Tma a vichřice? Spřežení jede dál! Češka vyhrála extrémní závod

Přinášíme vám rozhovor s první Češkou, která dokázala vyhrát extrémní závod psích spřežení.

Trasa nejslavnějšího evropského závodu psích spřežení je dlouhá 1060 kilometrů a vede po opuštěných pláních, zamrzlých řekách a horami nejsevernější oblastí Norska. Jana Henychová letos v březnu jako první Češka i jako první cizinka závod vyhrála  v čase osmi dnů a šestnácti hodin.

Závod jste letos vyhrála. Vůbec poprvé tedy stála na stupni nejvyšším žena. Jak si vysvětlujete, že dokázala porazit všechny mužské soupeře, přestože v podobných extrémních kláních vítězí obvykle muži?

Protože měla skvělý a dobře organizovaný tým, zkrátka dobré vedení. Myslím si také, že jako žena měla pro psy daleko větší cit. Většinou to tak bývá – když má psy nějaký pár, na těžkou práci při trénování je tam obvykle žena, muž spíš zařizuje věci okolo. Předpokládám, že takhle to probíhalo i u nich. Roli mohl hrát i fakt, že je žena lehčí než muž. Myslím, že je fajn, že to konečně vyhrála ženská!

Loni jste jela stejný závod, ale poloviční trať. V čem byl letos největší rozdíl?

V obou závodech se jede na doraz. Když jsem loni dojela pětistovku, bolela mě hlava, skoro jsem se nemohla zvednout a byla jsem na tom strašně špatně. Tisícovka se tímhle akčním způsobem jet nedá, naopak si tam musíte rozvrhnout síly a jet uvážlivě. Když jsem dojela letos, byla jsem v naprosté pohodě a mohla bych klidně jet dál. U tisícovky musíte chytit rytmus a já jsem si pak uvědomila, že by takhle člověk mohl jet nekonečně daleko. To říkám ale já, která jsem nejela na vítězství. Ti, co jeli, se samozřejmě úplně vyšťavili.

Závodu se účastní hlavně domácí Norové. Co všechno musí našinec udělat, aby se tam dostal?

Musíte to dělat stejně jako Norové, není možné vymýšlet nějakou vlastní cestu. Musíte být v té zemi, být v kontaktu s lidmi, kteří se na závod chystají, všechno okoukat, používat stejnou výbavu jako oni a jet stejným způsobem.

Jak vypadal trénink?

Už od léta jsem vstávala ve čtyři ráno, trénovat musíte i zapřahání. Jezdili jsme nejdříve čtyřicetikilometrové úseky, pak se to zvyšovalo na 60 až 80 km. V Česku jsme najeli asi 1500 kilometrů, od listopadu se už v Jizerkách dalo jezdit na saních. Poslední dva měsíce jsem trávila se psy v Norsku. Je potřeba tam být, aby si psi zvykli na tamní prostředí. V Norsku jsme najeli asi 1000 kilometrů.

Jaký byl pro vás nejtěžší moment závodu?

Těch momentů bylo víc. Já jsem jela vzadu za ostatními, a proto jsem se pohybovala i v jiném počasí. Pamatuji se, že když jsem jeden den přijížděla pod hory, kde den předtím svítilo slunce, zastavila jsem se pod kopcem a slyšela, jak nahoře řve vichřice. Zastavíte se, buší vám srdce a slyšíte rachot… Kdybych se v tu chvíli otočila a jela zpátky, tak by to bylo odpustitelné. Člověk ale nakonec jen polkne a řekne si: Ne, jedu dál... Další nepříjemná věc nastala, když mě vítr sfouknul z reflexních tyček (značí se jimi cesta, pozn. red.) do černočerné tmy. Zůstala jsem stát a nevěděla, kde jsem. Otočíte se, kolem vás je tma, vichřice, kolem vodorovně létají sněhové vločky a vy si říkáte: „Co se mnou bude? Teď tady umřu…“ To ale vždycky prolétne hlavou jen velice rychle, člověk musí hned jednat. Jinak byste tam museli do rána klepat kosu. Nesmíte zazmatkovat a myslet na to, že jste sám a okolo vás není ve vzdálenosti 150 kilometrů nikdo. Člověk se zkrátka nesmí litovat a musí akčně řešit problémy, které nastanou.

Během závodu klesaly teploty až k minus třiceti. Měla jste omrzliny?
 

Když bylo těch minus třicet, omrzly mi prsty. Udělala jsem hloupost. Když jsem chystala psy, sundala jsem si rukavice, abych nandala psům botičky a zacvakla karabiny. Pak jsem začala cítit, že mi začínají tuhnout prsty. Nasadila jsem si rukavice, které byly lehce zavlhlé, a ruce mi strašně promrzly. To jsou chyby, které uděláte jednou, pak už si dáte pozor. V dalších dnech jsem už měla po kapsách další troje suché rukavice.

V pravidlech závodu jsou i pokyny, co mají dělat musheři v případě úmrtí psů. Už jste se s tím setkala?
Ne, ne, to je strašně extrémní případ, stalo se to na Aljašce. Závod není o tom, že psa uštvete k smrti, ale může se stát, že pes má skrytou srdeční vadu a najednou zkolabuje. Stane se to jednomu psu ze sta. Je to strašně nepříjemné pro lidi kolem, média po tom samozřejmě okamžitě skočí jako supi. Ta pravidla udělali organizátoři hlavně preventivně pro takovéto výjimečné případy.

