Hana Fuksová tehdy žila se svou rodinou a psem V Praze na Zbraslavi. O tom, že by se někdy měla starat o kočky, neměla ani tušení. Jenomže zasáhl osud, který jí zcela obrátil život.

"Začaly k nám chodit kočky ze sousedství, ale doopravdy se mi v životě zasekly až při povodních v roce 2002. Voda přišla tak rychle, že jsme před ní kočky prostě vzali a odvezli na Vysočinu,“ vzpomíná žena.

"Chtěli jsme je vypustit po okolí, ale ony se k nám prostě nastěhovaly,“ pokračuje ve vyprávění. A když jí o pár měsíců později kdosi hodil na dvůr pytel s dvanácti koťaty, byla ztracená.

Začala se zajímat o to, zda existuje útulek, kde by se o ně postarali. "Zjistila jsem, že zatímco pro psy jsou útulky všude, o kočky se nepostará nikdo,“ říká.

I proto se rozhodla založit útulek pro kočky sama. Nejdřív v Třebíči, později jej přestěhovala do Jihlavy. Kvůli kočkám nechala práce fotografky a postupně musela omezit i nové povolání finanční poradkyně. "Zaberou hodně času,“ říká.

Začínala doma, teď si ale v Jihlavě pronajala část opuštěné továrny, kde se dnes o kočky stará. V útulku, kde je dnes zhruba pětatřicet koček, je každý den alespoň šest hodin. "Musím se o ně postarat, pomazlit se s nimi, aby si zvykaly na člověka,“ vysvětluje Fuksová.

Každá kočka má svůj osud

Každá kočka, o kterou se tu stará, má prý svůj životní příběh. "Například mi sem donesli zuboženou kočičku, která stála u benzínky, měla tři koťata a vážila jeden a půl kila. Dnes má šest kilo,“ chlubí se svými úspěchy.

Jejím největším miláčkem je ale stejně veliký rezavý kocour, který je prý původcem celého jejího nového života. "Je to takový smolař. Venku třikrát skončil ve sklopné pasti a jednou mu dokonce někdo tyčí natřikrát přerazil páteř. Veterinář ho ale zachránil,“ líčí smutný osud zvířete Hana Fuksová.

I když se sama stará o desítky koček, moc nechápe lidi, kteří se mnohdy v nuzných podmínkách snaží o něco podobného. "Tahle práce musí mít řád, kočky musí být kastrované, mít veterinární péči. Když se někdo obklopí kočkami, které se nekontrolovaně množí a majitel přitom nemá ani na krmení, je to špatně,“ tvrdí. Seriózní zájemce o kočku ale neodmítne.

"Lidé si tu kočičku mohou vzít, ale i tohle má svá pravidla. Zvířata dáváme například jen po předložení občanky, stejně, jako je to v útulcích pro psy,“ vysvětluje.

A její sen? Rády by pro své svěřence vybudovala nový domov na okraji města, kde by bylo kočkám dobře. V nehostinných prostorách opuštěné fabriky, kde se navíc v zimě ani netopí, to prý není a nikdy nebude ono.