Studentští vůdci: z revoluce si pamatují strach i pálící se vlasy

Když se hroutil komunismus, byli mladí a studovali. Přesto vstali z poslucháren a pomáhali položit socialismus v Československu.

"Kluci, neblbněte!" slyšeli před 20 lety studentští vůdci na schůzkách s komunistickými špičkami. Ministři a další hodnostáři jim slibovali změny, přesto se studenti nedali ošálit. Seděli ve stávkových výborech nebo zakládali Občanské fórum. Co se se "sametovými" studentskými vůdci stalo?

Martin Mejstřík

Na podzim 1989 byl tehdy sedmadvacetiletý Mejstřík studentem DAMU. Při listopadových událostech se stal jedním z hlavních vůdců, "přirozeným lídrem" studentského hnutí. Byl to právě on, kdo dokázal 17. listopadu udržet dav demonstrantů na trase plánovaného pochodu na Albertov a kdo o den později v půl páté vyhlásil odhodlání studentů vstoupit do stávky. Účastnil se i řady dalších klíčových jednání, například 26. listopadu schůzky herců, studentů a zástupců občanských iniciativ s tehdejším předsedou vlády Ladislavem Adamcem.

O průběhu sametové revoluce později řekl, že byla "příliš sametová". "Mrzí mě, že jsme se nedokázali vypořádat s tou odcházející mocí. Ona se nám sem vrací jinými cestami. To se nám myslím moc nepovedlo," uvedl.

V roce 1991 dostudoval a v 90. letech pracoval jako novinář i v manuálních profesích, na přelomu milénia byl zastupitelem Prahy 1. V roce 2002 se dostal do Senátu za obvod ve středu Prahy, vyslala ho tam strana Cesta změny, která vznikla v okruhu lidí kolem petice Děkujeme, odejděte.

Upozornil na sebe hned několika zákony, které prosazoval. Chtěl například, aby se Zelený čtvrtek a Velký pátek staly státními svátky, angažoval se i v komisi, která usilovala o zákaz komunistické strany, kritizoval soudce s komunistickou minulostí a prosadil vznik Ústavu pro studium totalitních režimů. Stejně jako mnozí další bývalí studentští vůdci podporoval radar v Brdech. V dalších volbách do Senátu (2008) neuspěl, stal se ale zastupitelem v Praze 1 za Evropské demokraty. Je ženatý a má dvě dcery.

Šimon Pánek

Tehdy jednadvacetiletý Šimon Pánek, student přírodovědecké fakulty, byl v době revoluce spolu s Mejstříkem nejvýznamnějším zástupcem studentů. Otevřeně se později mluvilo o rivalitě, která mezi nimi panovala a začala prý už 22. listopadu, kdy se oba stali "spolupředsedy" koordinačního studentského výboru. Mimo jiné se účastnil v týmu Václava Havla vyjednávání o nové demokratické vládě.

Po revoluci kandidoval na nevolitelném místě do Federálního shromáždění, a to na severní Moravě, kde byl "jedničkou" Václav Klaus. Preferenční hlasy mu křeslo zajistily, Pánek ale do parlamentu nenastoupil. Pracoval v kanceláři prezidenta Havla.

Jeho "značkou" se stala práce v oblasti humanitárních aktivit pomoci: v roce 1992 spoluzaložil informační agenturu Epicentrum, která přinášela zprávy z krizových oblastí, a poté stál spolu s Jaromírem Štětinou u zrodu společnosti Člověk v tísni. Tu dodnes vede. Od Václava Havla dostal v roce 2002, kdy Člověk v tísni významně pomohl v oblastech postižených povodněmi, medaili Za zásluhy. Žije s přítelkyní a dcerou.

