Bianka Mičke se na začátku února stala v Estonsku dvojnásobnou mistryní světa v ice and snow sailingu, což v češtině znamená plachtění na ledě. Tento sport zatím není v České republice příliš známý. Dělá ho jen pár desítek nadšenců, ale například v Pobaltí a severských státech je hodně oblíbený. Sympatická 25letá závodnice v obsáhlém rozhovoru pro TN.cz popsala, co to obnáší, jak trpěla při maratonském závodě a jak se dá trénovat, když podnebné podmínky v České republice neodpovídají těm, kde se závody konají.
První mistrovství světa v ice and snow sailingu se uskutečnilo už v roce 1980 ve finských Helsinkách. Pro české fanoušky je ale stále tento sport neznámý. "Závodíte s wingem, což je křídlo, které držíte v ruce. To je buď pevné, skládací, nebo může být i nafukovací. Za pomoci větru jezdíte buď po ledě, po sněhu, v létě můžete jezdit po vodě, nebo na kolečkových bruslích. Prakticky kdekoliv," vysvětlila Bianka Mičke.
"Já jsem závodila na lyžích nebo na bruslích. Lyže jsou potřeba hodně dlouhé, rovné, pevné a stabilní, aby držely směr. Zároveň je ale potřeba, aby se na nich dalo prudce zabočit, brzdit a manévrovat. Je to potřeba, protože jízda může být i nebezpečná. Hlavně na bruslích je potřeba být zdatný bruslař, mít za sebou nějaké tréninky, zkušenosti se sportem, mít zpevněný střed těla a dobrou kondici," upozornila mladá závodnice, která aktuálně studuje na katedře fyziologie.
Brusle pro tento sport vyjdou v obchodě asi na pět tisíc korun, ale Mičke je sehnala o polovinu levněji přes svého kamaráda. "Je to domácí výroba. Vyráběl je kamarád, také závodník – mistr světa Míra Pacold. Jsou dlouhé, je na nich pevné vázání na klasickou lyžařskou sjezdovou botu, běžkařské by tam vůbec být nemohlo. Noha musí být fixovaná, aby se nic nestalo. Ale může stát, třeba najet do rýhy v ledě. A pak musí být člověk zdatný bruslař, aby to ustál. Ty pády mohou končit fatálně. Já sama kolikrát spadla v Čechách i na in-linech, protože na nich moc neumím, radši jezdím na ledě. I na ledě o pády není nouze, takže je potřeba být připraven," řekla Češka.
Na mistrovství světa závodila Mičke ve třech disciplínách. "Kategorie jsou tři – course race, slalom a maraton. Závodník si podle svého uvážení a taktiky může vybrat, jaké brusle nebo lyže si zvolí. Jen je problém, když závodník udělá chybu, použije špatný vosk na lyže, špatné lyže, malé nebo velké křídlo, tak se už špatně před startem vrací zpátky do zázemí. Dost se taktizuje," řekla česká závodnice, která v course race dojela mezi ženami na prvním místě.
"Course race spočívá v tom, že jedete na bójku, která je vzdálena asi kilometr přímo proti větru, takže k ní musíte vystoupat. Tahle disciplína je hodně fyzicky náročná, abyste se drželi staticky v jedné poloze, potom udělali rychlou otočku a zase jeli asi 500 metrů k další otočce. Tento závod jsem jela se starými a dlouhými lyžemi skoro bez rádiusu," uvedla. Ani ve slalomu a maratonu ji žádná žena neporazila. "Slalom a maraton jsem jela na bruslích. Na slalom byly perfektní, protože to je hodně kontaktní závod. Jedete kolmo na směr větru a na zatáčky jsou rozhodně dobré brusle," uvedla Mičke.
Maratonu, který uzavíral celé mistrovství, se zúčastnila jako jediná žena. "Opravdu polovina startovního pole se na ten závod nedostavila a byli to zkušení závodníci, kteří jezdí několik let. Byly tam dvojité ledy, zhoršoval se vítr, který s sebou bral sníh. Bylo to opravdu hodně mrazivé. Víc než se soupeři jsem bojovala s počasím. Také na ten závod přišli jenom chlapi, holky už nedorazily, protože to bylo dost nebezpečné. Ulevilo se mi, když jsem dojela na konec závodu," vyprávěla česká závodnice.
