Lov perel po Karlovým mostem: práce pro opravdové chlapy

Stará zrezivělá Škodovka. Na své znovuobjevení čekala pod hladinou několik měsíců. Chystáme se v zakalené vodě objevit opravdové poklady. Nahlédneme pod peřinu Vltavy a odkryjeme její bohaté dno. Čeká nás lov perel, které zasvinily řeku pod Karlovým mostem.

Vy pravděpodobně neuvidíte vůbec nic a my nejspíš ani nic nenajdeme. Láká nás s potutelným úsměvem strážní městské policie Tomáš Kadleček, když kotvíme u nejstaršího mostu v Praze. „To záleží na tom, jaká je viditelnost ve vodě, dneska to stojí více méně za prd. Není to dobrá viditelnost.“

Zjistíme, čeho se turisté zbavili, ať už dobrovolně, nebo omylem. Čeká nás práce v podmínkách hodných špinavé indické řeky Gangy. Sestupujeme do hloubky 4 metrů. Každý pohyb tady může znamenat zranění. Podvodní svět pražské části Vltavy hyzdí lešenářské trubky, větve i stromy. Potápěči musejí být opatrní na každý svůj krok. Přitom vidí sotva deset centimetrů před sebe prozrazuje Kadleček. „Jedno pravidlo při vyhledávání je, že potápěčův zrak je hmat. Protože většinou, když něco vyhledáváme, tak se skalí nánosy ze dna a jede se jenom vyhledáváním rukama.“

Stačí chvilka pátrání ve vltavské břečce a můžou ztratit směr. Nevědí odkud vypluli, ani kam směřují. Na klasické pomocníky tady můžou podle Tomáše Volánka z Městské policie Praha zapomenout. „Běžně se dá použít kompas, ale protože tady je spousta kovů, což ten kompas zmate, tak se člověk orientuje tím, jakým směrem ho strhává proud.“

Foťáky na dně

Na houpající se lodi čekáme už dvacet minut. Stáváme se atrakcí pro turisty s foťáky. I ty čas od času končí ve vodě. Stejně jako opilci, co trochu přebrali a přepadli zábradlí. I takový lov zažívá poříční hlídka. Nás ale jistě čekají poklady docela jiné. „Tak se pochlubte. Ježíš, nějaké žížalky na tom lezou,“ říkám já. A strážníci odpovídají: „První, na co jsem narazil, tak jsou espézetky. Jinak mince, tak jenom tak po hmatu jsem nějaké vzal do skleničky. Když je to na rovném dně, tak se to sbírá špatně, to je jako, když čáp chce něco sebrat z talíře.“ „A máte nějaký fígl na to, jak to sebrat?“ Ptám se hned. „No, občas je tam prohlubeň, kde se ty mince drží. Takže, když tam člověk šáhne, tak jich sebere víc najednou, povídá Kadleček.

První poklady zřejmě nezpeněžíme. Nehledě na to, že cenné nálezy by mi potápěči nedali. Protože jsou ve službě, odevzdají je do ztrát a nálezů. Poznávací značka, nejspíš z kradeného auta, skončí i s protokolem u kolegů na státní policii. Zajímá mě původ značky. „Á, německá. Jak se to tam může dostat tohle? Čórnutý auto, ne?“ „No, dá se předpokládat,“ přiznává Volánek. Potápěči se střídají. A zatímco jeden zkoumá dno Vltavy kousek po kousku, já z ostatních na palubě tahám potápěčské perly. „Největší kuriozita asi byla umělý chrup jedné dámy, která při nadávce manželovi ho vyplivla a protože ty zuby stály docela velký obnos, tak jsme jí ho vylovili. Byla ráda,“ chlubí se Tomáš Kadleček.

Podobně cvičí každý měsíc hlavně orientaci ve vodě a potápění v proudu. Sbírání nepořádku je vlastně jen bonus. Pilíře pod Karlovým mostem už znají dobře. Před čtyřmi lety vandal uřízl kus nápisu ze sousoší a hodil ho do řeky. Hebrejský nápis si musel na návrat do sucha počkat pět dnů. Náš druhý potápěč proplouvá proudem pár desítek minut a bubliny na hladině střídá jeho hlava. „Našel jsem něco, nevím co to je. A si kolečko od kočárku.“ Ve Vltavě leží celé kmeny stromů naplavené velkou vodou, sklenice odhozené za silvestrovských nocí, nebo nepotřebné harampádí. I když tam dole není vidět dál než na konec ruky, dá se ze dna Vltavy vyčíst život Prahy. Vypráví o krádežích, oslavách, ale i o bohatství.