Igor Chaun

Igoru Chaunovi bylo v době listopadové revoluce 26 let a studoval na FAMU scénáristiku. V průvodu, který šel 17. listopadu z Albertova na Národní třídu, šel v čele a jen těsně unikl velkému výprasku. V koordinačním studentském centru působil jako mluvčí. "Já jsem byl jako tiskový mluvčí zvolen díky výroku někoho, který řekl: 'Chaun, to je prořízlá huba, bude to tiskový mluvčí,'" popsal později, jak funkci dostal. Svoje zážitky z listopadového dění Chaun s odstupem sepsal formou deníku. Už o rok později ale inicioval studentské provolání Ukradená revoluce, v němž si stěžoval, že studenti ztratili význam, který měli jako "spouštěči" hnutí listopadových událostí.

Chaun FAMU dostudoval a věnoval se filmové režii, jeho jméno najdeme například pod některými díly České sody, mnoha dokumenty včetně oslavného filmu na tehdejšího premiéra Léčba Klausem a portrétu Václava Havla pro cyklus Největší Čech.

Do politiky se Chaun pokusil zasáhnout ještě jednou, v roce 1999 patřil spolu s Pánkem, Mejstříkem, Pajerovou a Ježkem k prvním signatářům výzvy Děkujeme, odejděte. Ta deset let po revoluci apelovala na politiky stran takzvané opoziční smlouvy, aby opustili posty, protože právě oni měli být viníky morálního a politického úpadku společnosti. Klaus a Zeman jejich obvinění odmítli, výzvu naopak podpořili komunisté. Chaun je svobodný a má jednu dceru.

Jan Bubeník

Janu Bubeníkovi bylo v době listopadové revoluce 21 let a studoval medicínu. Před průvodem na Albertov nebyl nijak aktivní v boji proti režimu, ale revoluce ho strhla. Spolu s Bartuškou byl členem komise, která měla dohlížet na vyšetřování událostí, k nimž došlo 17. listopadu, a která vznikla už na konci téhož měsíce. V roce 1990 vstoupil do Federálního shromáždění, politiku ale brzy opustil.

K revoluci se Bubeník vrátil v roce 1999, kdy vzniklo občanské sdružení Společnost 89. Působí jako jeho předseda. Sdružení chce připomínat listopadové události, shromažďuje informace od pamětníků i dokumenty, které se k tomuto období vážou.

Místo medicíny se Bubeník vrhnul na personalistiku. V polovině 90. let odjel studovat do USA a poté začal pracovat v tomto oboru. Nejvíc na sebe ovšem upozornil v roce 2001, kdy spolu s Ivanem Pilipem vyrazili na Kubu a sešli se tam s místními disidenty. Policie je zatkla a za mřížemi strávili tři týdny. Castro je propustil až po misi předsedy Senátu Petra Pitharta. Dnes je Bubeník majitelem společnosti Bubenik Partners, která se zaměřuje na personální poradenství (tzv. headhunting). Je ženatý s Pavlínou Wolfovou, bývalou moderátorkou TV Nova, a mají dvě děti.

Marek Benda

Marek Benda měl blízko k prostředí disentu, v němž jeho otec Václav Benda zaujímal významné místo. V listopadu 1989 mu bylo 21 let, studoval matematicko-fyzikální fakultu a byl členem studentské organizace Stuha, která na 17. listopadu svolala demonstraci na Albertov. Účastnil se i dalšího dění, kdy studenti organizovali jednání s politiky a "spanilé jízdy" po českém venkově. Studenty reprezentoval i v České národní radě a svoje křeslo obhájil i ve volbách v roce 1990.

Matfyz Benda nakonec nedostudoval, na fakultě v Plzni se stal právníkem - titul JUDr. ale získal neoprávněně, protože jeho rigorózní práce měla méně normostran, než bylo nutné. O titul tak zřejmě přijde. Jeho osudem se ale stala politika. Nejdříve byl členem Křesťanskodemokratické strany, kterou vedl jeho otec, a od roku 1996, kdy se sloučila s ODS, hájí barvy této strany. Ve Sněmovně je od roku 1992 s malou přestávkou po volbách v roce 2002, kdy se propadl na nevolitelné místo a do poslanecké lavice ho dostal až odchod několika poslanců do Bruselu.

