Rada: U reprezentace jsem bral plat kouče 4. německé ligy

Zdroj: TN.cz

ROZHOVOR: Trenér Petr Rada se vrací ke svému působení u české fotbalové reprezenatce. A je hodně kritický - k sobě, hráčům i svazovému vedení.

Chtěl národnímu mužstvu vrátit ztracenou slávu, jenže neuspěl. Kouč Petr Rada se spasitelem českého fotbalu nestal - reprezentační tým pod jeho vedením pokračoval v nepřesvědčivých výkonech a své šance na postup na světový šampionát 2010 odsoudil do teoretické roviny.

"Nelituji toho, že jsem se tím hlavním koučem stal v době, kdy se daly čekat komplikace. Získal jsem spoustu zkušeností a těším se, až budu mít šanci je někde uplatnit," poznamenává Rada s odstupem času.

 Ve funkci jste vydržel jen osm měsíců, na začátku dubna jste byl odvolán. Víte, kde jste udělal chybu?
Vím o třech. V prvním případě jsem věřil, že se hráči dokáží v reprezentaci vyburcovat ke stejným výkonům, které předváděli v klubech. Jenže to byl omyl. Měl jsem být nekompromisnější a ideál důvěry nechat scénáristům romantických filmů o rytířích. Ve druhém případě jsem podcenil běh času a mentálního vývoje. Ti špičkoví hráči například z roku 2004 byli přece jen o něco starší, bohatší a spokojenější, ale vývoj profesionálního fotbalu kolem nich se nezastavil. Profesionál dá do každého zápasu všechny síly až na hranici sebeobětování, pokud je zdravý, stojí na nohou a dokud neřekne - končím. Tohle se vytratilo. Třetí chyba jde rozhodně na můj vrub. Neměl jsem stavět fotbalisty, kteří se neprezentovali ve svých klubech jako hráči základní sestavy.

Znamená to, že reprezentanti nepodávali v národním týmu výkony, které se od nich čekali?
Dá se to tak říct. Na reprezentační srazy se těšili pořád stejně, ale po letech velké zátěže v klubech, dlouho úspěšné reprezentační rutiny a rostoucí sebedůvěry vzniklo klima, které by se dalo charakterizovat slovy: nároďák, fajn, vypadneme z klubu, ze stereotypu, potkáme se s klukama, pokecáme, potrénujeme a zahrajeme si trochu fotbal. Taková ta rvavost a hlad po úspěchu ochabovaly.


Jak jste se snažil tohle klima změnit?
Je potřeba si uvědomit, že nároďák přišel o řadu osobností a nemá adekvátní náhradu. Dvakrát jsem přemlouval k návratu Pavla Nedvěda. Na počátku své funkce jsem za ním byl v Itálii,  na sklonku minulého roku jsme se sešli v Praze. Dvakrát mi řekl – ano, pomůžu mančaftu, zavolej mi. Nic z toho nebylo. V případě Jana Kollera šlo hned o tři pokusy. Po našich rozhovorech mi třikrát – a věřím, že v té chvíli to myslel skutečně upřímně – slíbil: ano, pomůžu, zavolej. Pokaždé se o dva až tři dny později stalo vždycky totéž. Zavolal mi, že o tom uvažoval, a když si to vyhodnotil, tak změnil názor. Bylo mi jasné, že se nerozhodoval jenom sám za sebe, ale tohle bych nechtěl dál rozvíjet.

Jak byste tedy vlastními slovy zhodnotil své působení?
Jako neúspěšné, jinak asi nelze. Už Karel Brückner věděl, že síla mužstva má klesající křivku, koneckonců si dobře všichni pamatujeme, jak jsme dopadli na EURO 2008. Věděl jsem, že to budu mít těžké. Ale trénovat národní tým je snem každého kouče. Chtěl jsem se pokusit tu křivku namířit zase nahoru, prostě to otočit. Nepodařilo se mi to.

Jakou roli v tom sehrála absence klíčového záložníka Tomáše Rosického?
Říká se, že jeden hráč mužstvo nedělá, ale v případě kreativních hráčů typu Rosického to není pravda. Místo něj to na jeho postu zkoušeli Matějovský, Jarolím, Polák nebo Plašil, ale kolikrát obstáli? Jen jednou v říjnu roku 2007 v Německu, kdy báječně zahrál Marek Matějovský. Fotbalový tým bohužel není auto. Píchlou gumu nebo žárovku ještě vždycky nějak nahradíte, ale když se rozbije převodovka, tak tu v kufru nevozíte. A co když teprve auto necháte odtáhnout do servisu a tam vám řeknou, že takovou převodovku ve skladu nemají a musíte ho tam nechat? Tomáš Rosický není píchlá guma, ale luxusní převodovka a diferenciál současně.

Zdroj: TN.cz

Hodnotíte tedy své působení u národního týmu negativně?
To není ideálně položená otázka, protože moje působení u národního mužstva mělo tři fáze. Tři roky jsem byl asistentem trenéra Jozefa Chovance, dva roky jsem pracoval pod Karlem Brücknerem. Nelituji toho, že jsem se tím hlavním koučem stal v době, kdy se daly čekat komplikace. Získal jsem spoustu zkušeností a těším se, až budu mít šanci je někde uplatnit. Negativně hodnotím jenom sekundární vlivy na mou práci.

Jaké máte na mysli?
Než jsem byl jmenován do funkce, některá média mě předem odsoudila k neúspěchu. Označila mě za nýmanda a impulzivního outsidera, ale rval jsem se. Ne pro peníze, pracoval jsem u národního mužstva za plat kouče čtvrté německé ligy a služební auto, nýbrž pro ten cíl. Proti kritice neuspokojivých výsledků nemůžu říct půl slova, ale hodně mě mrzela kritika kolegů, která byla mediální, nekorektní a nekolegiální. Ani od svazového vedení jsem necítil v době své funkce takovou podporu, jakou by reprezentační trenér měl mít. Vrcholem bylo moje odvolávání – a teď nejde o důvod, ale o styl - e-mailovou poštou. Lidsky se mě to hluboce dotklo. Těch osm měsíců bylo o mém velkém snu, ovšem často jsem se z něj budil zpocený…

Vaším nástupcem byl jmenován František Straka. Jakou mu dáte radu?
Já osobně žádnou. Franta je jako trenér svébytná osobnost. Ze srdce mu přeji víc štěstí, než jsem měl já. Bude mít mnohem lepší mediální podporu, což je pro něj dobrý start. Jeho úkoly však zůstávají stejně prozaické. Čili otočit tu křivku směrem nahoru. A to je na trenérské profesi to nejtěžší, v tom je každý trenér sám.