SUPERSTAR: Výkony jak na horské dráze

SCALEXOVA GILOTINA se samým překvapením málem zasekla. Vedle famózních výkonů bylo tolik špatných!

Přiznám se, že po skončení nedělního večera jsem se cítil, jako kdybych právě slezl z plachetnice. Výkony soutěžících byly tak rozkolísané, že jsem z toho měl úplně rozbouřený žaludek. Přes zábradlí naštěstí nic neletělo, ustál jsem dokonce i naprosto tragického Bena, ale to hlavně díky tomu, že přibližně polovina soutěžících zazpívala přímo nadpozemsky.

 
Tipněte si, kdo z finalistů SuperStar dnes vypadne TADY.
 

Základ k tomu měli dobrý – Gustav Bróm Big Band pod vedením Braňa Valoviča hrál senzačně a dával lidem prostor k tomu, aby vynikli. Ne každý toho uměl využít. Ale o tom tahle soutěž je. Někdo to tam má a někdo ne. Dnes mi přišlo, že se lámal chleba. Starej pan Odkolek by měl radost, ale fanoušci některých soutěžících tím lámáním nadšeni být nemohou. Jestli chtějí udržet své favority v soutěži, budou tentokrát muset smskovat jako o život, protože stejně, jako nedávno čeští zemědělci hnojili svá pole mlékem, i nejeden účastník Superstar to tentokrát pěkně pohnojil.

 

Jan Bendig – Stand By Me (Ben E. King)

 

Protože vím, že Jan si neumí odpustit své oblíbené kudrlinky, přemýšlel jsem, jak se bude jeho moderní styl zpěvu pojit s velkým orchestrem, ale dopadlo to výborně. Na pár místech intonačně lehce ujel, ale byly to opravdu okrajové chybičky, které byly bohatě vyrovnány celkovým dojmem.

 
Honza je opravdu zrozený pro pódium, pohybuje se na něm naprosto přirozeně. K orchestru, který rytmicky hodně přesně zařezával, přidal zpěv, který byl rytmicky hodně rozevlátý, tu začal o něco dříve, tu si zase na správný okamžik chvíli počkal – ale byla to úmyslná, řízená rozevlátost a jasně to ukázalo na rozdíl mezi talentovaným zpěvákem a talentovaným snowboardistou. Jan mne v každém kole překvapuje, protože ať dostane jakýkoliv žánr, vždy ho podá tak, že mne to u televize neskutečně baví. I tentokrát dávám deset bodů z deseti.

 
Monika Bagárová – You've Got a Friend (Carol King)

 

První zklamání večera, i když jak hned vysvětlím, tak jen částečné. Monice se to už podruhé v řadě moc nepovedlo a vypadá to, že zkrátka není zpěvačkou pro velká pódia a velká hudební tělesa. Ale na tom není nic špatného. Její hlasový fond je určen pro intimnější scénu, do menších klubů, kde s klavírem či kytarou bude dokonalá. To ostatně už předvedla v semifinále. Co na tom, že vedle orchestru zaniká, když dokáže zaujmout prostou písničkou, zazpívanou pouze s klavírním doprovodem?

 
Monika je neskutečně talentovaná a podle mne je naopak dobře, že se jasně ukazuje, pro jakou scénu a jaký druh muziky je předurčena. Tato soutěž jí pomáhá, aby se v životě neplácala ve slepých uličkách a aby od začátku věděla, v čem je její síla. Partnerkou velkých orchestrů nebude, u této písně myslím zaujala více svojí krásou a milým úsměvem než zpěvem. Za ten dnes bohužel dostává jen pět bodů z deseti.

 
Miro Šmajda: Voda, čo ma drží nad vodou (Elán)

 

Jedna z nejpovedenějších a nejkrásnějších slovenských balad je na zpívání mnohem těžší, než se zdá. Jožo Ráž má velmi vysoko posazený hlas a není jednoduché to po něm zopakovat. Daří se to více malým dětem nebo ženám. A samozřejmě kastrátům, což také není Mirův případ. Miroslav si proto skladbu lehce upravil, ale nejsem si jistý, zda to bylo dobré řešení. Když nějakou skladbu notoricky známe a víme, kdy se ozve jaký tón, jsou podobné experimenty riskantní. Zvlášť když je jejich vedlejším projevem to, že se neozve ani jeden z nejvyšších tónů, které vytvářejí jakési pomyslné vrcholy celé skladby.

