APLIKACE TN.CZ
TN Live
Další sporty

Helcelet o Bolívii: Koupal se s delfíny, plazil v bahně. Extrémní, přiznal desetibojař

Bývalý desetibojař Adam Sebastian Helcelet si po konci kariéry užívá života, co to jde. Vicemistr Evropy z roku 2016 nedávno vyrazil na výlet do daleké Bolívie, odkud si přivezl řadu nezapomenutelných zážitků. Třiatřicetiletý rodák okusil atmosféru hor i džungle, koupal se v řece s delfíny a ochutnal spoustu místních specialit. I když si přitom několikrát sáhl na dno, nedá na adrenalinovou dovolenou dopustit. "Skvělá zkušenost. Rozhodně bych se tam rád ještě někdy vrátil," uvedl exkluzivně pro TN.cz.

Nedávno jste se vrátil z několikatýdenního výletu do Jižní Ameriky. Jak se nápad na takové dobrodružství zrodil?

Ten nápad vznikl s mým kamarádem Petrem Kovaříkem, který je majitelem Pražské čokolády. V Bolívii koupili plantáž, kde budou pěstovat vlastní kakaové boby. Protože spolu vymýšlíme nějaké produkty, zeptal se mě, jestli bych tam nejel s ním, abychom se podívali, jak to tam celé bude vypadat. Prvotní nápad tedy byl jet na plantáže. Pak jsme si řekli, že když už budeme v Bolívii, mohli bychom vymyslet nějaké další výzvy. Tím, že se přilétalo do El Alta u La Pazu, který je ve 4 000 m n m., což už jsou docela vysoké hory a já mám hory rád, tak jsem si říkal, že bychom mohli zkusit vylézt nějakou horu a vůbec to tam celé procestovat a prochodit.

Do Bolívie jste jeli s velkými plány. Jaký byl nakonec program a co všechno jste stihli?

Prvních deset dnů jsme chodili po horách a dělali túry, které jsme zakončili na Huayna Potosí, která má 6 088 metrů. To bylo takové to první dobrodružství, kde jsme si hodně mákli. Bylo to tam hodně náročné. Řekl bych, že jsem byl dost na hraně, abych to zvládnul. Pak se to přehouplo do další části, kdy jsme se přesouvali k plantážím. Oni to mají v Amazonii, takže jsme se přesunuli na druhou část hor a tam chodili v džungli, podívali se na tu plantáž a tak dále. Pak jsme se vraceli zpátky přes hory zase z druhé strany. Ty tři týdny, které jsme tam byli, jsme využili maximálně, abychom toho viděli co nejvíc. 

​Zmínil jste kakaové plantáže, jež byly původním cílem výletu. Jaký ve vás zanechaly dojem?

To byl velký zážitek. A to z toho důvodu, že jsem viděl, jak se ti místní o to starají, mají úctu k rostlinám a jsou vděční, že je ta firma bude platit a něco si vydělají. Zároveň jsem dostal jeden stromeček kakaovníku, který jsem si sám společně s místními zasadil, což bylo hrozně příjemné. Má dokonce moje jméno. Věřím, že se tam ještě podívám, jak tam všechno roste a jak to tam vypadá. Ty podmínky tam jsou náročné, protože v té oblasti je obrovské množství komárů, takže my tam byli úplně poštípaní, i když jsme byli postříkaní repelentem a namazaní, ale to nešlo. To byly tisíce komárů, kteří vám lezou i do uší, do nosu, všude možně. V těch podmínkách tam místní pracují, i když jsou na to zvyklí. 

Vaše aktivity byly celkově hodně pestré, dá se z nich vybrat nějaký zážitek, který vám utkvěl v paměti nejvíc?

Bylo to strašně rozmanité a zajímavé. Zažili jsme ty nejvyšší hory, náhorní plošinu, viděli život místních lidí... Pak jsme šli džunglí. A to zase byl úplně jiný svět, to mě taky bavilo. Tam jsme strávili pár dní a viděli tam zvířata, které nikde jinde neuvidíte, maximálně v zoo, ale my je pozorovali ve volné přírodě. Viděl jsem jaguára, který tam přede mnou skočil v džungli. Taky jsme se koupali v řece, kde byli delfíni a krokodýli. To byl také jeden ze zážitků. Místní nám řekli, že když tam plave delfín, tak se můžeme koupat, protože tam nebude krokodýl. Ale když tam není delfín, tak by tam mohl být krokodýl a není dobré lézt do vody. To jsme také zažili, co nikde jinde nezažijete, a bylo to také hezké. Hodnotil bych to celé jako skvělou zkušenost a rozhodně bych se tam rád ještě někdy vrátil. 

