Spadla klec. Gottwaldovy loutky zatkly Miladu Horákovou

Milada Horáková je žena, která nesklonila hlavu před dvěma největšími zly 20. století – nacismem a komunismem. Dnes je to právě 60 let od jejího zatčení komunistickou StB.

27. září 1949 sklapla v kanceláři v Masné ulici komunistická past a z Milady Horákové se stal československý vězeň č. 1. Její manžel Bohuslav se stačil z drápů všemocné StB dostat a podařilo se mu emigrovat do Spojených států amerických. Utrpení matky silně prožíval šestnáctiletá dcera Jana. Horáková byla bývalou poslankyní České strany národně socialistické (ČSNS). Netajila se ostrým odporem proti totalitním metodám komunistů. V březnu 1948 se vzdala poslaneckého mandátu právě v den, kdy tragicky skončil skokem z okna život ministra zahraničí Jana Masaryka.

Napojení na třetí odboj

Horáková však nelenila a snažila se dávat dohromady torzo protikomunistických politiků, kteří ještě zůstali v rudém Československu. Společně s bývalým poslancem ČSNS Josefem Nestávalem zorganizovala tzv. "šestku“ expolitiků národních socialistů (ještě Račanský, Čupera, Šobr a Dlouhý). Tito odvážní politici se pokusili navázat spojení s exilem pod vedením exministrů Huberta Ripky a Petra Zenkla. Pro takové pokusy ale neměli komunističtí samovládci pražádné pochopení. Bezprostředním impulsem pro masové zatýkání byly cesty Horákové do jižních Čech v létě roku 1949. Estébáci se domnívali, že si Horákovi sondují terén pro případnou emigraci přes Šumavu.

Už když StB Horákovou zatýkala, bylo jasné, že ženu, kterou nezlomili ani nacisté v koncentračním táboře, čeká krutý osud. Komunistům pila krev už v letech 1945-1948 jako šéfka Rady československých žen. Dovolila si v parlamentu hlasitě podporovat umírněná stanoviska národně socialistického ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny, který bojoval za zachovávání zákonnosti. To bylo trnem oku ministerstvu vnitra pod vedením rudého katana Václava Noska.

Akce StB s názvem "Střed“ byla hlavním úderem proti předúnorové opozici. V drápech komunistické tajné policie se při "Středu“ ocitlo na 77 lidí, především z řad národních socialistů. Gottwaldovi komunisté potřebaovali na nátlak Kremlu už nějaký monstrproces, jako jediní si vybrali za největšího zločince ženu – matku mladé dcery Miladu Horákovou. Vyšetřovatelé StB se neštítili i vůči ženám fyzického násilí. Horáková však nepodlehla jejich týrání a neřekla víc, než bylo nutné.
 

Soud s velezrádci

To už se ale nezadržitelně blížil monstrproces, při němž na lavici obžalovaných zasedlo 13 "velezrádců“ z řad národních socialistů, lidovců, sociálních demokratů a trockistů. Na přelomu května a června 1950 se lidé předháněli, kdo pošle rezoluce požadující smrt "zlotřilé chamradi“ a "krvavých psů“. Proces před lidovým soudem se konal od 31. května do 8. června 1950. Měl dva hlavní hrdiny – jedním byla důstojná a hrdá Milada Horáková a druhým fanatický prokurátor Josef Urválek.

Ten charakteristickým hlasem nenechal na obžalovaných nitku suchou. "Tisíce projevů, které došly tomuto soudu ze všech vrstev tohoto národa vyjadřují nesmírný hněv našeho pracujícího lidu nad hanebnou činností žalovaných,“ opíral se Urválek o štvavé rezoluce pracujících. Pozadu příliš za Urválkem nezaostávala ani horlivá soudružská prokurátorka z lidu Ludmila Brožová-Polednová. Ta si právě teď už jako vetchá stařenka odpykává šestiletý trest za podíl na justiční vraždě.
 

Ani statečná obhajoba Horákové nemohla nic změnit na předem daném verdiktu – trest smrti. Podobně dopadli Jan Buchal, Oldřich Pecl a Záviš Kalandra. Další čtyři obvinění vyfasovali doživotí, zbylí 15 až 20 let za mřížemi.
 

Protest Einsteina nezabral

Takový rozsudek nad ženou otřásl světovým míněním. Prezidenta Gottwalda žádali o jeho zrušení Albert Einstein, Bertrand Russell i Eleonor Roosveltová. Marně. Kolem půl šesté ráno 27. června 1950 na Pankráci pověsili vzdělanou právničku a bojovnici za svobodu Miladu Horákovou. Její poslední slova byla gestem smíření, dala najevo, že necítí vůči vrahům zášť. "Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to,“ řekla žena, o které se mohlo začít mluvit až dlouhých 40 let po její justiční vraždě.