Občas je zkrátka potřeba se do toho opřít a některý z těch vrcholů zdolat. To se nestalo a závěrečný dlouhý držený tón už to nezachránil. Váhal jsem mezi pěti a šesti body a nakonec se také přikláním k pěti z deseti.

 
Ben Cristovao – Fly Me To the Moon (Frank Sinatra)

 

Ajajaj. Julián Záhorovský promine za tu škytavku, co jsem mu svým vzpomínáním způsobil, ale tady se mi jeho někdejší nepovedené swingové kolo vrátilo v plné parádě. Tohle bylo šlápnutí nejen vedle, ale přesně do toho, do čeho člověk občas na chodníku šlápne a není z toho nadšený. Přitom první okamžiky Benova zpěvu vypadaly nadějně, dokonce to vypadalo, že bude i slušně swingovat. Jenže už po chvíli Ben utekl doprovodu a konstantně se držel svého vlastního rytmu, přičemž zcela ignoroval kapelu. Jeho klasické problémy s rytmem se projevily naplno – Ben je schopný se písničku ”našprtat”, ale rytmické cítění musí být vrozené, to se dá učením jen zdokonalit, ale nedá se naučit od základu. Benovy pokusy o rozevláté frázování působily legračně a když si vezmu, jak přirozeně šla ta samá technika Janu Bendigovi, musím si řící ”Quod licet Iovi, non licet bovi” a dát Benovi dva body z deseti. První za to gesto s rozpřaženou rukou zhruba v polovině písně a druhý za to závěrečné ”you” pěkně synchronizované s orchestrem.

 
Dominika Stará – Vyznanie (Marika Gombitová)

 

Vzít si píseň od Gombitové je risk jako prase. Vzít si ji v šestnácti letech, je risk jako celý vepřín. Tahle skladba potřebuje, aby měl člověk už něco odžito. Aby už dostal od života párkrát ”přes hubu” a aby do písně vtiskl i osobní prožitky. To je ale to jediné, co Dominice schází, po všech ostatních stránkách je famózní, jen ty emoce jsou stále trošku předstírané, a tak může její zpěv občas působit chladněji. Ale Dominika nebyla ta, kdo této písni trochu ublížil... tím bylo hlavně její zkrácení. U některých soutěžících lezu po zdi, schovávám se za křeslo a modlím se, aby jejich výkon už skončil, u Dominiky jsem si naopak přál, aby tuhle píseň mohla zazpívat v plné, nezkrácené verzi. Původně jsem myslel, že dám devět bodů, ale za odvahu a bojovnost, s jakou zvládla píseň od jedné z nejlepších zpěvaček, jaké kdy Slovensko světu dalo, jí dávám plný počet, deset z deseti.

 
Paulína Ištvancová – Valerie (Amy Winehouse)

 

Paulína má nezáviděníhodnou pozici. V soutěži nepatří k nejlepším a zprávy v bulváru o tom, jak ji její otec tlačí za každou cenu dopředu, její pověsti také nepomáhají, ať už jsou pravdivé či nikoli. Ohlas publika byl podstatně vlažnější než u ostatních soutěžících. Výkon Paulíny byl opět takový neslaný nemastný, porota to řekla přesně, výkon, který rozhodně neurazí, ale ani nenadchne. Na její koncerty bych určitě nezašel, ale když v rámci jednoho pořadu, ve kterém vystupuje více interpretů, zazní jedna píseň od Paulíny, dá se to přežít. Za deset minut už si to ale nebudeme moc pamatovat. No ale tak tragické jako Ben to rozhodně nebylo, takže pět z deseti.

