Miniprasátka slouží vědě. Zachraňují životy

Vepř Tonda, dobytek Hynek, svině Adélka. Na první pohled obyčejná prasátka se na ten druhý převlékají v super hrdiny. Ti tři a další dvě stovky mini prasátek oddaně slouží vědě.

Nasazují životy, aby pomohly prodloužit ty lidské.
Místo: Ústav živočišné fyziologie a genetiky Akademie věd, Liběchov. Čas: 8 hodin ráno. Budíček v prasečím sanatoriu se rozezní, když přijde poklidit pokojská.

Pravidelnou stravu mají hrdinové vědy dvakrát denně. Za pohodu na prasečí klinice ale přeci jenom zaplatí. Nikdy se nepodívají do výběhu, aby nechytili nějakou nemoc. Když ve čtyřech měsících dospějí, vyrážejí pracovat.

Vědci se snaží laboratorní výzkum na prasátkách co nejvíce přiblížit medicíně. Mini prase přitom slouží jako ideální pomůcka. Člověku se podobá anatomicky a podobně i váží, čtyřicet až osmdesát kilo. Jaké testy se tady dělají, prozrazuje Jiří Klíma, vědecký pracovník Ústavu živočišné genetiky a fyziologie. „Dělaly se tady i experimenty, které se týkaly poranění kůže, operace očí, to spektrum je skutečně široké a to prase nabízí dost zajímavé možnosti.“

Teď se v Liběchově vydávají hlavně dvěma vědeckými směry. První – boj s Huntightonovou chorobou, genetickým onemocněním mozku. Trpí jím sedmdesát lidí z milionu. Oslabuje imunitní systém, nemocnému nezbývá o moc víc než 15 let života. Liběchovská prasátka v sobě geny téhle nemoci nosí od narození. Hůř se jim běhá, hýbe a dostává ke žrádlu.

Adélka byla vybrána, aby pomáhala vědě. Její pravidelná dávka dobrot proto nekončí v krmítku kdesi na zemi, ale zavěšená ve vzduchu, popisuje pokus Monika Baxa z liběchovského ústavu. „Prase si na ty krmítka musí vyskočit. Umíme pozorovat motoriku toho prasete, jestli umí vyskočit na to krmítko napoprvé, jak dlouho na něm vydrží být zavěšený, jestli na to krmítko skáče, nebo to po čase vzdá.“ Choroba snižuje i mentálních schopnosti. Proto jsou krmítka dvě – jedno prázdné, druhé plné. Adélka si pamatuje, ve kterém korýtku měla krmení v předešlém pokusu, a pokud ho tam nenajde, vrhne se na to druhé. „Očekáváme, že v průběhu toho onemocnění, si prase nebude tolik pamatovat. Stejně tak bude mít to prase v průběhu onemocnění problém vyskočit na to krmítko, bude trvat delší čas, než to sežere,“ říka Baxa.

I díky prasečím mini hrdinům se Huntingtonova choroba stala jedním z prvních genetických onemocnění, které mohli vědci začít testovat a rozkrývat. Vedle genetických chorob se tu ale snaží léčit i poškození míchy. Postiženým prasátkům transplantují zdravé kmenové buňky. Půl roku až rok pak vědci zkoumají, jestli a jak se mícha hojí, říká profesor Jan Motlík.

„Model miniaturního prasete dává naději, že právě prostřednictvím buněčné terapie se najde ta správná metodika, která by jednou přispěla k přemostění poškozené míchy.“ Výsledky z přístroje ve speciálním batohu na prasečích zádech se přenesou mezi zkumavky a misky. Tady už vědátoři bádají, jak léčbu z laboratoří převést do praxe a mezi lidi, prozrazuje Jiří Klíma. „Je potřeba najít věci, jak ten experimentální postup maximálně zjednodušit a přizpůsobit reálným podmínkám, které by byly snesitelné pro praxi, pro kliniku.“

Kolik let může takový přerod trvat, si netroufá říct nikdo. Většina liběchovských mini prasátek se toho jistě nedožije. Některá z nich tu mohou pobíhat rok, jiná osm, deset let. Vepř Tonda, dobytek Hynek a svině Adélka patří k těm šťastnějším. Čekají je roky v prasečím sanatoriu, ve kterém hrdinně položí své životy za životy lidské.