Drsný život pražských squatterů ve vile Milada

Natáčeli jsme squattery přímo uvnitř posledního squatu svého druhu v Praze.

Vila Milada slouží sqautterům od roku 1998. Její osazenstvo se po dobu 10 let změnilo. Myšlenky a ideály však zůstávají a jsou pevně zaryty do zdí baráku, který měl být určen k likvidaci.

Zdroj: Jindřich Kodíček

Od září roku 2007 se do Milady nastěhovala nová komunita lidí. Důvody jsou různé. “Mezi ty základní patří nepřiměřené ceny nájmů, hledání alternativního životního stylu, nezávislost na většinové společnosti anebo politické důvody,“ vysvětluje bývalý student sociálních věd Tomáš, proč zvolil bydlení právě ve squatu.

Pravidelné razie a kontroly policie squatterům z vily Milada jejich sny nepřekazí.

Rádi by totiž vybudovali v útrobách vily čajovnu a když si zrovna nestěžují studenti z blízkých kolejí na přehršel hluku, pořádají ve sklepě koncerty a je jim fajn.

Zdroj: Jindřich Kodíček

Na decibely punkových a technařských akcí jsou vysokoškoláci alergičtí. Jejich nepochopení pro squatterské radovánky začali dávat ostře najevo. Proto squatteři minulý týden uspořádali besedu se sousedy, kde se domluvili na pravidlech soužití.

Zdroj: Jindřich Kodíček

Vysokoškoláci by si hlavně přáli, aby squatteři nerušili noční klid.

Zdroj: Jindřich Kodíček

Samotný život v Miladě není lehký. Barák nemá totiž zaveden elektrický proud ani ústřední topení. Vařit se proto musí na plynových bombách nebo kamnech. Když je v Miladě zima, tak přichází rozcvička se sekerou a pilou nehledě na to, jaké je zrovna počasí.

Ani voda neteče do nekonečna, a tak se věčné chození s kanystrem stalo pro kluky a holky denním stereotypem.

Zdroj: Jindřich Kodíček

Na místě dnešní pražské magistrály v úseku za holešovickým mostem dříve stálo hned několik vil, které musely podlehnout likvidaci. Po dokončení stavařské činnosti Miladu opustili dělníci a na její dodatečné odstranění se už patrně zapomnělo.