RETRO SPECIÁL! Jak jsme žili a co nám dal a vzal 17. listopad

Tak už je to 22 let, co se komunistická strana musela zříci vedoucí úlohy ve státě a sametovou revolucí začaly změny, které se vlastně dějí až do dnes. Co nám konec roku 1989 přinesl a co nám vzal?

Je toho mnoho, výčet by byl nekonečný, každý by si jistě přidal to své. Duch a pach oné doby v lecčems přetrvává dodnes, některé věci se překvapivě vrátily zpět, jen mají jinou formu nebo vizáž, jiné zmizely do nenávratna. Dvaadvacet let je na kompletní přeměnu společnosti málo, v životě lidském je to však docela dlouhá doba.

Všichni v uniformách

Když si člověk vzpomene, jak tehdy vše vypadalo nebo se podívá na fotky či filmové záznamy, vybaví se mu fádnost, ušmudlanost a uniformita. Oblečení bylo na jedno brdo, barvy nevýrazné a elegance se jaksi nenosila. Ta se k prototypu socialistické matky a dívky nebo tahouna ekonomiky – dělníka a rolníka – nehodila. Pokud chtěl být někdo trochu šik a odlišný, musel si pomoci sám. Ošoupané výtisky západoněmeckých módních časopisů se střihy, které kolovaly mezi lidmi, byly víc než výmluvné. Dnes jsou módními časopisy obsypané všechny novinové stánky, obchody jsou plné barevného oblečení a roztodivných bot.
 

Ale když se člověk podívá na ulici po lidech, vidí opět uniformitu. Všude převažují tmavé nevýrazné barvy oblečení, jen málo Čechů se při oblékání odváže. Pak tu existují určitá klišé, snadno poznáte kráčejícího úředníka z banky, taxikáře nebo dělníka, u teenagerů, u kterých by člověk čekal „revoltu“ proti společnosti, je až legrační, jak mají všichni outfity okopírované z časopisů pro mládež a podobají se navzájem jako vejce vejci – žádná vlastní invence. Listopad 1989 nám tedy vzal uniformitu nucenou a přinesl nám uniformitu dobrovolnou, hold většina Čechů je stále velmi konzervativní a bojí se být originální.

Co se nosilo před listopadem roku 1989? Jak se oblékaly tehdejší celebrity? Přečtěte si ve speciálním článku na DOMA.CZ.

Šedé králikárny jsou už barevné

Uniformitu minulého režimu snad nejvíce vyjadřovaly zástupy šedivých králikáren, které se vynořily snad v každém městě. Na jednom panelákovém sídlišti byly vždy tak dva tři typy bytů, takže jste si snadno představili, jak to u souseda asi zhruba vypadá. Sehnat nějaké vybavení nebo elektrické spotřebiče znamenalo trénovat svou trpělivost, vystát si frontu, ale hlavně mít ty správné známé. V Československu za totality byly období, kdy se bytovému designu dařilo, ale normální člověk se k takovým věcem dostal jen výjimečně. Postavit si pěkný domek v podstatě nešlo, za vrchol architektonické elegance a neprotřelosti se považovali „okaly“ nebo „šumperáky“.
 

Po listopadu se roztrhl pytel s bytovými doplňky, přišla invaze velkých řetězců a stavební a developerské firmy se mohou přetrhnout s nabídkami různých vil a bytů v „rezidenčních čtvrtích“. Tahle záplava však lidi tak zahlcuje, že skoro nikdo nehledá originalitu a všichni nakupují ty stejné věci (v komunistické Číně vyrobené) v ikeách a levných internetových obchodech. A co nám naopak listopad nevzal, to je šlendrián řemeslníků a stavebních firem. Tady duch minulé doby stále vládne tvrdou rukou. A také nám nevzal paneláky. Po revoluci se vlády dušovaly, jak se zboří a lidé budou bydlet důstojně. Dnes se mluví o tom, jak je vlastně bydlení v paneláku kvalitní, ty se zateplují, opravují, a hlavně – dostávají barevné fasády. Králikárny to jsou ale pořád. Koupit si vlastní byt však je dnes stejně nemožné, jako za bolševika. Tehdy nebyly, dnes jsou, ale málokdo na ně má.

Vzpomeňte si, jak to u vás doma tehdy vypadalo. Také jste měli umakartové koupelny a záchody?

