Jak mučilo Gestapo: za sex s nepřítelem se střílelo

Zdroj: oficiální zdroj

Život v zemích, kde za II. světové války vládlo Německo, byl ve znamení teroru a absolutní ztráty soukromí. Gestapo totiž vědělo o všem. A co jeho úředníci nevěděli, to uměli z vyslýchaných získat.

Někdy se o Gestapu (neboli Geheime Staatspolizei – Tajná státní policie) a způsobech, jak získávalo informace, vyprávějí celé legendy. Příběhy o brutálním mučení jsou přitom většinou pravdivé – ale jen málokdo ví, proč se tak vlastně gestapáci chovali a jestli byly jejich metody úspěšné.

ČTĚTE TAKÉ:

Nacisté i komunisté dovedli MUČENÍ k dokonalosti. Svědci vypovídají

Gestapo mohlo sahat po těch nejdrsnějších metodách, o jakých jiné policie nemohou ani snít. Právo používat je, získalo 28. února 1933 po požáru říšského sněmu. Tehdy díky Nařízení říšského prezidenta na ochranu národa a státu dostali úředníci tajné policie možnost dělat v zájmu národní bezpečnosti téměř cokoliv. Mohlo otevírat libovolné dopisy, špiclovat na veřejných i soukromých shromážděních, mohlo ignorovat práva listovní, poštovní, telefonní i telegrafní. Navíc se stejnou vyhláškou Gestapo zbavilo všech povinností skládat za své chování účty.

Vazba? Koncentrák!

Jedním z nejobávanějších nástrojů Gestapa se stalo uvalení “ochranné vazby“, která byla vykonávána ve státních koncentračních táborech. Nedalo se proti ní nijak bránit, nedalo se z ní dostat. Dodnes se neví, kolik lidí takto koncentráky prošlo, ale šlo zřejmě o statisíce podezřelých.

Zdroj: oficiální zdroj

Stejně pověstné bylo Gestapo brutálními výslechovými metodami a mučením. V knize Gestapo, moc a teror ve Třetí říši to popisují Carsten Dams a Michael Stolle takto: “Zatčení byli vystaveni nadávkám, ponižování a hrozbám zastřelení. Samostatnou kapitolu tvořilo mlácení gumovými obušky, býkovci, jezdeckými bičíky, holemi nebo jinými nástroji. Vedení Gestapa tyto praktiky mlčky trpělo. Protože se ovšem stopy po nich často nedaly při následném soudních výslechu skrýt, byla během nacistické vlády vypracována přesná pravidla mučení.“

Výslech s lékařem

Tato “pravidla“ byla víc než benevolentní k tomu, co si gestapáci směli dovolit. Vyslýchající úředníci směli při tzv. zostřeném výslechu vysázet podezřelému maximálně 25 ran holí na zadní část těla. Při více než 10 ranách už musel být u zákroku přítomen lékař. Zpočátku se tato forma výslechu používala jen proti komunistům a Svědkům Jehovovým, ale později ji vyslýchající začali využívat i proti Polákům, Rusům, asociálům a spoustě dalších skupin.

Ještě drsnější metody nasadilo Gestapo po vypuknutí války. Reinhard Heydrich tehdy vyjádřil přání trestat nepřátele německého národa obzvlášť tvrdě – mohlo proti nim být použito tzv. zvláštní zacházení. Tento výraz nezní nijak děsivě, ale skrývá se pod ním jediný trest: smrt zastřelením, a to bez soudu. Brzy se tento ohavný způsob trest rozšířil i na ruské a polské zajatce, ale využíval se také proti americkým a britským letcům sestřeleným nad Německem. Zastřelení bez soudu bylo také nejčastějším trestem pro polské dělníky, kteří se dopustili tzv. GV-Verberechen, neboli pohlavního styku s německými ženami.

Mezi členy Gestapa se našli muži, kteří používali brutální metody s velkou radostí a jejich nadřízení ani předpisy jim v tom nebránili. Jednalo se především o mladší generaci, která do Tajné policie přišla až po roce 1938. Starší kriminalisté, kteří v Gestapu pracovali dlouhá léta, se mučení často snažili vyhýbat.