Došlo naopak na nějaký moment, kdy jste si říkal, že jste se měl na celý výlet vykašlat? 

Rozhodně ano. Když jsme začínali pochod na jednu z těch nejvyšších hor, tak jsme si poprvé řekli, že vyjdeme těch 5 300 na Pico Austria. Šli jsme tam s průvodcem, jedním indiánem, a v půlce začala bouřka. V ten moment jsem si říkal, že to není úplně rozumné jít v bouřce nahoru, protože tam létaly blesky. On nám říkal, že je to v pohodě, a my za ním furt šli. Blesky létaly čím dál blíž, jednou to řachlo asi 30 metrů od nás. To už bylo dost nebezpečné a za hranou, protože incidenty v bouřce na horách se stávají. My jsme tomu průvodci věřili, že ví, co dělá, ale bylo to rozhodně nejhorší. To jsme trošku přepískli. 

Jižní Amerika je proslulá nejen krásnou faunou, ale také všemožnou havětí. Už jste mluvil třeba o komárech. Jak jste to z tohohle pohledu zvládal?

To bylo hrozné. Hlavně právě ti komáři, které nesnáším i v Evropě. V Amazonii je veškerý hmyz mnohem agresivnější, všechno se vás snaží sežrat. Po pěti hodinách jízdy lodí po řece jsme vystoupili z lodi a okamžitě na nás naskákali nějací mravenci, kteří nás hned pokousali. Pak jsme šli dál a byli tam komáři, potom mě nějaký velký mravenec kousnul do nohy a cítil jsem v ní bolest čtyři hodiny. Náš průvodce se smál, protože tam vyrostl a bylo to pro něj normální, ale pro nás to byl velký šok.

Související obsah

​Absolvovali jste výstupy na vysoké hory nebo pochody v džungli, což je hodně náročné. Pomohla vám v tom vaše atletická minulost?

Stoprocentně mi to pomohlo po mentální stránce. Kluci mi říkali, že jsem tu horu vyšel silou vůle, protože jsem nevypadal úplně dobře. Na druhou stranu si myslím, že mi to úplně nepomohlo v tom, že mám necelých sto kilo a na tu horu chodili samí "papíráci", hubení lidé. Mně se ty svaly hůř okysličují. Toho kyslíku tam moc není a mně se hrozně špatně dýchalo, takže jsem to po téhle stránce měl náročnější než běžný člověk. Ale silou vůle, kterou mě desetiboj naučil, jsem to vyšlápl. I když posledních asi 200 metrů už se mi motala hlava a nevěřil jsem tomu, že bych to mohl zvládnout, ale nakonec jsem to dal. Asi třikrát jsem se rozhodoval, jestli se na to nevyprdnu a neotočím to, protože tam byli lidé, kteří to také nesli špatně, scházeli, vzdávali to, ale prostě mi to nedalo. V tom mi desetiboj pomohl, že jsem to hecnul. 

Dá se říct, že jste toho také hodně nachodili. Počítal jste kilometry? A došlo i na jiný druh přepravy než pěšky a lodí?

Co se týče chození, tak ​než jsme se dostali na tu šestitisícovku, ušli jsme předtím 40 kilometrů. Ale je to 40 kilometrů s těžkou krosnou a zároveň v pěti tisících. Tělo reaguje úplně jinak, jinak se dýchá a jinak je člověk unavený. V téhle výšce to bylo úplně jiné a pro mě další zkušenost. Je to mnohem náročnější. Když jsme se pak vraceli zase zpátky z džungle, ušli jsme ještě nějakých 30 kilometrů, ale to už bylo v nižších výškách. Jinak jsme kromě lodě jezdili stopem a kolektivem. To je taková jejich dodávka, která vždycky čeká v nějakém místě, než se zaplní, a jakmile se zaplní, tak se jede. Tím kolektivem jsme jeli asi osm hodin a byl úplně narvaný, bylo tam asi o dva lidi víc, než je povolený počet. Takhle oni tam cestují, ale pro nás to bylo hezké, že jsme zažili přímo, jak tam místní fungují. 

Překonal jste i v tomto směru svoje limity?

Rozhodně. Byl jsme úplně vyčerpaný. Každé to místo mělo svůj extrém a bylo to náročné. Třeba počasí se tam mění hrozně rychle. Když jsme šli v džungli z druhé strany hor, najednou se spustila bouřka, která přišla během pár minut. My jsme před sebou měli ještě 17 kilometrů. Všude se valila voda, plazili jsme se v bahně, protože tam byly spadlé stromy. Všechny možné liány a kapradiny nás šlehaly do nohou a my jsme to museli ujít. Deset hodin v kuse jsme byli úplně mokří, do bot nám seshora teklo bahno. Takové extrémy se tady horko těžko budou zažívat, ale tam je to běžné. Já jsem si máknul opravdu hodně. 