Barvu auta už si můžeme vybrat

Už před listopadem byl borec ten, kdo měl před domem nějaké fáro. Těch ale moc nebylo. Západní auto bylo jasnou známkou fajnovosti majitele, ať už po stránce stranické nebo „nelegálně-podnikatelské“. Z té doby pramení i dnešní jakási podezřívavost vůči majitelům odlišnějších a od pohledu na pořízení nákladnějších aut. A čím jezdil běžný řidič? Inu tím, co mu za jeho peníze dali, a to doslova. To bylo radosti, když člověk přišel do Mototechny po měsících čekání, přivedli ho na dvůr a řekli mu: „To je vaše.“ To byl opravdový adrenalin, protože jste nikdy nevěděli, co na vás čeká, nějaký výběr barvy nebo dokonce vybavení nehrozil.
 

Dneska je výběr takový, že se v tom člověk úplně ztrácí. Proto nám automobilky pro lepší přehlednost nabízejí výbavové pakety, takže většina aut je vlastně stejná. Každý se nejdříve zeptá, co je nejvýhodnější, podmínky jsou často takové, že tento výbavový prvek nemůžete mít bez tamtoho, a ne každému se chce navíc čekat na určitou barvu. Oficiální pořadníky už neexistují, ale na horké novinky se stejně čeká, jako kdysi. Ale je pravda, že kupování nového auta už není takový adrenalin. Když vám jej v autosalónu dají, většinou odpovídá tomu, co jste chtěli. Ovšem v autobazarech je to vzrůšo stále.

Znáte vtipy o tehdejších škodovkách, trabantech nebo volhách? Připomeňte si je na webu pro chlapy REDNEWS.CZ.

Internet a mobily nám vládnou

Asi nejvýraznější změna po roce 1989 se týká komunikace. Za totality se muselo na zavedení telefonní linky do bytu dlouho čekat, ale na ulicích byla spousta telefonních budek, a když člověk zvedal normální telefon, tak nevěděl, kdo mu volá nebo nezjistil, jestli nějaký hovor zmeškal. Tenhle dramatický prvek, mimochodem, zmizel i z filmů, škoda. Internet a mobily náš život velmi změnily, ale jejich příchod sametová revoluce přímo nepřinesla. Asi by se sem dostaly, i kdyby soudruzi dále měli svou vedoucí úlohu, jen by si nás mohli jejich prostřednictvím možná lépe kontrolovat. Posedlost elektronickými hračkami má však jednu zajímavost. Dříve se stávaly fronty na banány a pomeranče, dnes se stojí na nové iPhony a podobné věcičky.
 

Osobní počítače před revolucí sice nebyly zase tak vzácné, ale kdo by si před dvaceti lety pomyslel, že v jejich ovládání budou dnes zdatnější malé děti, než jejich rodiče středního věku. Dříve se komunisté holedbali vysokou mírou gramotnosti všech Čechů i Slováků, ta dnes nikoho nezajímá, mluví se už o nedostatečné gramotnosti počítačové.

Byl první počítač, se kterým jste se setkali, IQ 151? Nebo si pamatujete na jiné tehdejší elektronické hračky? Připomeňte si je zde.

Rodina už není základ státu

Každá starší generace o té mladší říká, že je jaksi méně vychovaná, více neposlušná a do větru. Před listopadem rodina znamenala jistotu, komunistický stát ji považoval za základní nástroj své moci, a tak ji podporoval. Používal k tomu hlavně ekonomické výhody, a tak to také vypadalo. Vysoká rozvodovost o kvalitě socialistické rodiny dost vypovídala. Nicméně podle tehdejších ideálů měla rodina společně se školou vychovat loajálního občánka, který bude pro stát prospěšný. Takže žádná individualita a výjimečnost nebyla žádoucí.

Jeden den socialistické ženy. O každodenních starostech a radostech za totality si můžete přečíst na webu DOMA.CZ.

Po revoluci naopak ve školství zavládl chaos, učitelské povolání se propadlo na žebříčku prestiže i finanční atraktivity, a s tím upadla i jeho autorita. K tomu se změnily společenské ideály a hodnoty, a tak není divu, že mladí už často v založení vlastní rodiny nevidí svou růžovou budoucnost, že dospělé méně respektují a volí raději kariéru a život singls.

S tím ruku v ruce jde i posametová sexuální revoluce. Listopad bez nadsázky přinesl do našich životů více nahoty, sexu, vzrušení a fantazie. Komunistický režim byl velmi prudérní a cokoliv odlišného od misionářské polohy zavánělo perverzí. Ovšem i svoboda sexuální, pokud je jí přespříliš, se zají, takže jsme dnes k těmto věcem více otupělí, navíc větší nevázanost vede také k vyšším rizikům. Komunistická prevence proti sexuálním nemocem spočívala ve strašení, ta dnešní je mnohdy odstrašujícím způsobem nedostatečná.

Jak vypadal sexuální život v socialistickém Československu, si můžete přečíst zde.