Inzerát
Nebýt odkladu olympiády, nedostal bych se tam, přiznal stolní tenista Jančařík
Lubomír Jančařík se stal prvním českým stolním tenistou, který se kvalifikoval na olympijské hry do Tokia. V březnu zvládl velmi těžkou světovou kvalifikaci v katarské Dauhá. Ve finále proti němu stál Číňan reprezentující Ukrajinu Kou Lei, kterého 33letý český borec smetl 4:0 na sety.
Inzerát
Inzerát
Vstup do závěrečného tunaje ale neměl vůbec jednoduchý. Na předchozích dvou turnajích na stejném místě nezvládl hned své úvodní duely.
Navíc los měl extrémně těžký. Hned čtyři z jeho pěti soupeřů byli v žebříčku výše než on. V semifinále hrál dokonce s nasazenou jedničkou. Ale 93. hráč světa všechno zvládl a může se těšit na následující olympiádu.
Jak se na olympiádu těší, kterého postupu si váží víc a kde vidí největší problémy českého stolní tenisu? I na tyto otázky odpovídá v exkluzivním rozhovoru pro web Nova Sport.
Popište mi Vaše první emoce, když jste postoupil na olympijské hry do Tokia.
Nádherné. V podstatě celý finálový zápas jsem vedl a věřil jsem, že to dokážu. Všechno se ve mně hromadilo. Věděl jsem, že musím vydržet do posledního míčku. Pak už ale veškeré emoce mohly jít ven a já se mohl uvolnit. Míchaly se tam pocity z vyhraného zápasu a to, že jsem dosáhl cíle. Ukázalo se, že to, co dělám, dělám dobře.
Co Vám před zápasem běželo v hlavě? Přece jenom to byl poslední krok k olympiádě.
To bylo úplně to nejtěžší. V předchozích zápasech jsem věděl, že když vyhraju, jsem olympiádě blíž, ale dokázal jsem se soustředit na ten daný zápas. Ale poslední noc před rozhodujícím zápasem byl boj o koncentraci. Musel jsem si říkat, že to není zápas o olympiádu. Musel jsem se soustředit na hru jako takovou.
Na světové kvalifikaci jste měl hodně těžký los. V semifinále jste porazil světovou patnáctku Angličana Liama Pitchforda, který byl dokonce na turnaji jako nasazená jednička. Věřil jste si na něj?
Určitě jsem si věřil. Už jsem ho jednou porazil. Sice to byla Champions League, která se hraje na tři vítězné sety, zatímco kvalifikace se hraje na čtyři. Navíc to bylo u nás v Německu v hale, takže podmínky také hrály roli. Já jsem ale v den našeho zápasu v kvalifikaci ani nevěděl, že je patnáctý. Což mi asi i pomohlo. Kdybych to věděl, asi by tam nějaká myšlenka skočila. Ale neměl jsem k němu jiný přístup než k ostatním hráčům.
Jel jste na kvalifikaci s jasným cílem postoupit?
My jsme tam před kvalifikací měli ještě dva turnaje. Po roce se otevřely. Na nich jsem hned vypadl. Byl jsem z toho hodně zmatený, protože jsem se předtím cítil skvěle. A najednou jsem prohrál. Říkal jsem si, jestli to nemám zabalit. Dávám tomu momentálně naprosto vše a cítím, že jsem se zlepšil. Ale jel jsem s cílem postoupit. Byla to pro mě jediná možnost, jak jsem mohl postoupit. Normálně je možností více. Přes smíšenou čtyřhru, kterou ale nehraju nebo přes družstva, kde jsme ale skončili jako první náhradníci. Pak to jde ještě přes žebříček e evropskou kvalifikaci, ale já měl možnost pouze přes tu světovou, protože reprezentační trenér chtěl dát na evropskou někoho jiného. Věděl jsem, že to musím prostě vyhrát.
Již jste zmínil, že jste na předchozích dvou turnajích v Dauhá vypadl v prvních zápasech. Ovlivnilo to hodně Vaše sebevědomí?
Sebevědomí ani ne. Jen jsem z toho byl vážně zmatený. Je to jako když si myslíte, že držíte flašku s vodou, a přitom ji nedržíte. Takhle absurdní mi to přišlo. Cítíte se fakt dobře a najednou vypadnete v prvním kole. Ti kluci nebyli špatní, ale prostě mi to do sebe nezapadalo. Věděl jsem, že musím ale pokračovat. Přesto jsem se zamyslel, jestli to má vůbec význam. Říkal jsem si, že energii musím dát někam jinam. Ale kvalifikaci jsem nakonec vyhrál, což je můj největší životní úspěch. Byla opravdu super náročná.
Související obsah
Bude to Vaše druhá olympiáda. Na tu první do Ria jste se kvalifikoval přes žebříček. Vážíte si tohoto postupu víc?
Ano. Vážím si toho víc. Ria jsem si také vážil, protože to byla první olympiáda. Ale teď jsem si to uhrál v jednom turnaji a předskočil jsem ty hráče, které jsem měl. Byl jsem celou dobu mimo postup a najednou jsem tam. Tohle je daleko cennější. Je to opravdu doslova vybojované.
V Riu jste vypadl v prvním zápase. Jaké máte plány do Tokia?
