zahraniční mise

Svědectví z Bejrútu! Čeští hasiči popsali svoje pocity z náročné mise

Zkáza v Bejrútu
Zdroj: HZS Libereckého kraje
Martin Klícha
Martin Klícha
12.8. 2020 19:28
Téma:

Čeští hasiči z týmu USAR jsou zpět z Bejrútu, kam odletěli pomáhat po ničivé explozi. Tři z nich jsou příslušníky Hasičského záchranného sboru Libereckého kraje a nyní popsali pocity ze své sedmidenní mise.

Český Urban Search And Rescue (USAR) tým odletěl do Bejrútu 5. 8. 2020. Na zahraniční misi strávili čeští hasiči, záchranáři a další celkem sedm dní, bezpečně se pak vrátili letadlem Airbus A319 na letiště ve Kbelích.

 

"Mezi členy USAR týmu byli také tři příslušníci HZS Libereckého kraje, nstržm. Václav Vančura se svým psem Bellou, nstržm. Pavel Málek s tříletou fenkou německého krátkosrstého ohaře jménem Yetti ze Schwarzenberských strání, kteří do Bejrútu odlétěli jako zkušení kynologové. Spolu s nimi byl do záchranných prací povolán také plk. Jiří Kovalský, který odletěl jako specialista na statiku," popsala mluvčí hasičů Libereckého kraje Lucie Hložková, která připravila rozhovor s nasazenými hasiči. Celý rozhovor najdete ZDE.

 

Času na přípravu, zabalení nejnutnějších věcí a přepravu na letiště bylo opravdu málo, jak jste tohle zvládli?

PAVEL: Já se o potencionální misi dozvěděl v 7.30 ráno, nebyl jsem zrovna doma, takže jsem po telefonu rozdal úkoly doma manželce a ta začala balit. Pak přišlo potvrzení a sraz jsme měli v 11.00 na stanici Turnov. Odkud jsme pokračovali do Prahy na stanici HZS Praha Smíchov.

VÁCLAV: Já jsem odjel den před odjezdem do Bejrútu na dovolenou s celou rodinou na Vysočinu. O odletu jsem se dozvěděl ráno po telefonu. Po něm nastal velký kolotoč. Přijelo pro mě auto ze stanice HZS Žďár nad Sázavou, které mě přepravilo domů a posléze do Prahy. Balení vypadalo tak, že jsem po telefonu navigoval mamku, aby u nás doma našla a zabalila moje věci i věci pro Bellu. Takže já až v Libanonu zjistil, jestli mám vše potřebné na misi.

JIŘÍ: Bylo to napjaté, ale už mám pro tyto situace připravený jakýsi check-list, takže to klaplo a v Bejrútu mi nic nechybělo.

 

 

V čem spočíval v Bejrútu váš hlavní úkol?

PAVEL: Mým hlavním úkolem bylo plnit funkci hlavního kynologa, který koordinuje kynology v rámci nasazení, rozdělení do týmů, řešení problémů s velitelem odřadu, které mohly nastat, a samozřejmě práce s mým psem při nasazení.

JIŘÍ: Primárně je mojí zodpovědností se podílet na průzkumu místa zásahu a asistence při práci družstva v sutinách, příležitostně pak práci v command postu (jakémsi štábu velitele zásahu). Jednoduše řečeno musím prostor staticky posoudit ještě před vstupem prvních zasahujících, upozornit na rizika kolapsu či jiná ze stavebního hlediska. V případě bejrútského přístavu se například často jednalo o přítomnost azbestu. Následně se mnou velitel konzultuje statické zajištění. V rámci této mise se však objevil ještě jeden fenomén, a to byla spolupráce s místními úřady a statiky při posuzování objektů Starého města Bejrútu. Byla to iniciativa britského USAR, který s ukončením operací pro odřady jako takové svolal všechny kolegy z týmů a vytvořil systém DACC (disaster assessment coordination centre) – jednotnou metodiku posuzování budov. Vytvořili jsme tak společně mapu objektů, které nejsou bezpečné k užívání či je dokonce navrhujeme demolovat nebo se je efektivně nepodaří stabilizovat.

 

Jak vypadal takový jeden den v Bejrútu?

PAVEL: Ráno byl brzy budíček, krmení, venčení psů a následný odjezd na nasazení. Pravidelně jsme se střídali po šesti hodinách.

VÁCLAV: Já jsem každé ráno vstal a vyvenčil Bellu. Snažil jsem se ji zavodnit. Do psa je totiž nutné dostat před aktivitou větší množství tekutin, na 28 kg psa dávám cca 0,5l vody s Fitdogen. Poté jsme se zabalili a přemístili na místo určení, kde se postavil přístřešek pro psy, aby byli ve stínu. A následně probíhalo nasazení a ochlazování psů.

JIŘÍ: Pro mne byla vždy brzy ráno snídaně a odjezd s armádou do přístavu či do centra, kde jsem trávil celý den ať už zmíněnou spoluprací s družstvem na sutinách, či na Starém městě s místním kolegou při posuzování stále stojících objektů. Po návratu na základnu jsem se prvně vždy běžel vysprchovat a vyždímat, přeprat a vysušit své věci. Následně jsem se najedl a dodělal nutnou administrativu. Večery už byly volnější s vloženým brífinkem pro všechny členy týmu, aby se vyhodnotil den aktuální a domluvila činnost na den následující.