"Dokonce i chlapi, kteří jsou silní, odstupovali chvíli po startu. Takže ani neodjeli jedno maratonské kolo, protože měli omrzlé prsty nebo křeče. Já jsem při tom závodě také dostávala křeče, protože jsem byla pořád v jedné poloze, a když jsem měla malé křídlo, tak jsem při silném větru síly ztrácela. Byl to poslední závodní den, tak výkonnost šla dolů, ale vydržela jsem. Dojela jsem s omrzlými prsty, doteď na nich mám ještě ztvrdlou kůži," popsala Mičke už nyní s úsměvem.
Dá se vůbec na takto extrémní podmínky připravit? Mičke vysvětluje, jaké jsou hlavní důvody toho, že závodníci maraton nedokončí: "U dost závodníků hrálo roli celkové vyčerpání organismu. Je nebezpečné jít do takového větru, kdy to závodníka může stáhnout úplně mimo trať. Maraton byl relativně kontaktní, startovali jsme všichni najednou, včetně plachetnic a kiterů, takže bylo vidět kolem sebe. Ale potom ve sněhu a větru může být člověk dezorientovaný. Roli hraje i oblečení. Na startu bylo pěkně, ale pak to člověk nemusí zvládnout, když začne foukat a rapidně se ochladí. Já jsem naštěstí výbavu měla úplně top. Při závodě se mi ještě jelo dobře. Na fotografii jsem zvedala nohu, takže se mi asi aktivovaly endorfiny. Po dojezdu v cíli mi bylo strašně horko. Jenom jsem ležela na sněhu a pak najednou začala bolest v rukách, mravenčení, jako by mi někdo řezal prsty pilkou. To bylo špatné, ale tyhle příznaky měli skoro všichni."
Tyto problémy naštěstí neměly příliš dlouhého trvání. "V mém případě bolest prstů byla asi tak deset minut. Okamžitě po dojezdu jsem si je dala do podpaží a držela jsem je, protože je problém zahřívat omrzliny rychle. I v buňkách, které máme na konci prstů, může být zmrzlá voda. Záleží, jak daleko mráz projde. Jestli se dostane až do svalů, tak tam může při rychlém rozmrznutí dojít k poškození. S tímto typem bolesti jsem se nikdy nesetkala, tak jsem nečekala, jak moc to je špatné. Žádné trvalé následky tam naštěstí nejsou," ulevila si česká závodnice.
Po vítězství na mistrovství světa ale žádná velká oslava nepřišla, naopak se jednalo o motivaci pro další práci. "Nešla jsem někam na party oslavovat, spíš mě to nabudilo, abych trénovala tvrději. Jsem ráda, že jsem dokázala pílí, odhodláním a úsilím porazit holky, které závodí s kitem a wingem už dlouho. Jedna má dokonce sponzory, další zase vlastní surfařskou školu. Papírově bych proti nim vůbec neměla šanci. Nakonec to vyšlo," usmívá se Mičke, která na sebe úspěchem v Estonsku také upozornila.
"Byla bych ráda, kdyby se nějaký sponzor našel i pro mě. Vybavení je poměrně drahé, já jsem Ph.D. student, chodím do laborky v rámci svého výzkumu, což mi zabere spoustu času. Takže kdyby se někdo našel, nejlépe firma, co sem distribuuje nebo prodává wingy, byla bych ráda. Už jsem měla pár jednání s obchody, které nám zapůjčily wingy," řekla Mičke.
V České republice se "plachtění na ledu" začalo rozšiřovat v roce 2020, čemuž přispěla i vlna covidu-19, kdy lidé hledali další možnosti, jak sportovat mimo organizované skupiny. "Jakmile se vymyslel nafukovací wing, tak ho sem začalo dovážet pár firem. Pořizovací cena byla nižší, protože ty nejlevnější byly okolo deseti tisíc korun. Váží 1–2 kilogramy, tak je můžete vzít kamkoli s sebou. Na profi závodech jsme byli tři. Společně se mnou tam byli dva kamarádi. Míra Pacold je už ostřílený veterán. S wingem jezdí už asi 20 let a má několik titulů mistra světa. Další kamarád se jmenuje Martin Kubát. Ten nejezdí s kitewingem, ale nafukovacími wingy," popsala.