"Proslavilo" ho hned několik kontroverzních kroků. Na přelomu milénia hájil opoziční smlouvu, několikrát zarazil zákony na omezení výhod a imunity pro poslance a letos na jaře prosadil "náhubkový zákon", který má chránit oběti trestných činů, jenže zakazuje i zveřejnění informací z policejních odposlechů a vynesl Česku kritiku i z mnoha mezinárodních organizací. Benda je ženatý a má čtyři děti.

Václav Bartuška

Studentovi žurnalistiky Václavu Bartuškovi bylo v roce 1989 jednadvacet. Už o rok dřív začal mít konflikty s StB, a tak měl v době listopadových událostí před sebou jednání u soudu. Během revoluce byl členem stávkového výboru studentů a byl u řady klíčových jednání, dvě nabídky na vstup do parlamentu ale odmítl. I Bartuška byl členem komise, která vyšetřovala aktivity StB kolem 17. listopadu. O tom, co se v listopadu 1989 stalo, napsal knihu Polojasno. Později podle ní vznikl film Filipa Renče, od něj se ale autor předlohy distancoval.

"Svoji práci v parlamentní komisi - byl to po jedenačtyřiceti letech první civilní orgán zabývající se prací Státní bezpečnosti - stále považuji za svoji životní výhru a Listopad za nejkrásnější období mého života," vzpomínal Bartuška s odstupem deseti let.

Po dokončení studia začal Bartuška cestovat po světě, pracoval také jako reportér pro MF Dnes. V roce 2000 se stal generálním komisařem české účasti na Expo 2000 v Hannoveru, a dosáhl toho, že se akce, která hrozila velkou blamáží, stala ziskovou a uspěla. Od roku 2006 je zvláštním velvyslancem pro energetickou bezpečnost, v této funkci vystupoval například během plynové krize počátkem roku. Učí také na New York university in Prague. Bartuška je ženatý s harfenistkou Kateřinou Englichovou, mají jednu dceru.

 

Poslechněte si, jak vzpomíná na dobu před 20 lety:

Pavel Źáček

Současný ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů se narodil v roce 1969 v Praze. V době revoluce studoval žurnalistiku na Karlově univerzitě a studia dokončil v roce 1992. V letech 1989 až 1991 byl šéfredaktorem Studentských listů. Od roku 1993 pracoval na Úřadu dokumentace a vyšetřování činnosti Státní bezpečnosti, který se v roce 1995 přeměnil v Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Po čistkách musel v úřadu skončit, nějakou dobu pracoval na Akademii věd ČR. Na svůj boj s komunismem navázal v roce 2007 jako zmocněnec vlády pro zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Ten Žáček vede od prvního dne roku 2008.

Proti komunistům se ale čas od času angažuje i jinde.V roce 2006 Žáček podepsal prohlášení nazvané Nevolme ztrátu paměti, v němž se varovalo před možností, že se komunisté vrátí k moci.

Výzvu podepsali i další tehdejší studentští vůdci - Martin Mejstřík, Monika Pajerová, Tomáš Klvaňa nebo Václav Bartuška. "Na manifestaci přišli také studenti ze stranických rodin, kteří by na nepovolenou akci nikdy nešli. A pak je večer viděli jejich komunističtí rodiče zmlácené," zavzpomínal Žáček na revoluci. Dodal, že mu v paměti utkvěl i smrad, když před sebou jdoucí slečně omylem zapálil vlasy.

Jana Hybášková

Nyní už bývalá evropská poslankyně Jana Hybášková se narodila před čtyřiačtyřiceti lety v Praze, během revolučních událostí studovala arabistiku na Filozofické fakultě UK.

Své vzdělání uplatnila, když se Blízkému východu věnovala po revoluci na ministerstvu zahraničí. V letech 2002 až 2004 byla velvyslankyní ČR v Kuvajtu a Kataru, na stejné pozici pracovala mezi lety 1997 a 2001 i v méně vzdáleném Slovinsku. Je matkou dvou dcer a manželka sociologa Ivana Gabala.

