To jsou ikony revoluce. Bez nich by nešlo o "samet"

Vznik Občanského fóra a podpora revoluce některými zpěváky patřily ke klíčovým okamžikům sametové revoluce.

Nejvýraznější osobností sametové revoluce je Václav Havel, spoluzakladatel Občanského fóra a první polistopadový prezident.

Podle Michala Kopečka z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky je Havel ikonou z hlediska domácího i mezinárodního dění jako neznámější disident a také jako "režisér vyjednávané revoluce".

V době listopadových událostí Havel spolu s Alexandrem Vondrou, Michaelem Kocábem, Pavlem Rychetským, Jiřím Dientsbierem, Petrem Pithartem, Ivanem Gabalem nebo Jiřím Křižanem založil Občanské fórum. Jeho mluvčím se stal Michael Žantovský.

"Vznik Občanského fóra 19. listopadu byl klíčový, protože fórum neslo dál společenský protest a začalo za protestující českou veřejnost vyjednávat se státní mocí," popsal tehdejší dění politolog Jan Bureš.

Vyjednávání vedla 24. listopadu k rezignaci předsednictva ÚV KSČ. Občanské fórum tato zpráva zastihla při tiskové konferenci v Laterně Magice. Přerušil ji hudební publicista Jíří Černý zprávou, že "Československá televize právě oznámila, že všichni členové předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ dávají své funkce k dispozici".

O pět dní později byl na návrh Občanského fóra Václav Havel zvolen Federálním shromážděním prezidentem Československé socialistické republiky. V této funkci setrval ještě další dvě volební obdodí až do 2. února 2003.

Havla ve funkci nahradil Václav Klaus, který s ním začínal v Občanském fóru a po listopadu se za něj stal také ministrem financí v Čalfově vládě. V roce 1990 se Klaus stal předsedou Občanského fóra. Rok nato se fórum rozpadá a Klaus se stává poluzakladatelem a prvním předsedou nově vzniklé Občanské demokratické strany.

"Přinejměnší do konce roku 1992 je možné vztah Václava Havla a Václava Klause nazývat dobře se doplňující symbiózou," říká o obou politicích Bureš. Podle něj se oba začali rozcházet při rozpadu federace a při sestavování ústavy v druhé polovině roku 1992, protože v ní byly pravomoci prezidenta "osekány".

"Po vzniku České republiky se začalo stále více ukazovat, že role premiéra Václava Klause začala dominovat a funkce prezidenta byla v ústavě trochu ponížena," uvedl Bureš. Poslechněte si celé vyjádření politologa:

Oba politici se definitivně "rozešli" v roce 1997, kdy se Havel podle Bureše podílel na pádu tehdejší vlády a Klaus se ostře vymezil proti jeho projevu.

Havel až na výjimky dnes do politiky příliš nevstupuje a věnuje se psaní dramat. Naposledy divadlo uvedlo jeho hru Odcházení.

Klaus si dnes užívá plnými doušky vrcholnou politickou funkci. V roli prezidenta zavařil Evropské unii například ratifikaci Lisabonské smlouvy. Odmítal podepsat tak dlouho, až bylo Česko poslední zemí, která "Lisabon" blokovala.

I další osobnosti Občanského fóra se až na výjimky věnují politice. Michael Kocáb zastává post ministra pro lidská práva. Alexandr Vondra, Jiří Dienstbier a Petr Pithart jsou senátory. Michael Žantovský je velvyslancem v Londýně. V politice se neangažuje Ivan Gabal, který spoluvlastní soukromou firmu zabývající se analýzami veřejného mínění, politického vývoje a médií. Jiří Křižan se věnuje scénáristice.

Kubišová: dění mám dodnes v oparu

Politici ale nebyli jedinými, které se na "sametu" podíleli. Do popředí se při převratu režimu dostali například studenští vůdci Šimon Pánek a Martin Mejstřík nebo pozdějí biskup Václav Malý.

