Nero: muž s velmi špatnou pověstí

Zdroj: Oficiální zdroj

9. června 68 spáchal římský císař Nero sebevraždu.

Mladý, vlastně teprve třicetiletý muž si přiložil dýku ke krku a za pomoci osobního sekretáře si do něj bodl. Spolu s krví z něj vytekl i život, který vůbec nebyl tak jednoznačný jako pověst, co ho dodnes provází.

Člověk dvojí tváře

Nero, římský císař, je nejvíc spojován s tyranií a výstředností, s vraždami, včetně jeho nejbližších příbuzných. Údajně to byl on, kdo nechal zapálit Řím a ještě u toho hrál na harfu. Za viníky požáru označil křesťany a pronásledoval je. Byl to blázen, symbol úpadku. Ano, to všechno tak trochu byl. Ovšem zároveň to byl člověk populární mezi obyčejnými lidmi, bojovník proti korupci, mírotvorce i mecenáš umění.

Zdroj: Oficiální zdroj

Věrohodné a objektivní záznamy z té doby neexistují a pověst, jak historie mnohokrát potvrdila, umí žít vlastním životem. Nero si ji zasloužil částečně sám, to jistě. Ovšem své si bezesporu přisadili všichni ti, kteří se ho potřebovali zbavit. A těžko taky mohl v pozdější křesťanské Evropě najít pochopení u těch, které obvinil ze žhářství. Co na tom, že křesťané byli v té době jen třítisícová, od zbytku společnosti se izolující sekta, a dvě tři stovky lidí, které poslal na smrt, má k pogromu – jak je to později prezentováno – skutečně daleko. Ale i to se neodpouští.

Vraždy vedou k trůnu

Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus, jak zní jeho celé jméno, se narodil v roce 37. Otec mu ve třech letech zemřel, matku Iulii Agripinnu císař Caligula, její bratr, vyhnal na Korsiku a rodině zabavil majetek. Nerona tak v Římě vychovávala teta. Patně nikdy by na císařský trůn nesedl, kdyby vše neposunula ta praktická a mezi mocnými tehdy běžná věc – vražda. Zkrátka Caligula jednoho dne zemřel na chodbě rukou vlastní stráže a vlády se ujal jeho starý strýc Claudius. Ten nejenže Agrippinu povolal zpět do Říma, ale ještě se s ní v roce 49 oženil. A aby toho nebylo málo, udělal do té doby v rodě Claudiů bezprecedentní krok – adoptoval jejího syna za vlastního. A tak se Nero, ve svých 12 letech, stal oficiálně císařovým synem. Jeho cesta na trůn byla připravena.

Zdroj: Oficiální zdroj

Pro ambiciózní Agrippinu stál v té cestě jediný muž: manžel. Říká se, že to byla houbová delikatesa, kterou mu podala, v každém případě Claudius umíral v křeči několik hodin. Psal se rok 54. Řím uvítal nového císaře. Ať žije Nero!

Vláda pod dohledem

Sedmnáctiletý, do té doby nejmladší císař starověkého Říma, vůbec nezačal vládnout zle. Snížil nebo zrušil mnohé daně, finančně podpořil zchudlé senátory, vlastní gardě rozdal zadarmo obilí. Zkrátka zavděčil se všem, kdo by ho teoreticky, i když v té době vlastně spíš hodně prakticky, mohli ohrozit.

Zdroj: Oficiální zdroj

Pro Agrippinu to bylo zlaté období. Její mladý syn byl papírově nejmocnějším mužem říše a ona, jelikož nad ním měla neskutečný vliv, nejmocnější ženou a vlastně i osobou vůbec. Našla však soupeře, se kterým nepočítala. Další dva lidé s velkým vlivem na Nerona byli Seneca, filozof zodpovědný ze jeho vzdělání, a Afranius Burrus, velitel pretoriánské gardy, elitní jednotky tvořící osobní stráž císaře. Zvlášť Seneca nelibě nesl, jak moc matka synovi do všeho mluví, a začal její neomylnost a nepostradatelnost zpochybňovat. Pravda je, že i Neronovi, čím dál tím víc zkušenějšímu vládci, začalo matčino poručnictví vadit, a to už je jen krůček k averzi a krok k nenávisti.

Zabij matku, posílíš moc

Nejprve se fyzicky zbavil Claudiova pokrevního syna Britannica, v němž Agrippina nacházela stále větší zalíbení, pak obrátil pozornost přímo k ní.

Zdroj: Oficiální zdroj

Dnes už se nikdo nedoví, jestli právem či vlivem paranoie anebo Senecovým přičiněním, možná však vším dohromady, ale Neronův pocit, že matka chystá jeho pád, se změnil v jistotu. Ano, správně, opět v roce 59 přichází ono účinné řešení, shrnuté do jediné věty: nevíš-li jak dál, zabij.

První pokus zavraždit ji na lodi ještě nevyšel, ten druhý, provedený dvěma důstojníky na pevnině, už ano. Ulevilo se vlastně všem. Senát, který ji nikdy nemiloval, prohlásil Agrippinu za nepřítele státu a zrádkyni, Seneca s Burrem mohli zase poklidně, už nikým nerušení, řídit de facto stát.