Právě Miroslav Pacold a Martin Kubát byli na letošním mistrovství světa velmi úspěšní také. Prvně jmenovaný získal dvě zlaté medaile a druhý si odvezl stříbro a bronz v kategorii mezi muži. Porazili mnoho soupeřů ze severských a pobaltských zemí, kde se na tento sport specializují. "V Estonsku to skoro považují za národní sport. Už tam měli i šest kol národního poháru. Potom v Americe nebo Kanadě dokonce ta křídla vyrábějí," přiblížila Mičke.
Příprava ale není v České republice jednoduchá, protože zde pro ni nejsou vhodné podnebné podmínky. Proto musí čeští závodníci hledat nové cesty, jak se zdokonalit. "S Martinem (Kubátem), který mě do toho sportu zavedl, se nám osvědčilo, že spolu jezdíme po Čechách na opuštěná letiště, která jsou vyvýšená, fouká tam vítr, který by neměl být poryvový, na kolečkových bruslích to šíleně zrychlí. Speciálně pro mě, protože na nich nejsem tolik zdatná. Kolečkové brusle jsou vlastnostmi nejpodobnější dlouhým nordickým bruslím," popsala.
Pokud by chtěl někdo s tímto sportem začít, vyjde výbava minimálně na 15 tisíc korun. "Myslím si, že naučit se to, aby člověk mohl jenom jakkoliv jezdit, je relativně jednoduché. Ideální je podle mě začít s tréninkem na vodě. Jen se člověk musí nějak dostat zpátky na místo, ze kterého vyrazil. Takže třeba začít na paddleboardu, na kterém lze pak dopádlovat zpátky," řekla mistryně světa. A přidala nešťastnou zkušenost z doby, kdy sama začínala.
"Já když jsem byla poprvé s wingem na paddleboardu, foukalo asi 15 m/s. Během chvilky mě to odfouklo asi o dva kilometry doprostřed přehrady a pak jsem musela pádlovat hodně těžce ke břehu. Tento zážitek nebyl úplně příjemný, ale rozhodně mě to neodradilo," vzpomínala Mičke. A zároveň dodala, že pro úspěch v tomto sportu jsou také důležité znalosti fyziky, aby člověk odhadl vítr.
Kromě sportu, kdy Mičke i vesluje, běhá a jezdí na kole, také studuje a chodí na brigády. "Na katedře fyziologie začínám výzkum střevního mikrobiomu, bylo to moje vlastní zvolené téma. Jsem na to úplně sama. Diagnostické postupy jsou náročné. Nemám to s kým úplně konzultovat. Hodně to bylo o zkoušení, zabralo to strašně moc času. Ve volném čase se snažím chodit na brigády, pokud nejsem zrovna na tréninku. Večer jdu okamžitě spát," říká závodnice, ale od svého přítele dostává náležitou podporu.
"Stará se o mě úplně maximálně. Ví, že když přijdu večer unavená, tak se potřebuju najíst, tak vždycky udělá jídlo nebo mi ráno udělá snídani. Chápe, že teď toho mám hodně i s tou laborkou, ale snaží se jezdit se mnou, kdykoli má čas," byla vděčná Mičke, která svého milého do tohoto sportu už také zlákala. "Bohužel, když jsme chtěli jet na vodu na Nové Mlýny, tak si zranil zápěstí a skončil se sádrou, takže si to nemohl vyzkoušet. Jinak jezdí na paddleboardu a na ledě se rozjezdil hned. Překvapilo mě, jakých rychlostí dosahoval. Když já jsem začínala, tak jsem šla hodně opatrně, ale on jezdil jako drak. Začalo ho to bavit," říká Mičke.
Přestože podmínky na maratonu byly hodně drsné, rozhodně se toho nezalekla a už se těší na nové závody. "Rozhodně znovu do toho půjdu, pokud bude možnost. Rádi bychom s kamarády jeli na jedno kolo estonského poháru, pokud by to organizovali alespoň na víkend. Příští rok se má mistrovství světa v ice and snow sailingu konat ve Finsku, což je pro nás už horší. Co jsem se dívala, tak cesta trvá asi den a čtyři hodiny jenom autem. My musíme jet autem, protože máme hodně párů lyží, servis k lyžím, brusle, wingy, abychom měli na každý vítr jednu velikost, dejme tomu deset wingů. A to se do letadla snadno nedostane," uzavírá česká závodnice.