Jaké to je stát se novým členem týmu? A proč ne každá posila zapadne do nového týmu? Možná i vás zajímá, jak trenéři vybírají nové hráče do svého kádru. V dalším dílu seriálu o trénování s profesionály jsme zamířili do holešovické T-Mobile Arény, kde se na novou sezonu připravují hokejisté Sparty Praha. Alespoň na dvě hodinky jsem si zde měl vyzkoušet, co čeká nováčka, když přijde do týmu mistra ligy.
Nejdřív fasování, pak kabina
Sotva se podrážky mých bot poprvé dotýkají dlažby v hráčském vchodu hokejové haly, ujímá se mě Lukáš Rejmon, který má na Spartě na starost právě média. "Tak jdeme pro výstroj. Co všechno potřebujete?" vede mě do skladu, kde na mě čekají v úhledných hromadách srovnané jednotlivé kusy výstroje. Zvlášť helmy, zvlášť kalhoty, holenní chrániče, vesty... K hromadě hokejové bagáže si rovnou půjčuji vozík jako ze supermarketu a věci nakládám do něj. "Tak, a teď můžeme do kabiny," postrkuje mě Rejmon.
Dveře na koneci chodby patří trenérské místnosti. Jsou zde hlavní kouč František Výborný, asistent Marian Jelínek a také generální manažer klubu Petr Bříza. "Tak jdete do branky? Ne? Ale my dali požadavek, že když vás necháme trénovat s námi, půjdete do branky," vtipkuje zjevně dobře naladěný Bříza. Odmítám.
V dlouhé chodbě před kabinami procházím kolem rotopedů, na nichž se rozcvičují mí budoucí "spoluhráči". "Nazdar, tady bude tvoje místo," odstrkuje u jedné ze skříněk betony brankáře Tomáše Duby vedoucí mužstva Jaroslav Velechovský. Aby bylo jasno, nesnažím se brankářskou jedničku týmu vytlačit ze sestavy. Gólman totiž kvůli zranění nemůže trénovat a tak mohu dočasně využít jeho místa v kabině.
Na ledě
Pomalu se soukám do výstroje. Je nějaká větší, než ta, na kterou jsem zvyklý z amatérského hraní "na žízeň". Za chvíli jsem ale přece jen řádně ustrojen a mohu vyrazit na led. Následuje krátké protažení a už přichází další hokejisté spolu s trenérem Výborným. Na prostoje není čas. Všichni se poslušně kupí kolem kouče, který na tabuli kreslí první cvičení. Útočník si dvakrát narazí puk s bekem, otočí se a dostává přihrávku do jízdy. Úkol končí střelou na branku. Vše v tempu, jeden za druhým. Zatím zvládám...
S každým dalším úkolem trenér zvyšuje náročnost. Kombinace 3:1, 3:2, rychlý útok na jednu branku, otočka a zase na druhou. "Půjdeš s námi. Narazíš si puk s bekem a pojedeš na branku. Do jízdy dostaneš přihrávku, zakončíš a zbytek necháš na nás," zapojuje mě do tréninku útočník Michal Sivek. Chvíli pozoruji dění a pak se přidávám. Jde to, jen začínám mít pocit, že se hráčům motám pod nohama. Všechno je to tu totiž nějaké rychlejší, než při pohledu z tribuny či z televize. "No jo, ono to vypadá jinak ze sedačky a jinak když hrajete," přitaká Petr Bříza stojící přímo na střídačce. "Jde vám to?" dodává se s úsměvem.
Z hráče divákem
Další cvičení už je pro celou pětku a ze mě se stává s konečnou platností divák na bruslích. Tady už pro mě není místo. A tak aspoň sleduji, co se děje na ledě. S novými spoluhráči se snaží založit útok jedna z posil Lubomír Vaic. "Chvíli to trvá, musíte se s novými spoluhráči sehrát, najít společnou řeč," vysvětluje slovenská posila Sparty, která před příchodem do Holešovic hájila barvy Liberce.
Na konci tréninku ale přece jen dostávám znovu šanci. Konec je věnovaný bruslařské dovednosti a já zjišťuji, že je vlastně div, že se vůbec držím na bruslích ve vzpřímené pozici. Nebo mám alespoň ten pocit... Hráči s až neuvěřitelnou lehkostí vykrajují obloučky, u kterých se lopotím, abych znovu nabral rychlost. Tohle musím okoukat. Fígl je v co největším snížení těžiště a náklonu, o kterém byste si řekli, že musí skončit pádem. Když ale máte dobře nabroušeno, na ledě se udržíte.
Ještě jednou dokola
Po hodině jde na led druhá skupina a s ní i další posila Sparty Petr Nedvěd. Tenhle "nováček" toho má za sebou hodně. I on si ale musí zvykat. "Je tu širší kluziště, hokej se tu hraje jinak, jezdí se víc do šířky, nepřelévá se to tolik dopředu a zpět," vysvětluje rozdíl mezi hokejem v Evropě a NHL, kde strávil poslední roky.
Začátek tréninku znovu zvládám a pak mířím rovnou na střídačku. "Copak? Máš dost?" ptá se potutelně masér Hynek Svoboda. "Ne, ale tohle je na mě moc složité," odpovídám. Čekám na konec, kdy je na programu opět bruslení. Mám co dohánět. "Ty jdeš s námi? To si troufáš," volá na mě obránce Adam Lukačovič. "Aspoň to zkusím," vracím mu. Nakonec ale moji snahu oceňuje. "Nebylo to tak zlý."
I přes snahu jsem ale nakone místo v kádru hokejového mistra nedostal. "A to jsme pro vás měli připravenou smlouvu," zavtipkoval ještě jednou Petr Bříza. Já ale o hokeji raději budu dál jen psát. Divákům totiž tu pravou podívanou mohou servírovat jen skutečně profesionálně trénovaní hráči. A to já rozhodně nejsem.
