Nekvalitní prací prášky perou stejně jako voda

Na začátku byl běloskvoucí ubrus. Pak jsem jeho bělost zničila červeným vínem, kečupem, čokoládou a pořádnou dávkou mrkvové šťávy. Zkuste si představit, že na tuhle malou nehodu na pět dní zapomenete a teprve potom budete chtít látce vrátit původní bělost.

Rozhodla jsem se vyzkoušet nejlevnější metody praní. Mám k dispozici levný prací prášek, levný prací gel, kuličku do pračky a samozřejmě obyčejné mýdlo a valchu. Začínáme s práškem.
Když se prášek objevil v prádelnách poprvé, bylo to jen obyčejné rozemleté mýdlo. Dnes má nejkvalitnější a zpravidla zároveň i nejdražší sypká přísada do praní až osmnáct různých složek. Čím méně jich obsahuje, tím se účinnost snižuje.

x

Nejlepší prášky zvládnou odstranit zhruba osmdesát procent špíny, nejhorší přirovnává Petr Řezníček, ředitel obchodního oddělení firmy na prací prostředky, k vodě: „Není jich málo takových výrobků, ty perou kolem dvaceti, třiceti procenty vypratelnost.“

Co všechno umí prášek

Čistota látky je už dávno jen jedním, i když stále nejdůležitějším požadavkem, který musí prášek zvládnout. Další složky se starají o to, aby byla voda měkčí, aby se látka opticky zjasnila, aby se na ní obtížněji znovu usazovala špína, aby voněla a aby na ní nezůstávaly stopy po prášku. „Když máte nekvalitní aktivní látky, tak zanechávají inkrustace, to jsou v podstatě malé anorganické částečky, které vám ulpívají na prádle a ty tu látku následně rozkládají,“ vysvětluje Lenka Průšová, vývojová pracovnice firmy na prací prostředky.

První část testu skončena. Prášek se potýkal se skvrnami v kratším – hodinovém pracím programu. Teplotu jsem nastavila na běžných čtyřicet stupňů. Tedy na hodnotu, která prý více vyhovuje gelům. Už při vyndávání z pračky vidím na látce nějaké skvrny, ale výsledek prozradím až na konci.

Tekuté dvojče

Téměř každému významnému pracímu prášku začali v devadesátých letech pořizovat výrobci tekuté dvojče. Gely totiž pradlenky dávají do nákupního košíku čím dál častěji. Mají své výhody, i když se prý se špínou perou obtížněji než prášky. „Když máte prací prostředek gelový na vynikající úrovni a prací prášek na vynikající úrovni, tak prací účinnost vždycky dosáhnete lepší u prášku,“ srovnává prací prostředky Lenka Průšová.
Prášek může být až stoprocentně nadupaný účinnými látkami, to gel ne, už by totiž netekl. Právě tekutost ho však oproti prášku zvýhodňuje. Díky ní se snadno rozpouští i při nízkých teplotách a prádlo nepoškozuje.

A účinnost v praní gel rychle dohání. „Kvalitní gely plně nahradí prášek,“ míní Petr Řezníček, avšak upozorňuje: „Gel pochopitelně nebělí. Tekutý prací prostředek nemůže mít bělící schopnost.“ Tahle slova jsou podložena dlouholetými testy. Ne tak neodbornými, jako dělám já, ale testy z laboratoří, pro jejich účel laboranti nakupují tzv. mezinárodní špínu. Tu dodávají do Evropské unie Švýcaři a Němci. „To jsou standardně zašpiněná plátna, která musíme uchovávat v mrazáku,“ vysvětluje Petr Řezníček. „Před aplikací vždycky vyndáme a pereme ta plátýnka a měříme pak optickou remisi a máme srovnání jednotlivých pracích prostředků.“

Gel se s nestandardně zašpiněnou látkou popral také ve čtyřicetistupňovém programu, teď test dostane koule. Teda jen jednu. Prací koule by mohla získat cenu v prací soutěži za objev roku. Horká novinka láká především alternativně laděné milovníky praní. Je totiž mnohem ekologičtější než kterýkoliv prášek či gel. A protože neobsahuje mýdlo, nemusí se prádlo tak dlouho máchat. Jak tedy vůbec může čistit? Proud vody přímo v pračce aktivuje minerální kuličky uvězněné uvnitř koule, díky čemuž by se tkanina měla zbavit špíny. Uvidíme.

Valchu a jedem!

A na konec klasika. Jádrové mýdlo a valcha. Než se v českých zemích začalo v polovině devatenáctého století s průmyslovou výrobou mýdla, zkoušely ženy na jeho stvoření vlastní recepty. „Hospodyňky si ho vařily doma z různých zbytků tuků za použití popela a přidávalo se do toho vápno a podobný věci. To mýdlo podle toho také vypadalo, byla to spíš taková kaše,“ vykresluje podobu starodávného mýdla Miroslav Jančík z Městského muzea a galerie ve Svitavách.

Co nevypralo mýdlo, dohánělo sluníčko. Louky kolem vesnic se díky tomu bělaly i v létě. „Podle spotřeby mýdla na jednoho obyvatele se bralo, jak ta země je vyspělá,“ říká Miroslav Jančík. „Třeba v Rakousku-Uhersku, později Čechách, byla spotřeba, jak jsem někde četl, asi dvanáct kilo na rok na toho člověka. V Rusku to bylo kilo a půl.“

Poslední kousek zašpiněného ubrusu jsem vyprala pomocí mýdla na valše, můžu vyhlásit vítěze svého amatérského testu. Když testovací vzorky rozložím na trávu, vítěze nelze zpochybnit. Po přezkoumání pouhým pohledem vítězí mýdlo. Skvrny bych nenašla ani pod lupou. Nejhůř dopadl nejlevnější prací prášek. Těsně za ním koule a pak prací gel. Zajímavé. Ale stejně to zřejmě moc lidí k valše nevrátí. Raději si za prací prostředek připlatíme, přidáme stupně a prodloužíme dobu praní. A necháme pračku prát, zatímco se budeme dívat třeba na Víkend.