Jak jste vůbec psy přepravovala do Norska a na kolik účast v takovém závodě přijde?

Jela jsem autem. Za ním je přívěs, kam se vejde 24 psů. Vezla jsem jich 16 a zbytek přepravního prostoru byl vyplněný materiálem. Jinak závod vyjde asi na 250 000 korun, asi 24 000 se platí startovné. Hodně drahé byly třeba botičky pro psy. Koupila jsem je nejdřív v Česku, po příjezdu do Norska jsem ale zjistila, že materiál nevyhovuje, a musela jsem zajistit nové. Jedna botička vyšla na 45 korun, pes přitom potřebuje čtyři, a jejich životnost je tak 120 kilometrů.

Kolik žrádla pro psy vezete během závodu a co jíte sama?

Na checkpointech se dají zásoby doplnit, takže vézt se musí jen žrádlo na 24 hodin. Každý pes ho potřebuje půl kila denně. Jinak já jsem se zpočátku živila vajíčky se slaninou, pak už jsem jedla jen jogurty a ovesné vločky. Na mastné věci už vůbec nemáte chuť.

Je dnes musherství ještě zábava pro pár nadšenců, nebo už jde o sport, v němž se točí peníze?

Samozřejmě tam jsou prize money a vítěz dosáhne na velké peníze. V žádném případě to ale nikdy nebude byznys, který děláte pro to, abyste zbohatli. To, že vyhrajete, je strašně nejisté. Člověk investuje hodně peněz a námahy. Když se vám pak nějaké peníze vrátí, je to spíš takové příjemné potěšení. Pořád si myslím, že je to hlavně o nadšení. Když svou mediální slávou získáte nějaké sponzory a peníze, vždy je to jenom zlomek toho, co jste do toho investovali.

Znají se musheři mezi sebou?

Určitě, tady v Čechách se znají všichni a Evropě ti, kteří jezdí velké závody.

Vy provozujete v Horním Maxově v Jizerských horách musherskou školu. Mají Češi zájem o tento sport?

Hodně lidí, kteří mají doma pár psů, se tím začalo zabývat. Já osobně pozoruji obrovský zájem, zájemců je hodně. Kmitám hlavně v období kolem Vánoc, kdy lidé chtějí dát tenhle zážitek někomu jako dárek. Dříve se za jízdou za psím spřežením jezdilo jen do Skandinávie, to ale stojí velké peníze. Každý, kdo četl knížky Jacka Londona a zná dobrodružnou literaturu, by si to chtěl vyzkoušet. Když třeba proběhne televizí Bílý tesák, zvedne se zájem o 200 nebo 300 procent. Jedná se o módní záležitost, lidé mají psí spřežení spojené se zimou a vyzkoušet si to chce prakticky každý.

Stihnete vůbec během závodu obdivovat krajinu, nebo je to jen o vedení psů?

Já jsem z té krajiny padala do němého úžasu. Je to obrovský otevřený prostor a českému člověku se z toho zatají dech. Proto jsem radši jezdila v noci, abych krajinu neviděla a mohla se soustředit. Třeba když jsme jeli po řece Tana – nic podobného tady neuvidíte. Je široká asi jako tři Labe vedle sebe. V dálce před vámi se řeka stáčí, ale máte pocit, že se obzor vůbec nepřibližuje… je to nekonečné. Proto je lepší jet v noci a nevidět to.

Jaké máte plány na příští rok? Zopakujete si účast na Finmarkslopetu?

Ráda bych tam jela, ale chtěla bych to už pojmout jako přípravu na Iditarod na Aljašce. Už bych ale nejela se svým týmem psů, vzala bych si psy přítele a více by mi šlo o umístění. Takhle jsem si to na posledním místě užila, příště už ale budu muset předvést víc.

Co byste poradila někomu, komu se tenhle sport zalíbí a chtěl by se stát musherem?

Aby přijel ke mně do mé musherské školy a vyzkoušel si to. Myslím to ale bez legrace – naučíte se, že se o psy musíte starat po celý rok. Není to sportovní pomůcka, kterou na podzim vyfouknete a strčíte do skříně. Je to řehole, a když se do toho dáte, neděláte pak už nic jiného. Když se rozhodnete, musíte se psy zůstat. Oni se dožijí tak 12 nebo 15 let a vy za ně máte po celý jejich život odpovědnost. Pokud si to chcete vyzkoušet, je lepší zkusit si to u někoho, než abyste po roce zjistili, že už vás ti pejskové nebaví, a snažili se je někde udat. Občas mívám takové telefonáty: My máme ročního huskyho, nechcete si ho od nás koupit? Nechci, říkám.

Kam ráda cestujete a jaká máte oblíbená místa?

Moje nejoblíbenější místo je Norsko. Ta země je velmi krásná, žijí tam skvělí lidé, je tam nádherně. Dostane se vám pod kůži a příští rok tam musíte jet zase znovu. Severní pobřeží Norska je hodně členité, každou chvíli tam máte něco jiného, obrovské rozlehlé pláně, kopce, paráda. Jinak u nás mám ráda Jizerky, odkud pocházím. No, a chtěla bych se podívat na Aljašku, tam to bude taky určitě super.

Více reportáží najdete v časopise Travel Digest.