicméně, byla to profesorka češtiny, paní Míchalová, která byla úžasná v tom, že dokázala o vybraných dílech strašně poutavě vyprávět. Vždycky z toho vzala to podstatné a zajímavé, a tím nás k četbě nalákala... Měl jsem rád Čapka. Vezme velké téma, otázku lidství nebo existence vůbec - třeba v R.U.R. - a dialogy jsou vedený v běžné, normální řeči. Čapek se mi líbil moc. Jeho R.U.R. mě dokonce tak chytlo, že jsem z toho chtěl udělat operu, nakonec z toho byla vokální symfonie s tématem lidství... Jako malý jsem hodně četl Verna, který mě fascinoval těmi svými vizemi budoucnosti. Bere mě to i v současnosti.
A co třeba film? Chodíš rád do kina, máš nějaký oblíbený žánr?
Do kina chodím moc rád. Z toho klubového žánru mám rád takové ty filmy, které nesou nějaké poselství. Možná to zní pateticky, nevím. Nedávno jsem - ne teda v kině - viděl film Nebe s Cate Blanchetovou. To mě úplně vzalo, byl to kontroverzní, ale hodně silný film.
Takže upřednostňuješ spíše takové nekomerční snímky...
Co je nekomerční? Já myslím, že tohle byl hodně úspěšný film. Spousta filmů je takzvaně komerčních, ale kvalitou jsou třeba srovnatelné. Nedá se zkrátka generalizovat. Já to slovo komerční dost dobře nechápu, protože vím, co to často znamená v hudbě. Spousta lidí si to překládá tak, že když je něco nekomerčního, nehledá to diváky, zájem.
Třeba Pojišťovna štěstí je určitě komerční věc, a přitom je skvěle natočená. Já jsem, přiznám se, nekoukal na dřívější díly, a teď, jak to opakují, mě to chytlo. Je to hrozně příjemně zahrané a je to o životě. Krásně se na to dívá, je to oddech. Obrovským plusem seriálu je to, že se podařilo získat herce jako paní Bohdalovou, Jiráskovou, pana Nárožného... Měl jsem s nimi několik natáčecích dnů, a to je opravdu herecký koncert. Člověka to hrozně inspiruje. Když mám svoji scénu, jede se to třeba pětkrát, šestkrát. Když je ve scéně dialog s někým z nich, natolik vás vtáhnou do děje, že se scéna natočí na první klapku a je to vynikající! Jsou přirozený, ve vás se něco hne, padnou všechny bariéry a vy hrajete, protože oni vás zkrátka vedou...
V čem dalším vidíš ono obrovské plus Pojišťovny - kromě již zmíněného kvalitního hereckého obsazení?
Na nic si nehraje a nevytahuje věci do extrému.
Jaký jsi coby televizní divák?
Miluju situační komedie, takže mám doma na DVD celou řadu Přátel, ty můžu vidět stokrát a stejně mi to přijde vtipný. Strašně rád se u televize směju.
Jsi - podle vlastních slov - „čajový". Máš nějaký speciální čajový rituál?
Ráno začínám s konvicí čaje - tak litrovou. Když mám volný den a trávím ho doma, naplním konvici sypaným zeleným čajem, který se dá přelít opakovaně, takže vypiju třeba litr a půl za den. Bojím se, jestli to není nezdravé, ale snad ne. Na rozdíl od kávy nedehydruje a člověka to nabije energií, není pak tak unavený... Když jsem dopisoval symfonii a potřeboval jsem stihnout nějaký termín, posledních čtrnáct dnů jsem psal přes noc, spal jsem jen tak dvě hodiny za den. Musím říct, že jsem to zvládnul jen díky tomu zelenému čaji. Je to dobré i během zkouškového období, čaj nenabudí tak rychle jako káva, ale o to dýl pak člověk vydrží. Zelený čaj miluju. Nedávno jsem byl v Japonsku, kde jsem si ho užíval na každém kroku.
Jak jsi se tam vlastně dostal? Sice jsem nějaké články viděla, ale z textu jsem účel cesty nevyčetla...
Bylo to strašně bláznivé. Ke konci zkouškového, kdy už člověk ví, že zkoušky udělá, že může myslet na prázdniny, jsem začal organizovat cestu po Evropě vlakem, o čemž jsem snil dlouho. Chtěl jsem si pořídit Rail-Pass a cestovat. Nalákal jsem pět nebo šest kamarádů a kamarádek, ale na poslední chvíli z toho začali postupně všichni vycouvávat, protože se jim to zdálo moc bláznivé... Na jedné závěrečné oslavě po zkouškách jsem se přes kamarádku seznámil s jednou holkou, která tady studuje na FAMU fotografii. Lanařil jsem ji na tu cestu po Evropě. Ji to strašně zaujalo a už to vypadalo, že pojede, jenže pak se zeptala na termín. Druhá polovina srpna se jí nehodila, protože už měla naplánované právě Japonsko. Nakonec jsem se k ní přidal a na čtrnáct dní odcestoval. Dá se říct, že jsme byli každý den někde jinde, najeli jsme několik tisíc kilometrů. Byl to obrovský zážitek, protože jsem poprvé poznal zemi, která není zahrnutá do té takzvané západní civilizace. Ti lidé se skutečně chovají jinak, mají jiné hodnoty, odlišnou mentalitu. Hrozně se mi tam líbilo, ale zároveň to byla první země, ve které jsem si nedokázal představit, že bych tam zůstal, že bych tam žil. Jejich způsob komunikace je jiný. U nás - zvlášť v Čechách - je na prvním místě nějaká improvizace, přirozenost. Třeba v restauraci - tam se na vás usmívají, ale není to vždy proto, že chtějí být úslužní, že to tak cítí, tam je to prostě pravidlo. Je to strašně příjemné, ale jen do určité chvíle. Hned po návratu z Japonska jsem byl v jedné české restauraci. Servírky, které tam obsluhovaly, nebyly právě milé. Ale mně fakt, že nehrají žádné divadlo, že je to ten konkrétní člověk, který na vás mluví, přišel hrozně milý... Možná je to trochu zvrácené, dovedené do extrému...Mám zkrátka rád evropský „upřímný" styl.
Lákají tě nějaké další mimoevropské destinace?
Mým snem jsou Spojené státy. Rozhodl jsem se, že se tam příští prázdniny - pokud to peníze dovolí - na měsíc, měsíc a půl vypravím.
Sledujte Televizní noviny ve full HD a bez reklam na Voyo.cz
