Chlapi, kteří neznají strach. To jsou muži ze SAR

Písmena SAR jsou zkratkou výrazu search and rescue - neboli vyhledávání a záchrana.

Petr Šafařík. Při povodních 2010 zachránil perskou kočku. A nejenom jí. „To jsou decimetrový nebo centimetrový záležitosti“, říká.

Lubor Pokorný. Svou kariéru zahájil zásahem, při němž sám potřeboval pomoc. Pak už to bylo jen lepší a lepší. „Zachránit lidský život, nic víc, to je ten nejhřejivější pocit“, dodává.
Miroslav Janáček. Zachraňovat uvízlé paraglidisty mu nestačí. Sám létá i ve volnu. „Jedni z prvních, které jsme zachránili, tak byla skupinka asi 20 dětí“, povídá.

SAR. Zkratka anglických slov search and rescue. Vyhledávání a záchrana. Kde jiní končí, oni začínají. Slaňují do míst, kam už jiní záchranáři nedosáhnou, létají i v tak špatném počasí, ve kterém ostatní už létat nemohou. Oni bývají poslední možnou pomocí z nebe. Jejich výjimečnost potvrzuje Zuzana Špačková, mluvčí 24. základny dopravního letectva ve Kbelích. „V České republice je celkem sedm záchranářů, kteří slouží u jednotky SAR, všichni jsou příslušníky Armády České republiky a všichni jsou tady u nás ve Kbelích.“

Akce!

Čtyři chlapi vybíhají ze svých pokojů. O pár metrů dál technici z hangáru vytahují vrtulník. Jako poslední k mašině dobíhá kapitán. Do poslední chvíle zjišťoval podrobnosti k zásahu. Tentokrát nikdo nezápasí o život, vyrážíme na výcvik. Ve vzduchu musejí být do 10 minut. Záchranáři proto nechodí od hangáru dál než na 200 metrů. Pomáhat mají hlavně leteckým posádkám v nouzi. Hledat ztracená letadla, případně zachránit přeživší. Do ostrých akcí nastupují někteří z nich i na letecké záchrance v Plzni. Teď k sobě vůbec poprvé pustili novináře tak blízko, že mě přijali jako člena týmu.

Šest mrtvých, 2000 evakuovaných lidí, z toho 200 zachráněných pomocí 7 vrtulníků. V těch nejbouřlivějších chvílích nad zatopenou oblast vzlétla i jednotka SAR. V dešti často hustém tak, že skrz něj bylo stěží vidět na konec vesnice. Pomoc potřebovali všichni, říká Miroslav Janáček. „Když jsme se rozhlídli, tak byla kolem spousta lidí, kteří potřebovali pomoc. Nejtěžší na tom bylo to, že jsme věděli, že tu pomoc rychle nedokážeme poskytnout všem.“ Nejdřív se spustili pro prochladlé děti na téměř zatopenou střechu. Zachránili i hasiče zápasící o životy ostatních lidí tak dlouho, až je strhl proud. Petr Šafařík za čtyři hodiny ze zatopené Chrastavy vytáhl 53 dospělých, 2 děti, 3 psi a perskou kočku. Vyděšenou stařenku vysvobodil na v poslední chvíli. Její dům se hned po té rozpadl, popisuje pilot Petr Šafařík. „Já jak jsem visel nad tím domem, tak jsem kolem kabiny viděl prach, který, když jsem se ptal zbytku posádky, co se děje, tak mi řekli, že ten dům začíná padat.“ Nikoho z těch lidí už neviděli. Přišlo jen pár děkovných dopisů a hlavně jedno překvapení - účet za poničenou střechu. Ať už zachraňují naostro nebo cvičně, téměř vždy dostanou od jeřábu ránu statickým výbojem. Nerozlišují ani, jestli na střeše stojí vetchá stařenka, nebo mávám já.

Záznam z vysílačky: Takže Martine, jdeme na Tebe. – Dobrá. – Sokol, zde záchranář, jsme připraveni k vyzvednutí. – Tady Sokol, jdeme do náletu. – Rozumím.

Hrdinové

„Ty lidi vlastně nevědí, do čeho jdou, nemají strach. A paradoxně se stane, že právě silní chlapi mají největší strach a drží se nás křečovitě, takže se je snažíme uklidnit“, upřesňuje Miroslav Janáček. Zachraňovaný myslí na to, jak dlouho se mu ještě budou popruhy zařezávat do rozkroku. Záchranář se ho snaží uklidnit. Navigátor hlídá, aby se nezasekli třeba o dráty vysokého napětí a pilot bojuje s poryvy větru. Nejtěžší je prý zachraňovat opilce, feťáky a miminka. Myslet se musí i na parťáky, říká Lubor Pokorný. „Hlavně myslet na to, že když jdu dolů, tak že mám další čtyři lidi nad sebou.“ Při vzletu nevědí, co je čeká. Ve vrtulníku mají proto horolezecké vybavení, sněžnice, ale i neopren. Majstrštykem je záchrana ze stromu. Ke zraněnému se musejí proplést často hustou korunou stromu. Nebezpečí popisuje Miroslav Janáček. „Pokud se vrtulník dostane nad strom, tak my nevíme, v jaké kondici je ten strom, takže se může ulomit nějaká větev a zranit toho zachraňovaného.“

Už půl hodiny visím na stromě. Tým záchranářů chce, abych si prožil aspoň zlomek bezmoci. Aniž bych to tušil, před mojí záchranou dali přednost svačině.

Záznam z vysílačky: Vidím ho tady vlevo, Kořka, vidíš ho? – Ano, vidím. Šáfo, dej si trochu větší vejšku. Tak dobrý, dopředu, tak dva, tři metry. Drž to, neklesej. Dopředu dva metry. – Jo, jdu. – Je u něj, jo. – Teď budu řezat, o půl metru mě vytáhni nahoru. – Dobrý, už jsou venku ze stromu. – Teď jsme si mákli, takže jdeme na přistání. – Jako do peřinky.

Noc

Osm hodin večer, obloha už ponořená do tmy. Jen namísto zraněného ulehám k zemi já. Za chvíli si mě najde světelný kužel, hned po něm záchranáři. Aby to neměli tak jednoduché, nemluvím, nereaguji na jejich dotazy, jen ležím. Jako bych byl v bezvědomí.

Pět minut a už opět visím. Patnáct metrů pod vrtulníkem, třicet metrů nad zemí. Když otevřu oči, mám pocit, že se netočí má matrace, ale celý vrtulník nade mnou. Zvedá se mi žaludek a tak oči znovu zavírám.

Zakusil jsem, jaké to je létat vzduchem a nechat se zachránit. V teplém oblečení, v helmě, se vší bezpečností. Skutečné oběti neštěstí jsou promoklé, zmrzlé, odevzdané myšlence, že už záchrana možná ani nepřijde, , často zraněné. Záchranáři jsou pro ně jako zelení andělé z nebes. Když pod helmami poznám tváře Petra, Lubora, Míry, nebo dalších záchranářů vím, že jsem v těch nejlepších rukou.