 

 

Vzpomenete si na nějaký moment, který vám utkvěl v hlavě?

PAVEL: To bylo asi třetí den, kdy začaly ty nepokoje a najednou se v kasárnách, kde jsme bydleli, nějak zvláštně změnila atmosféra. Začal velký pohyb vojáků, nervózní pokřikovaní a všichni si začali do vest dávat keramické neprůstřelné vložky a následoval odjezd tří aut plně ozbrojených vojáků do města. Vypadalo to, jako bychom byli ve válce.

VÁCLAV: Mně osobně v hlavně utkvěl obrovský rozsah výbuchu a jeho neskutečná síla.

JIŘÍ: Pozitivním momentem, a ne jedním, byl přátelský přístup řadových obyvatel a později i vojáků (nejprve jsme je a jejich kasárna nemohli ani vyfotit. Před odjezdem, když jsme se spřátelili, už to bylo úplně jiné a šlo všechno). A i když měli sami málo (jak obyvatelstvo, tak i řadoví vojáci), zdarma nám nabízeli, co měli (balenou vodu, ovoce, dezinfekci, aj.). Dalším pěkným momentem byly vděčné libanonské děti, které se nás po čase přestaly obávat a chodily si k nám na základnu pro propagační hračky, které kolegové z Prahy na mise právě pro tyto účely vozí. Negativně hodnotím určitě osobně spatřovaná bezmoc zasažených obyvatel a syrských a palestinských uprchlíků (pozn. těch je v malém v Libanonu téměř 2 mil.).

 

 

V době vašeho pobytu panovaly na místě nepokoje a demonstrace, cítili jste se v nebezpečí?

PAVEL: Byl to zvláštní pocit, ale strach jsme neměli. Hodně jsme si povídali s vojáky na základně a byli jsme v klidu.

VÁCLAV: Když to vypuklo byl jsem nervózní. Ale po rozhovoru s příslušníkem armády, který mě ujistil, že v případě ohrožení nás budou hlídat, jsem se uklidnil.

JIŘÍ: Popravdě příliš ne. Naší bezpečnostní se zabývala jak místní armáda, tak naše velvyslanectví. Navíc jsem se poměrně často setkával s běžnými občany Bejrútu a byl jsem mile překvapen jejich přístupem k nám – byla to směs uznání a děkování spojená s jejich vyjádřenou kritikou jejich vlády. Vcelku rychle jsme vyrozuměli, že nepokoje vůbec nejsou směřované na cizince, ale čistě na jejich politickou reprezentaci. Sledoval jsem také zahraniční servery zpravodajství a ty mi pouze potvrdily to, jak jsme to cítili. Přesto jsme měli nastavena bezpečnostní opatření v podobě třeba operativně objízdných tras, abychom se vyhnuli takovým lokalitám, či dočasného přerušení prací. To stanovila místní armáda.

 

V jak závažném stavu se nacházely budovy v místě vašeho pobytu?

JIŘÍ: V přístavu, který byl kontrolován armádou, šlo o úplnou a plošnou destrukci. Ve Starém městě byla pětina objektů, zejména těch zděných, ve stavu nějaké poruchy a tedy i určitého stupně omezení užívání (částečného či úplného). Vysloveně v místě naší základy už šlo jen o chybějící zasklení části oken, zpravidla ze strany přístavu a tedy i místa epicentra výbuchu.

 

Jak na vaše rychlé vyslání zareagovala rodina?

PAVEL: Žena se strašně bála, ale věděla, že vše, co se psem dělám, vždy směřovalo k takové akci, takže mi to moc přála.

VÁCLAV: Moje žena to vzala skvěle, nechal jsem ji napospas smečce 8 psů, Anežce 4 roky a malému Vendelínu 3 týdny na Vysočině s obytnou dodávkou a ujel pryč. Takže nevím, kdo měl těžší misi. Mamka s taťkou byli super a pohotově mi zabalili věci a tím urychlili můj odjezd na letiště.

JIŘÍ: Byl to pro ně šok a šlo to vše velmi rychle, nebyl čas na vysvětlování. Celkově to následně nebylo úplně jednoduché, máme dvě malé děti a shodou nešťastných náhod zbytek rodiny postupně postihla nemoc. Babičky to ale po pár dnech zvládly odlehčit, tak teď už se to vrací do starých kolejí. Dokonce mi ty domácí potíže i nějakou dobu tajili, abych neměl starost navíc.

 

 

Chtěli byste něco vzkázat lidem, kteří vás na dálku sledovali a podporovali?

PAVEL: Ohlasy lidí byly úžasné, jsem strašně hrdý na Českou republiku, že byla schopna takhle rychle a efektivně reagovat. Děkuji všem, co nám drželi palce, sledovali nás a podporovali naší práci.

JIŘÍ: Určitě ano, bylo to moc milé a povzbuzující. Už během aktivace mi chodily zprávy od rodiny, kolegů a přátel. Svým způsobem to bylo dojemné a zavazující, věděl jsem, že nemůžu zklamat. Děkuju za to všem alespoň touto cestou.

 

Na reportáž TV Nova o návratu českého týmu z Bejrútu se můžete podívat zde:

Snímky z Bejrútu po explozi:

GALERIE: Libanonským hlavním městem Bejrút otřásly dva masivní výbuchy

1
/
10
Zdroj: Profimedia
Libanonským hlavním městem Bejrút otřásly dva masivní výbuchy - 1

TN.cz