Určitě se chci dostat dál. Nechci tam přiletět pouze na jeden zápas. Samozřejmě tam chci být co nejdéle. Chci hrát co nejlépe. V Riu byl problém v tom, že jsem soupeře vůbec neznal. Co je v ping-pongu ojedinělé. Kdo nehraje světové turnaje, tak prostě není tak dobrý. On je z Uzbekistánu a neměli asi tolik peněz, aby mohl jezdit. Teď už jezdí a je opravdu dobrý. To byl první průšvih. Druhý byl ten, že jsem nebyl dobře nastavený. Byl jsem strašně spokojený, že tam jsem a vlastně jsem nevěděl, co chci. Teď už nejsem takový zelenáč. Chci hrát a vyhrávat. Konkrétní cíl ale nemám. Chci jít co nejdál, kam to půjde.
Říkal jste, že působíte v Německu. Je tamější liga kvalitnější? Jsou u našich sousedů lepší podmínky pro trénink než v České republice?
V Německu je lepší trénink i liga. První Bundesliga je asi nejlepší v Evropě. Na tom se shodne asi každý. Pak jsou výborné ligy ještě ve Francii a v Polsku. Německá má největší prestiž. Zázemí hal, hotelů.. Přístup je tam opravdu profesionální. Je tam ale obrovský tlak. Tréninky jsou skvělé. Je tam spousta zahraničních hráčů. Je tam skvělý sparing. Trenéra mám výborného. V Česku máme výborné tréninkové centrum v Havířově, ale chybí nám právě ten sparing.
Co tedy konkrétně chybí českému ping-pongu, aby byl ve světě ještě konkurenceschopnější?
Já si myslím, že hlavně přístup. Ten se musí zlepšit. Nemyslím si, že se trénuje úplně správně. Já i kolega Pavel Širuček, který se kvalifikoval z evropské kvalifikace, tak trénujeme trošku podle svého. Což přineslo ovoce. Může se zlepšit přístup v tom, že bude naplánováno, kdy dřít, kdy si orazit, kdy nabírat fyzičku nebo meditovat. Ale musím říct, že se to zlepšuje. Určitě to chce ale naši pomoc. Máme to tu zavedené tak, že si člověk stoupne za stůl a trénuje forhend a pak bekhend. Hodně na tom pracuje můj i reprezentační trenér.
Jak moc Vás ovlivnila koronavirová krize?
Teď bych řekl, že určitě pozitivně. Když jsme nikam nemohli, dostával jsem různé impulzy, abych se zamyslel nad svojí hrou. Nad tím, co mi nejde, co bych měl zlepšit.. Ale i co se týče psychické stránky. Pak se ale krize podepsala na prvních dvou turnajích v Kataru. Rok jsem nehrál turnaj, stejně jako ostatní hráči. Ale já měl zajímavou sezonu v Německu, kdy mě trenér nestavěl na zápasy a odehrál jsem asi jenom čtyři za celý rok. Vůbec jsem nevěděl, proč mě nestaví. Měl jsem tak malou zápasovou zkušenost, že se to projevilo. Na kvalifikace už to bylo dobré.
Český ping-pong si pro své fanoušky připravil speciální soutěž a díky ní si můžete zatrénovat právě s Lubomírem Jančaříkem:
Pomohlo Vám, že se olympiáda o rok posunula? Myslíte si, že byste stejného výsledku dosáhl i před rokem?
To je dobrá otázka. Vidíte, na to se ještě nikdo neptal. Ale ano, myslím, že mi to pomohlo. Tím, že se všechno zastavilo a já se mohl nad vším zamyslet, tak to přineslo ovoce. Myslím, že bych se předtím nedostal.
Jak je pro Vás důležité, že bude mít na olympiádě českého parťáka v podobě Pavla Širučka?
Jsem moc rád, že to zvládl. Moc jsem mu to přál, stejně jako on mě. Těším se na to, že tam budeme spolu. Navíc ještě s trenérem, takže budeme parta. Užijeme si srandu a bude to ve všem lepší. Je s ním velká zábava. Vážně jsem moc rád, že se tam dostal. Na druhou stranu, kdyby se nedostal, tak bych se musel více začlenit do kolektivu a asi by to něco přineslo. Každopádně jsem samozřejmě daleko radši, že tam bude.
Na co se na olympijských hrách nejvíc těšíte?
Těším se nejvíc na tu partu, na český olympijský tým. I když to říkám, tak mě mrazí. Cítím v tom něco tak nádherného. Je to neskutečné uspokojení. Český tým je opravdu tým. Všichni sportovci, vedení, fyzioterapeuti, doktoři.. Je to jeden velký tým. Ta energie z něj jde obrovská. Jsem opravdu hrdý, že jsem Čech. Atmosféru máme neskutečnou. Oni nám vždycky připraví tak skvělé podmínky. Letí tam vždycky dřív, abychom měli ty nejlepší podmínky a já si toho moc vážím.
Jak moc Vás mrzí, že v Tokiu s jistotou nebudou zahraniční fanoušci? Ovlivní Vás to hodně, nebo jste si na to za ten rok zvykl?
Říkáte to přesně tak, jak to je. Asi už jsem si zvykl a nebude to takový šok. Na druhou stranu mě to mrzí. Vím, že spousta Čechů by se přiletěla podívat. Vím o několika lidech, co chtěli vyrazit a nemůžou. To mě mrzí. Určitě mi to ale nesnižuje chuť tam jet a bojovat.
Máte nějaké přání, na co byste chtěl na olympiádě podívat? Ať už sport nebo jednotlivé sportovce?
Konkrétně asi ne. Ale byl bych moc rád, kdyby byla možnost se jít podívat na ostatní sporty. To mě v Riu opravdu bavilo. Jak jsme mohli chodit a fandit ostatním sportovcům. To bylo super. Uvidíme, jestli to půjde, ale příliš nadějí tomu nedávám.
TN.cz
Inzerát
Inzerát
Inzerát