Monika Pajerová

 

Třiačtyřicetiletá sestra novopečené maminky Kateřiny Jacques byla během revoluce mluvčí Koordinačního stávkového výboru vysokých škol a také zakládající členkou Občanského fóra.

Také byla jednou z těch, kteří svolali památné shromáždění na 17. listopadu, které nakonec odstartovalo sametovou revoluci. Tenkrát ale byla pořádně vyděšená, protože studentům tvrdila, že se jim nic nemůže stát. A pak se najednou začalo mluvit o tom, že někteří ze studentů brutální zásah policie nepřežili. Po roce 1989 pracovala Pajerová jako diplomatka i mluvčí ministerstva zahraničí a deset let po revoluci se podepsala pod petici Děkujeme, odejděte. Pajerová má mnohem blíž k Václavu Havlovi než k současnému prezidentovi, do kterého si občas rýpne. Je vdaná, má dvě děti.

Vlastimil Ježek

 

Jméno Vlastimila Ježka je poměrně známé, drtivá většina lidí si ho ale vybaví v souvislosti s návrhem nové budovy Národní knihovny, kterou všichni znají jako blob nebo chobotnici a ne jako studentského vůdce.

Ježek byl totiž ještě donedávna ředitelem celé instituce a tvrdě bojoval proti pražskému magistrátu, který po prvotním nadšení otočil a extravagantní knihovnu na Letné najednou nechtěl. Ještě předtím Vlastimil Ježek vedl Český rozhlas a psal do nyní již neexistujícího deníku Práce. Když v roce 1999 vznikla petice Děkujeme, odejděte!, pozval si tehdejší předseda Parlamentu Václav Klaus několik studentských vůdců na návštěvu.

Ježek si od něj vyslechl, že je papaláš. V roce 1989 studoval pátým rokem učitelskou kombinaci čeština - dějepis, jedním z jeho kantorů byl i mluvčí Václava Havla Ladislav Špaček. Ježek byl vůdčí osobností stávkového výboru na pražské filozofické fakultě.

Tomáš Klvaňa

Alias český "pan radar." Stal se v roce 2007 tím, kdo měl Čechům vysvětlit, proč je fajn mít na svém území americký radar. Záda mu kryli v roce 2007 i Pánek, Bartuška, Mejstřík a Benda, když v roce 2007 podpořili akci iniciativy Pro, která chtěla poskytnout v Česku zázemí americké armádě.

Klvaňa také pracoval jako novinář v předních českých médiích, absolvoval prestižní odbornou stáž na Harvardově univerzitě a má doktorát v oboru teorie a kritika komunikace z University of Minnesota. Narozdíl od spousty studentských vůdců má Klvaňa blíž k Václavu Klausovi než k jeho jmenovci Havlovi. Klausovi totiž dělal mluvčího. Na 20. výročí by se Klvaňa měl zúčastnit vzpomínkového pochodu "studentů.

 

Michal Dočekal

 

Muži a ženy, které jsme zmínili výše, jsou "typičtí" studentští vůdci. V prvních dnech po událostech na Národní třídě ale v dění hráli důležitou roli i lidé, na které si dnes v souvislosti s revolucí příliš nevzpomínáme. K nim patří i Michal Dočekal, dnes šéf činohry Národního divadla a tehdy student DAMU.

 

Podlechněte si, jak na události 17. listopadu vzpomíná.

Dočekal dostudoval školu v roce 1991, stihl i půlroční stáž v Londýně. V první polovině 90. let režíroval v divadelním spolku Kašpar a poté do roku 2002 jako nejvýznamnější režisér působil v Divadle Komedie. Odtud přešel do Národního divadla na post uměleckého šéfa činohry. Dočekal je ženatý s herečkou Monikou Zoubkovou a mají spolu jednu dceru.