Heliodor Píka: Poprava? Ne vražda!

Zdroj: Oficiální zdroj

21.června 1949 byl v Plzni popraven generál Heliodor Píka.

Tehdy to nebyla neděle, ale běžný pracovní den, vlastně teprve časné úterní ráno. Na dvůr plzeňské věznice na Borech odvedli z cely smrti charismatického unaveného, téměř dvaapadesátiletého muže a kolem krku mu obtočili oprátku. Takhle nějak, popraveni nepřítelem, umírají hrdinové. Problém je, že v případě generála Heliodora Píky nešlo ani tak o popravu, jako o bohapustou vraždu. Na hrdinství a přínosu, který pro československý stát jeho život znamenal, to však nic nemění. To se jen nově vznikající komunistický režim potřeboval zbavit skutečné osobnosti, aby dál mohl velebit už jen ty své.

Štěstí studovat měl jen jeden

Je to příběh, jakých v té době začínaly stovky. Právě končilo 19.století, málokdo by mohl předpovědět dění věcí příštích.

Je polovina roku 1897, sedmadvacetiletého Vladimíra Iljiče Uljanova, později známějšího pod přezdívkou Lenin, právě vylučují ze studia práv. Osmiletý Adolf Hitler zpívá kdesi ve vesnickém sboru a rodiče Gottwaldovi se v Dědicích u Vyškova radují z půlročního Klementa. A 3.července se do rodiny chudého vesnického koláře ve Štitíně na Opavsku narodil chlapec. Podle tehdejšího zvyku jej pojmenovali podle řeckého biskupa Heliodora, jehož jméno vycházelo právě na den chlapcova narození.

Zdroj: Oficiální zdroj

Dětí bylo moc, peněz málo. Na studia se ze šesti sourozenců mohl vydat jen jeden. Štěstí přálo nadanému Heliodorovi, který tak mohl v roce 1915 maturovat na opavském gymnáziu. Pro studenta, ovládajícího několik jazyků (němčinu, řečtinu, latinu, francouzštinu a ruštinu), byly dveře na vysoké školy otevřené. Uvažoval o farmacii, ale události rozhodly jinak. První světová válka nastartovala mladému Píkovi kariéru vojáka, v níž tolik vynikal a díky které i zemřel.

Bojový plyn naštěstí nezabil

Už tři měsíce poté, co složil zkoušku z dospělosti, ho totiž čekala zkouška daleko nebezpečnější. V rámci mobilizace ho odveleli do rakousko-uherské armády a po krátké přípravě odveleli na ruskou frontu. Za císaře pána ale nebojoval. Při první vhodné příležitosti se nechal zajmout ruskými vojáky a v zajateckém táboře v Kazaňské gubernii, kam ho mezitím převezli, se přihlásil do československých legií.

Čekala ho dlouhá cesta. Přesněji do Francie, kam jako jeden z prvních československých legionářů dorazil koncem roku 1917. Zdálo by se, že jako lékární adjutant u zdravotní služby pluku přežil nejtěžší boje v závětří polních nemocnic. Omyl. Na vlastní žádost působil v první linii a ošetřoval raněné přímo v palbě nepřítele. Zasáhl ho i bojový plyn, ale mladé dvacetileté a dobře trénované tělo se dokázalo s otravou poprat. Do vlasti, nyní už samostatného Československa, se vrátil na začátku roku 1919.

Vzdělání jak se patří

Nový stát a hlavně jeho formující se ozbrojené složky potřebovaly zkušené velitele a pro mladé muže, kteří prošli boji světové války, to byla jedinečná příležitost a neopakovatelná výzva. Farmacie tak sice definitivně přišla o jednoho odborníka na léky, zato armáda jednoho získala. Umožnila mu studium na prestižní vojenské školu ve francouzském Saint Cyr, kde studoval i učil například pozdější francouzský prezident Charles de Gaulle.

Život a kariéra za první republiky byly vůbec jeho šťastným obdobím. Oženil se, na svět přivedl syna, jako jeden ze tří československých důstojníků vystudoval prestižní vysokou vojenskou školu v Paříži a v pětatřiceti letech se stal vojenským atašé v Bukurešti. To se psal rok 1932 a Evropou se šířil nakažlivý virus v podobě hákového kříže. Jeho neméně nebezpečný mutant ve tvaru rudé hvězdy zatím nabíral sílu jen v Sovětské svazu, ale trpělivě čekal.

"V Rumunsku jsem zachránil všechny“

Vraťme se však do Rumunska. Tento post byl pro Heliodora Píku významný. Rumunsko bylo členem Malé dohody (vojensko politické spojenectví Československa, Rumunska a Jugoslávie v letech 1921-1939) a v této části Evropy tvořilo jakousi protiváhu rostoucímu vlivu Maďarska a Německa. Z takového postu mohl jen těžko nevidět, do čeho se starý kontinent řítí. I proto, když se v roce 1937 vrátil do Prahy na ministerstvo obrany, plánoval s některými dalšími důstojníky odboj proti Hitlerovi, ale všechno zhatila Mnichovská dohoda a následná okupace země.

Zdroj: Oficiální zdroj

Bylo jasné, že musí uprchnout. Přes Francii se Píka dostal do Londýna, odkud ho Eduard Beneš vyslal opět do Bukurešti, kterou tak dobře znal. Za oficiální funkcí vojenského vyslance pro Balkán se skrývala daleko praktičtější činnost. Pod krycím názvem Dora vedl na Balkáně československý odboj, organizoval převážení zbraní z Československa, ale hlavně pomáhal československým a maďarským uprchlíkům z protektorátu. Za život mu tak vděčily stovky lidí, zejména internovaní zajatci a Židé. "V Rumunsku jsem všechny zachránil, ani jeden náš příslušník nebyl vydán Němcům“, napsal později.

Setkání se Svobodou

Jenže v roce 1940 vypukl v Rumunsku fašistický puč. Píka spěšně Bukurešť opustil a utekl do Istanbulu, kde se potkal s podplukovníkem Ludvíkem Svobodou. Ještě to neví, ale užší navázání spolupráce s budoucím armádním generálem a prezidentem stojí na začátku jeho konce.

Poprvé ho Svoboda požádal, aby u Beneše zprostředkoval žádost založit vojenské vyslanectví v Moskvě a vůbec podpořit spolupráci se Sovětským svazem. Druhá schůzka se Svobodou v roce 1941 na první navazovala. Na stole ležel návrh vytvořit na území Sovětského svazu československé jednotky. Beneš se vším souhlasil a Píku vyslal do Moskvy, aby se o to jako vojenský atašé postaral.

Z gulagů rovnou do války

Komunistický režim udělal po válce vše proto, aby Píkovo jméno vymazal z historie. Proto každý školák odříkal zpaměti, že Buzuluk, tedy místo, kde se vojsko začalo nakonec formovat, je spojeno se jménem Ludvíka Svobody. Ano, to byla pravda, ale jen napůl. Hlavní slovo a zásluhu na vzniku československých jednotek měl právě Heliodor Píka. Byla to ovšem ošemetná záležitost. Bojovníky, které by potřeboval, nebylo kde brát. Tedy až na jedno místo. Tím byly stovky sovětských zajateckých táborů, ve kterých živořily tisíce Čechoslováků.

Zdroj: Oficiální zdroj

Píkovi se podařilo spoustu zajatců dostat ven. Díky tomu však dokonale zmapoval desítky gulagů a především krutých podmínek, které v nich panovaly. Tady na vlastní oči viděl, čeho je sovětský režim schopen a jaké metody hodlá na tancích přivézt i do střední Evropy. Jako rozený demokrat čelil soustavnému tlaku Gottwalda a dalších komunistů na zpolitizování jednotek. A to všechno dohromady, včetně jeho neskrývané náklonnosti k londýnské vládě, kterou opakovaně varoval, že sověti hodlají na osvobozených územích nastolit diktaturu proletariátu, i toho, že toho spoustu věděl o černých kšeftech českého velvyslance v Moskvě Zdeňka Fierlingera s potravinami, vedlo po únorovém puči k jeho rychlému konci. Soudruzi nezapomínají.

Z boje se neutíká

V květnu 1945 se Heliodor Píka vrátil do Prahy. Okamžitě nastoupil na místo náměstka náčelníka generálního štábu a těšil se na nové svobodné a demokratické Československo. Nebo v něj alespoň doufal. Jenže přišel Únor 1948 a z nadějí zbyly trosky.

Zdroj: Oficiální zdroj

Zkušenosti z pobytu v Sovětském svazu mu jasně napovídaly, co ho může, nebo spíš musí čekat. Přátelé i syn ho přemlouvali, aby odešel na Západ, ale odmítl. Z boje se neutíká, tvrdil. Pak už to šlo rychle. Generál, odborník a symbol demokratické nadstranickosti, se v armádě těšil obrovské autoritě. Nový režim potřeboval demonstrovat sílu. Během krátké chvíle byl degradován, propuštěn z armády a v době, kdy se zotavoval z operace žlučníku, ho přímo z nemocničního pokoje odvedli v květnu 1948 do vězeňské cely.

Zdroj: Oficiální zdroj

Bedřich Reicin, fanatický komunista a v té době náměstek ministerstva obrany, byl člověkem zodpovědným za čistky v armádě. Úkol vypracovat obžalobu od něj dostal dodnes v poklidu žijící prokurátor Antonín Vaš a ten se ho chopil přesně tak, jak se od něj očekávalo.

Šampaňské v cele smrti

Neveřejný proces začal 26.ledna 1949 a trval tři dny. Každému, kdo znal Heliodora Píku, muselo obvinění znít absurdně: vlastizrada, zneužití služební moci, spolupráce s britskou tajnou službou, pomluva Sovětského svazu a tak dál a tak dál. O rozsudku nikdo z přítomných nepochyboval. A ten skutečně přišel: trest smrti oběšením.

Poslední noc mohl v cele strávit se synem Milanem. Ten splnil otcovo poslední přání, aby na rozloučenou přinesl šampaňské. Přiťukli si na svobodu a spravedlnost, která se do Československa měla vrátit až za dlouhých padesát let.

Zdroj: Oficiální zdroj

Bylo šest hodin ráno, kdy smyčka oprátky zlomila Heliodorovi Píkovi vaz. O život mu do té doby šlo mnohokrát. Co se během dlouhých let nepovedlo nepřátelům během první i druhé světové války, co nezvládl bojový plyn na francouzských bojištích, to nakonec dokázal komunistický režim. Trvalo mu to jeden rok a čtyři měsíce.