Jak chtěli Čechoslováci dobýt Evropu. Propracované plány atomových útoků

V roce 1964 běžel v kinech muzikál o jedné letní brigádě. Mladí v něm při trhání chmele chodili spolu z čisté lásky a horovali pro texasky. Ministr národní obrany generál Lomský podepsal plán, který měl chmelová pole proměnit v bojiště.

Muže by povolal do armády, posadil do tanků a vyslal směrem na západ. Podle plánů si měli své letní písně do osmi dnů pískat ve Francii. Strategie z října 64 chtěla ovládnout imperialistický svět pomocí jaderných bomb. Třetí světová válka mohla vypuknout.

Soupeřící strany si navzájem vymění 250 jaderných bomb, přičemž zahyne asi 60 tis. vojáků. Armády nezapomenou na civilisty. Konečnému střetu mezi východem a západem jich padne za oběť dva a půl milionu. Skuteční lidé se mění v čísla. V počty nepřátel, v počty obětí, v počty ztrát. Generálové přesunují armády, svrhávají bomby a s realitou si hlavu nelámou. Jadernými bombami posetou krajinou projíždějí tři tisíce dvě stě čtyřicet tanků Neuvěřitelnou rychlostí 80 kilometrů za den si klestí cestu Bavorskem. Za osm dnů překračují Rýn, za třicet pět je přivítají španělští dělníci a rolníci. Podle Jaroslava Láníka z Vojenského historického ústavu v Praze byla skutečně čs. Lidová armáda obávaným nepřítelem. „ Na severním směru měly útočit východoněmecká armáda, polská a silné jednotky Sovětského svazu. Severní nížiny tak byly mnohem příhodnější pro mohutné údery tankových armád.“

Pěst lidu měla jaderný boxer

Československá úderná pěst nespoléhala pouze na kulomety a hlavně tanků. Raketové vojsko Sov. svazu ji plánovalo podpořit sto jedenatřiceti jadernými bombami. Měly zajistit volnou cestu. Moskva ale dělala drahoty. A jaroslav Láník dodává: „Sověti nechtěli svým satelitům tyto zbraně dát. Kdybychom je dostali my, tak tytéž zbraně dostane i Spolková republika Německo od Američanů. A čs. armáda, která by pronikla na německé území by musela použít mnohem víc jaderných zbraní, protože by narostl i počet cílů, které je potřeba zasáhnout.“ Československá armáda si k jaderným bombám nečichla, lidských zdrojů však měla nadbytek. Předpokládané nasazení by jí záviděl kdejaký prvorepublikový generál. Když republiku ohrožoval Hitler, měla naše armáda dvě stě tisíc vojáků. Při berlínské krizi v roce 1961 zvýšila stavy na tří sta tisíc mužů. Tři sta tisíc mužů se ale muselo na území nepřítele vyznat.

V roce 1966 vyjela do Francie skupina špionů. Měli nafilmovat cestu, kterou v budoucnu projedou tanky. Za dvanáct dnů stihli dojet z Prahy do Cannes a zpět. Sami přiznávají, že se jim někdo v průběhu večeře nebo večerní procházky na pokoji hrabal ve věcech. Neustále mají na sobě přilepené civilní vozidlo, které je však při odbočení z hlavní cesty vždy opouští. Na 1180 metrů filmu natočí cestu, která měla být v budoucnu lemována atomovými hřiby a československými vlajkami. Investice 3000 franků na cestu musí být někde vidět. Především na takticko vojenském cvičení. Antonín Podzimek na vlastní kůži zažil nácvik obsazení zemí Severoatlantické aliance: „Scénář byl takový, že 3. května 1971 byla ČSSR napadena NATO a naši hraničáři sváděli těžké obranné boje u Chebu. Štáb vypracovával plán s názvem Odveta a náhle došlo ke strašlivýmu zdrcujícímu protiúderu, kdy jsme pronikly Spolkovou republikou Německo jako nůž máslem a dorazili jsme k Rýnu.

Cesta na Západ začíná v Plzni

Varšavská smlouva k Rýnu, země Severoatlantické aliance k Vltavě. Už v padesátých letech si plánovali, že v případě nutnosti vyrazí z Norimberka přes Plzeň na Prahu. A z Vídně přes Brno do Katovic. Čs. armáda měla agresory zdržet v příhraničních oblastech, kam měly do tří týdnů přispěchat spřátelené armády. V šedesátých letech se obranná koncepce změnila v útočnou. Při jaderném útoku zemí Nato měli být vojáci vyvedeni do rozptylových prostorů a pak už s odhodláním hnát nepřítele do hloubky jeho území.

Strach z napadení plodil hrůzostrašné plány. Ještě v roce 64 počítala armáda s použitím stojedenatřiceti jaderných úderů. V roce 1977 s dvěma sty padesáti osmi a plán z července 1989 už pěti sty čtyřiceti šesti. Zbraně a výcvik něco stál. V sedmdesátých letech 7% rozpočtu a ke konci osmdesátých už jednu pětinu. Stejné číslo jako v dobách, kdy jsme se připravovali na střetnutí s Hitlerem.

Stalin očekával vypuknutí konečného střetu v roce 1954. Ale už od dob Lenina se vychází z předpokladu, že socialistický stát je nutně obklíčen nepřáteli. A po napadení Sovětského svazu Německem se už tábor míru paranoidních představ nezbavil. Naopak byly ještě silnější. V Koreji a na Kubě se jimi živí dodnes...