Více než 8 500 kilometrů během šestnácti dnů letos absolvovali závodníci slavné Rally Dakar. "Výživný ročník – moc těžký a z českého pohledu úspěšný," míní Marian Chytka. Rodák ze Vsetína nereprezentoval Česko v žádné z kategorií, ale už podvanácté dokumentoval s foťákem v ruce to nejpodstatnější, co se na tratích semlelo.
Třiatřicetiletý fotograf se na Dakar připravuje celý rok. A pečlivě. Jsou však věci, které neovlivní. "Hezké fotky potřebují správné světlo. Toho moc nebylo a krajina působila zašedle. Duny byly po dešti mokré, neprášilo se z nich, což dodá snímku na atraktivnosti," popisuje Chytka, který více než obvykle bojoval s organizátory.
"Na informacích od nich jsme závislí a spoustu hezkých míst si nechávají pro sebe. Teoreticky se sice můžeme pohybovat po celé trati, ale trasu se dozvíme tak pozdě, že na ni přijedeme jen několik minut před první motorkou. Pak stojíme v kamenitém řečišti a večer vidíme parádní záběry z obrovských dun," stěžuje si a nikoli poprvé.
Lepší podmínky čekaly na fotografy v poušti Rub al-Chálí, do níž vedla trať poprvé v historii. "Určitě je to tam hodně fotogenické. I vzhledem k tomu, že tam vůbec neprší. Moc zajímavé světlo, takže se fotilo mnohem lépe," oceňuje Chytka, kterého v tu dobu pro změnu zchvátila nemoc. „Odpadávali jsme jeden po druhém. Kolega Jirka musel dokonce na několik hodin na kapačky. Poprvé po dvanácti účastech jsem jeden den nejel na trať,“ prozrazuje s dovětkem, že o covid nešlo a téměř všichni postupně skončili na antibiotikách.
Související obsah
Pozitivem letošního Dakaru byla atmosféra. Co se týče domorodců, situace se prý nezměnila. "U trati jsme potkávali vždy maximálně dvojice. Jsou nesmírně přívětiví. Kdykoli na ně narazíte, nabízejí vám datle a čaj, který připravují přímo v poušti," oceňuje pohostinnost vyhlášený fotograf.
Chytka promluvil i o smutné události, která potkala Aleše Lopraise. "Samozřejmě je mi líto lidského života, ale i Aleše, který s tím bude muset žít a přišel o šanci na životní výsledek a přitom nic neudělal špatně. Za nic nemůže, nemohl ho vidět. I když sám často stojím blízko trati, nikdy bych si nestoupl za hranu duny, kde bych se pro řidiče stal neviditelným, a ještě přímo do vyjeté stopy," zdůrazňuje fotograf.
Beduína si přivezl z Dakaru Martin Macík a jeho tým:
