Franz Stangl: "nejlepší" velitel koncentračních táborů

Zdroj: Oficiální zdroj

Aktualizováno 07:53, 28. 6. 2009 28. 6. 2009, 00:00

28.června 1971 zemřel v německém vězení válečný zločinec a velitel koncentračních táborů v Sobiboru a Treblince Franz Stangl.

Jsou historické postavy, které samy o sobě představují symbol doby, ve které žily a kterou reprezentovaly. A pak jsou jména, která dnes řeknou něco jen málokomu. Je jich mnohem víc, ale co je podstatné, bez nich by žádné režimy, žádné státy, žádné epochy nikdy nefungovaly. Mezi taková patří i Franz Stangl, nacista, který za sebou zanechal statisíce mrtvých.

Lepší je být policajtem

Rakousko dalo nacistickému Německu několik "neocenitelných" postav. Kromě samotného Adolfa Hitlera například právě Franze Stangla. Narodil se v roce 1908 v chudé rodině bývalého dragouna císařské armády. Otec, v té době už zkrachovalec a noční hlídač, syna často brutálně bil, takže smrt na podvýživu byla pro chlapce a celou rodinu spíš vysvobozením. To bylo malému Franzovi osm let. Hned po základní škole nastoupil do místní textilky, kde se vyučil tkadlecem. Přestože se velice brzy stal mistrem, dokonce prý nejmladším textilním mistrem v Rakousku, viděl kolem sebe jen bídu a nemoci. Pochopil, že textilní řemeslo moc perspektiv nepřináší, a rozhodl se změnit profesi. Jeho další štací byla v roce 1931 rakouská policie.

Zdroj: Oficiální zdroj

V té době byl už nejspíš dva roky členem ilegální rakouské nacistické strany, ačkoliv on sám to po válce popřel. Své jméno prý dal na seznam členů až zpětně, aby přežil tvrdou čistku v policejních řadách po anšlusu Rakouska Německem v roce 1938. V každém případě čistky přežil. Stal se agentem gestapa v Linci, ovšem už v roce 1940 na přímý příkaz Himmlera odešel do Berlína, kde nastoupil jako zvláštní policejní komisař do tzv. Všeobecné nadace pro ústavní péči.

Trénink na výrobu mrtvých

Oč nevinnější název nadace měla, o to hrůznější bylo její zaměření. Nešlo o nic jiného, než o organizační centrum řízené euthanasie, kde se mladým adeptům na místa šéfů a podšéfů budoucích koncentračních táborů dostalo odborného i psychologického výcviku. Ten mohl ostatně Stangl velmi brzy uplatnit v ústavu euthanasie na zámku Hartheim poblíž Lince v jeho rodném Rakousku. Sem se sváželi mentálně a fyzicky postižení lidé, aby v uzavřených, speciálně upravených místnostech našli smrt pomocí vháněného plynu. Někde se to budoucí vrazi národů naučit museli.

Zdroj: Oficiální zdroj

Stangl projevil dostatek organizačních schopností, jinak by ho těžko v roce 1942 vyslali do polského Sobiboru, aby tam dokončil výstavbu nového vyhlazovacího tábora a ujal se jeho vedení. Schopných mužů bylo třeba. Továrny na smrt přece jen v té době ještě hledaly ty správné fungující mechanismy a bez prvotřídní organizace na všech úrovních by těžko zvyšovaly tolik žádanou produkci mrtvol.

Treblinka – stroj, který fungoval

Stangl byl na tyto úkoly ideální muž. Přišel, nastavil stroj, aby fungoval, a šel o dům dál. Proto v okamžiku, kdy se nad Sobiborem ustálil černý dým, byl vyslán do Treblinky, aby i tam promazal špatně fungující soukolí. Tamní vyhlazovací tábor se pod vedením jeho předchůdce potýkal s velkými problémy. Zařízení absolutně nezvládalo přísun nových transportů, všude se kupily mrtvoly, zápach z rozkládajících se těl byl nesnesitelný.

Stangl nebyl sadista. Vždy perfektně oblečený, většinou v bílém svršku, člověk s jemným hlasem, přátelský, milý. Na černou práci měl podřízené, on tu byl od toho, aby stroj fungoval jak hodinky. Což se mu dařilo. Ne náhodou byl mnohými považován za nejlepšího velitele koncentračních táborů v Polsku.

Pod jeho velením prošlo plynovými komorami obou táborů zhruba milion lidí. V tom druhém, v Treblince, vydržel Stangl zhruba rok. To už se naplno rozběhly modernější a výkonnější tábory, zejména v Osvětimi, a když v Treblince došlo v srpnu 1943 ke vzpouře vězňů, odešel Franz Stangl spolu s asi 150 muži do Terstu, aby zde organizoval a vedl akce proti jugoslávským partyzánům.

Zdroj: Oficiální zdroj

Zatčení a útěk. Nebo odchod?

Když ho v roce 1945 zatkli Američané v Rakousku, mysleli si, že dostali důstojníka zodpovědného pouze za protipartizánskou činnost na Balkáně. Teprve později vyšlo najevo, že jde zároveň o muže, který pracoval na zámku v Hartheimu a je tedy "namočen" do programu euthanasie. O jeho polských zásluhách se v té době nic netušilo. I tak byl z internačního tábora Glasenbach poblíž Salzburgu převezen v roce 1947 do civilního vězení v Linci, odkud zanedlouho utekl. Nebo spíše, vzhledem k mírnosti vězeňského režimu, v klidu odešel.

Ještě s jedním kolegou ze Sobiboru utekl do Itálie a za pomoci vatikánského biskupa rakouského původu Aloise Hudala zmizel s pasem červeného kříže v roce 1948 v Sýrii, kde se v Damašku setkal s manželkou i třemi dcerami, a následující tři roky tam pracoval jako strojní inženýr v textilní továrně.

V roce 1951, tak jako spousta jiných nacistů, emigroval spolu s nejbližšími do Brazílie, respektive do Sao Paula, kde, stále pod svým pravým jménem, pracoval jako inženýr v závodě koncernu Volkswagen.

Ohař na stopě

To ale netušil, že zarputilý lovec nacistů Simon Wiesenthal je mu na stopě. Ten už v roce 1948 dostal seznam vyznamenání vysoce postavených důstojníků SS, na kterém bylo tužkou u některých jmen, včetně Stanglova, poznamenáno "za psychickou újmu". Věděl, že tohle je termín jinými slovy vyzdvihující zásluhy v masovém vyvražďování. Tady pochopil, jak důležitou roli Stangl v holocaustu hrál. Od rakouských sousedů jeho manželky se dozvěděl, že rodina odešla do Sýrie. Tam se však stopy nadobro ztratily. Vlastně, nadobro ne.

Zlom nastal v roce 1964. V té době Wiesenthala kontaktoval bývalý důstojník gestapa a za peníze nabízel informace o Stanglovi. Ty se ukázaly jako správné a Wiesenthal znal brzy přesnou Franzovu brazilskou adresu.

Zdroj: Oficiální zdroj

Ačkoliv Rakousko v té době už znalo Stanglovu roli ve válečném vyvražďování a vydalo na něj zatykač, Wiesenthal rakouské úřady se svým zjištěním zprvu nekontaktoval. Bál se, že zločince někdo varuje a ten, už nadobro, unikne spravedlnosti. Teprve na začátku roku 1967 konzultoval celou věc s ministrem spravedlnosti, odkud, potají diplomatickými kanály, směřovaly do Brazílie informace, vedoucí nakonec v únoru 1967 k Stanglovu zatčení.

Vydáte ho nebo ne?

Zdaleka však nebylo vyhráno. Brazílie do té doby nacistické zločince nikdy nevydala. Wiesenthal proto zmobilizoval veřejné mínění a získal podporu i mnoha oficiálních míst. Výsledkem byly nejen demonstrace před brazilskými ambasádami po celém světě a oficiální požadavky německých a polských úřadů o vydání, ale třeba i osobní intervence senátora Roberta Kennedyho u velvyslance Brazílie ve Washingtonu. Pod tíhou této mohutné vlny nakonec brazilské úřady rezignovaly. Vyhověly německé žádosti a Stangla poslaly přes oceán do Evropy.

Soud začal v květnu 1970 v Düsseldorfu . O několik měsíců později, v 22.prosince 1970, přečetl soudce konečný rozsudek. Za zodpovědnost za zabití nejméně 900 000 mužů, žen a dětí během působení ve funkci velitele tábora v Treblince (zodpovědnost za smrt vězňů v Sobiboru se dokázat nepodařilo) dostal doživotí. Wiesenthal nazval celý proces nejvýznamnějším německým soudním případem století.