"Důležitou součástí sametové revoluce byla také podpora umělců. Za ikony mohou být považovány Marta Kubišová nebo Milan Kňažko," řekl historik Michal Kopeček.

Píseň Modlitba pro Martu se v podání Marty Kubišové stala v listopadu symbolem národního odporu stejně jako při okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.

Podívejte se na klip písně z roku 1967.

"Celé dění kolem 17. listopadu mám dodnes v oparu, ze které občas vystoupí konkrétní situace a zase zapadne zpátky," vzpomíná po 20 letech na tehdejší var zpěvačka Marta Kubišová.

Modlitbu pro Martu i českou hymnu zazpívala 21. listopadu 1989 z balkonu Melantrichu na Václavském náměstí.

"Teprve, když mě Jirka Černý vystrčil na ten balkon vystrčil, teprve tehdy jsem zjistila, že jsem si zapomněla brýle na nose, že Václavské náměstí je nacpané hlava na hlavě a úplně jsem z toho dostala závrať," popsala tn.cz Kubišová na období "plné zmatků a improvizace".

"Vůbec jsem nevěděla, čeho se mám při zpívání držet. Jestli ozvěny nebo toho, co slyším v hlavě. Navíc jsem si nebyla jistá, jak dopadne molový přechod. Říkala jsem si - to musím včas přestat. Nakonec jsem pár veršů odzpívala a pak jsem se úplně zhroutila," dodala tn.cz Kubišová. Modlitba pro Martu zazněla ještě během revolučních dnů ještě několikrát.

Poslechněte si, jak Kubišová popisuje nálady listopadové revoluce:

Symbolem nové svobody se staly i písně Karla Kryla, který byl před listopadem v emigraci v západním Německu.

"Nejkrásnější zpráva, která mne zastihla ještě v Mníšku pod Alpou, byla, že jedna z mých písniček už neplatí, protože bylo někde v průjezdu četl náš ředitel napsáno - Karle Kryle, už nerejeme držkou v zemi," řekl v listopadu 1989 Kryl na Koncertu pro všechny slušné lidi.

Z emigrace se vrátil také Jaroslav Hutka, jehož písně v listopadu před 20 lety rozezněly napříkald pražskou Letnou.

Marta Kubišová se po sametové revoluci už nedokázala vrátit na písničkářské výsluní, které pro ni skončilo v 70. letech zákazem. Na veřejnosti se objevila i v roli obránkyně odložených zvířat, kterým pomáhá dodnes. "S tím, že si říkáte, že jste ikona sametové revoluce, se nedá žít," uvedla Kubišová.

Jaroslav Hutka dnes píše fejetony a jezdí na koncerty po klubech. Naposledy se podepsal pod výzvu adresovanou Václavu Klausovi. V ní ho známé osobnosti vybízejí k rezignaci na funkci, pokud je jeho podpis Lisabonské smlouvy v rozporu s jeho přesvědčením.

Karel Kryl vyjádřil po několika letech od revoluce nespokojenost se společenským vývojem. Rozhodl se proto už se neangažovat. Zemřel 3. března 1994 v Mnichově, pochovaný je v Břevnovském klášteře.

Podle historika Kopečka by i bez výše jmenovaných osobností ke změně režimu s největší pravděpodobností došlo. Mohla by se ale odehrát jinak. "Mohlo dojít k násilným střetům nebo chaosu, ze kterého by československou společnost mohla vyvést vláda pevné ruky," dodal Kopeček. Podle něj by teoreticky mohla přijít iniciativa také na tehdejší komunistickou stranu.

Kopeček ale připomíná, že sametová revoluce měla i řadu bezejmených hrdinů. Například dělníci pražské ČKD, kteří vypískali komunistického poslance Miroslava Štěpána poté, co stávkující studenty nazval "patnáctiletými dětmi“. "Takových hrdinů mají dějiny celou řadu," připomněl Kopeček.