Co říkáte na místní kulturu a jídlo, které jste také zažil hodně zblízka a na vlastní kůži?

Nejvíc mě zaujalo jídlo obecně. V La Pazu i dalších městech bylo neskutečné street food. Vaří to tam na ulici a mezi tím tam chovají svoje děti, do toho tam chodí lidi i psi. Když jsme zase v džungli narazili na nějakou malou vesničku, tak byli místní ochotní nám hnedka uvařit, postarat se o nás a navíc to všechno bylo hrozně chutné. Ty jejich polévky byly skvělé, bylo to úplně úžasné, to jsme si vždycky s chutí dali. Jinak mě většina lidí před odjezdem strašila, že je Jižní Amerika strašně nebezpečná a je to tam o hubu, ale Bolívie mě překvapila. Cítil jsem se tam úplně v pohodě. Ve větších městech určitě budou uličky, kam by nebylo dobré chodit, protože tam ta kriminalita velká je, ale my se nesetkali vůbec s ničím. Co se týká těch vesnic a oblastí, kde nebylo tolik lidí, tak lidé byli ochotní a úplně v pohodě, já z toho mám moc hezký pocit. 

Jak vaše dobrodružství přijala rodina? Přece jen jste byl často bez signálu a nemohl o sobě dát vědět. 

Já bych řekl, že už jsou na to zvyklí, protože jako atlet jsem taky zmizel třeba na pět týdnů a neviděli mě. Někam do hor se navíc snažím vypadnout každý rok. Byl jsem dvakrát v Gruzii, v Kyrgyzstánu, v Rumunsku, Černé Hoře a všude po těch horách. V Gruzii a Kyrgyzstánu ten signál taky nebyl a byl jsem tam bez něj dokonce šest dnů. A museli to taky zvládat. Takže jsou na to zvyklí, ale samozřejmě se jim to úplně nelíbí. Ale dopředu jsem je informoval, že signál tam možná nebude, takže s tím počítali. Manželka si potom vždycky oddychne, když jí napíšu, že žiju a jsem v pohodě.

Související obsah

​Přivezl jste si jako správný turista nějaké suvenýry?

Doufám, že nemám žádné parazity, protože už tak šest dnů laboruju s břichem. Mám křeče, takže doufám, že to bude v pohodě. Jinak jsem si přivezl nějaká ponča a rituální dřevo, které se používá při rituálech vykuřování. Pak takové věci jako dračí krev, vilcacoru a takovéto bylinky. To byla povinnost, protože to tady zaprvé stojí hodně peněz a zadruhé tam tím léčí úplně všechno. 

Už plánujete další cestu nebo něco, co byste chtěl vyzkoušet příště?

V hlavě něco mám. Chtěl bych navázat na tu bolívijskou horu a zkusit si něco vyššího. S kluky jsme se bavili, že bychom zkusili sedmitisícovku v Kyrgyzstánu. Zkusili bychom to spojit s nějakou cestou třeba z Indie, ale na motorkách, což je teď plán do budoucna. Samozřejmě bychom se na to museli také připravit, zkusili bychom sehnat nějaké peníze od sponzorů, já bych si na to chtěl koupit motorku, a to přímo v Indii. Možná bych ji tam koupil a projel do Česka a zároveň bychom si vylezli tu horu. Takový plán by se mi líbil, ale uvidíme, jak se to bude postupně realizovat. 

Podle všeho to vypadá, že si život po kariéře náramně užíváte. Je to tak?

Rozhodně. Začal jsem dělat osobního trenéra ve fitku, program se mi rychle zaplnil klienty a mám skoro plnou kapacitu. To byla jediná obava, jak tohle bude po kariéře probíhat, ale nakonec v tom nebyl problém. Hlavně jsem si mohl dovolit užívat běžky, které miluju. Byl jsem na nich každý víkend. Začal jsem na skialpech a teď jsem byl v té Bolívii. Kdybych dělal atletiku, tak jsem v tu dobu někde na soustředění nebo v přípravě a nemohl bych si dovolit odjet. Takže si to užívám maximálně a hrozně mě to baví. 

TN.cz

Sledujte Nova Sport na Oneplay.cz

K tématu Další sporty

Další zprávy k tématu

Související témata

Důležité Události