 
Denis Lacho – Singing In the Rain (Gene Kelly)

 

U Denise se bohužel potkaly a sečetly dva problémy. Jedním je nulový vztah k jazzu, což je u patnáctiletého kluka naprosto přirozené, druhým a podstatnějším bylo Denisovo nachlazení. Na jeho výkonu bylo vidět, že má tentokrát oproti minulým kolům obrovský problém udýchat to, opřít se do toho, jel na čtvrt plynu, protože hlasivky zkrátka víc neumožňovaly. Ale obávám se, že i kdyby byl Denis jako rybička (a nemyslím sardinku z konzervy), tak by mu tento žánr nesedl a nedokázal by ho podat tak, jak se podat má. Ale ruku na srdce nebo jakýkoli jiný vnitřní orgán – bude to v budoucnu po Denisovi někdo chtít, aby zpíval zrovna jazz? Těžko. Nicméně body musím udělit bez ohledu na to. Takže čtyři z deseti a rychle pryč od toho, příště se bude zpívat Jackson a Madonna, tam myslím Denis zaboduje mnohem lépe.

 
Markéta Konvičková – Where Do I Begin (Shirley Bassey)

 

Z počátku jsem měl obavu, protože Markéta začala zpívat s určitou nejistotou v hlase a měl jsem strach, že to dopadne podobně jako u Moniky. Ale ”Konvice” si naštěstí po pár tónech uvědomila, že je na pódiu a soutěží o titul SuperStar, a tak se v ní ta SuperStar probudila a její výkon šel prudce nahoru. A když to pak v refrénu rozbalila naplno, neměl jsem pocit, že sleduju jen nějaké soutěžní kolo pěvecké soutěže, ale že vidím součást plnohodnotného koncertu, kde září hlavní hvězda večera. Markétě jinak nebylo co vytknout a deset bodů z deseti je naprosto neoddiskutovatelné.

 
Martin Chodúr – Feeling Good (Michael Bublé)

 

Takhle vypadá výkon člověka, který ví, o čem je jazz, o čem je frázování, o čem je spolupráce a komunikace s orchestrem. Zatímco minule úmyslně zvolil humorný a parodický způsob prezentace skladby, tentokrát to vzal vážně a předvedl naprosto profesionální výkon, který od prvního do posledního tónu neskutečně bavil. Už vážně nevím, co ještě k Martinovi psát, protože je to pokaždé famózní a já už se v knihkupectví ptal po slovníku oslavných frází, abych měl nějakou inspiraci. U Martina ji budu potřebovat nejspíš až do závěrečného kola, protože tenhle člověk ne a ne udělat chybu a zazpívat špatně. Deset bodů z deseti a těším se na příště jak mimino na dudlík.

Leona Šenková – Modlitba pro Martu (Marta Kubišová)

 
Velká píseň, která provázela zásadní okamžiky našich dvou národů, jak v roce 1968, tak v roce 1989. Tu nemůže zpívat jen tak někdo. Ještě před pořadem jsem si říkal, že tohle Leona nedá, že na tohle musí mít člověk k té písni vztah a že člověk narozený po roce 1989 ten vztah prostě mít nemůže. Mýlil jsem se, Leona je příliš dobrá zpěvačka na to, aby se nechala rozhodit svým nízkým věkem. Zazpívala to famózně a jedinou výtku mám k jejímu oblečení, které bylo příliš princeznovské. Ostatním dívkám stylisté prospěli, Monika, Markéta a Dominika byly doslova k sežrání, ale u Leony si dovedu představit decentnější róbu. Ale to samozřejmě nemůžu dávat za vinu jí. Opět deset bodů z deseti, v tomto kole prostě byly buď průšvihy nebo senzace a v Leonině případě jednoznačná senzace.

 
Odpůrci jazzu a podobných ”starob” se mohou radovat, příště zazní Madonna a Michael Jackson, takže ti, kteří dnes pohořeli, možná příště zazáří. Ale to pouze v případě, že se dostanou dál. A to se dozvíme dnes večer.
 

..: Vše o Česko Slovenské Superstar najdete ZDE

Podívejte se na záběry z autogramiády účastníků SuperStar před premiérou filmu This Is It.