Nedá se to poslouchat

Což nebylo tak těžké. Neronovi víc jak státnické povinnosti vyhovovaly, hlavně zpočátku, návštěvy hospod a nevěstinců. I když později byl v politice přece jen mnohem aktivnější, objevil v sobě umělecké sklony, a co je horší, uvěřil, že jsou mimořádné. Nejprve vystupoval jen v okruhu nejbližších, později i veřejně. Považoval sám sebe za nejlepšího básníka, zpěváka, harfistu i tanečníka. Miloval potlesk, odchod z jeho představení považoval za zradu. Kolují legendy, jak ženy, bojíc se odejít, v hledišti rodily, muži zase předstírali mrtvé, aby byli vyneseni ven a nemuseli poslouchat krákorání zrzavého, mírně obtloustlého „umělce“.

Napětí narůstá

Jinak období jeho vlády patřilo k nejklidnějším ve starověkém Římě. Až na několik vzpour a jednu válku s Parthskou říší (území dnešního Íránu), která navíc skončila smírem, se toho vlastně moc nedělo.

Zdroj: Oficiální zdroj

Nepočítáme-li ovšem vnitřní boj o moc. Ten, jak je známo, zuří i pod nejklidnější hladinou. Nero byl mezi lidmi vlastně oblíbený. Zpočátku určitě. Populismus, jak známo, však směřuje k neklidu bohatých a zadlužení všech. Například jeho snižování daní obyčejným lidem, smělé, avšak přemrštěné novostavby divadel a tělocvičen, jeho administrativní zásahy do vybírání nejrůznějších poplatků, a nakonec i devalvace měny poškodily hlavně bohatší vrstvy a postupně zvyšovaly napětí mezi ním a Senátem.

Velký požár Říma spálil vše

A nakonec ho vlastně přestali mít rádi všichni. Po velkém požáru Říma v roce 64 nikomu nevymluvil, že bourání starých budov, které zbyly, je ve skutečnosti protipožární opatření, že budování velkolepého císařského paláce a nového Říma na spálených troskách nebylo záminkou ničivého ohně, nýbrž jeho důsledkem, zkrátka Nero byl vinen. Ani hození viny na slabou křesťanskou komunitu tohle podezření zcela nevyvrátilo.

Zdroj: Oficiální zdroj

V Římě v té době vládla špatná nálada, kterou náladový Nero nijak nepovzbuzoval. Nejlíp se měli donašeči a patolízalové a všichni, kdo uměli tleskat. Jeho paranoidní představy navíc v roce 65 posílil předem prozrazený pokus o atentát, po němž následovaly popravy spiklenců. Smrti neušel dokonce ani Seneca, který prý o připravované vraždě věděl.

Cesta do Řecka – triumf blázna

Stát se zadlužoval a Nero, zřejmě, zešílel. Jak jinak si vysvětlit léto roku 66, kdy na zlatém voze, obklopen tisícovkou umělců, odjel na návštěvu do milovaného Řecka, kde se jako „umělec“ zúčastnil nejrůznějších vystoupení, jako „sportovec“ i olympijských her. Díky podlézavosti soupeřů i rozhodčích vyhrál kde co, dokonce i závod desetispřeží, v němž spadl a vůbec nedojel.

Nero, nadšen řeckými přáteli, kteří mu tak rozumí, se vlastně přestal starat o to, co se doma děje. Tam napětí rostlo, odpůrci byli čím dál tím jednotnější. Teprve na naléhání nejvěrnějších příznivců se začátkem roku 68, tedy po roce a půl, vrátil - opět v čele bizarního a okázalého průvodu – zpátky do Říma.

Zdroj: Oficiální zdroj

To už se ale blížil jeho konec. Proti Neronově daňové politice se začaly bouřit některé provincie, ovšem Nero neudělal vůbec nic. Vlastně něco ano. Navrhl, že se pokusí zastavit vzbouřené legie zpěvem. Bylo jasné, že tenhle panovník už dál vládnout nemůže. Počátkem června roku 68 prohlásil senát Nerona za veřejného nepřítele, což se rovnalo rozsudku smrti.

Poslední minuty před sebevraždou

Večer, 8.června, usnul v císařském paláci. Když se kolem půlnoci probudil, zjistil, že jeho garda, vlastně jediná a poslední záruka osobní bezpečnosti, odešla. Byl sám. Jeden z bývalých otroků mu nabídl úkryt ve své vile zhruba šest kilometrů za městem. V přestrojení, doprovázen hrstkou posledních nejvěrnějších, dorazil na místo a nařídil sluhům, aby mu vykopali hrob. Verzí jeho konce je víc. Ta nejznámější hovoří o tom, že stále opakoval jediná slova: Jaký to umělec ve mně hyne. Pak už to šlo ráz na ráz. V dálce se ozval dupot koní těch, kdo ho hledali. Ne, živého ho nedostanou. Nero si ke krku přiložil dýku.

Čtrnáctileté vládnutí Římu skončilo během několika minut.