Volný pád z výšky 31 kilometrů - to byl rekord Joe Kittingera

Joseph alias Joe Kittinger. Pro většinu lidí úplně neznámá osoba. Přitom by jeho jméno mohlo stát v jedné řadě vedle Jurije Gagarina nebo Neila Armstronga.

Byl prvním a dodneška nepřekonaným. Člověkem, který v rámci kosmického soupeření USA a SSSR dostal v roce 1960 za úkol vystoupat s balónem do výšky 31 kilometrů 300 metrů. A pro celý svět vyzkoušet, co s lidským tělem udělá – volný pád.

Jeho speciální héliový balón Excelsior stoupal 16. srpna 1960 vzhůru jako medúza k mořské hladině. Obrovské převýšení a změna tlaku v ovzduší hrozily stejně jako u potápěčů dekompresivní nemocí. Nedostatek kyslíku zase ztrátou vědomí. Balón stoupal stále výš, až do černé tmy, nad kterou chybí nebe.

Samé problémy

Joe Kittinger ve skafandru sice dýchal kyslík, ale rozbila se mu rukavice a pravá ruka mu kvůli nízkému tlaku v obrovské výšce natekla do dvojnásobných rozměrů. Tam, kde slunce září tak oslnivou intenzitou, že na černé obloze nejsou vidět hvězdy, ve více než 31 km, se Joe postavil na kraj gondoly. Okolní teplota -75 °C. Jako první vidět planetu ze stratosféry. 11 minut se díval kolem sebe, pak zapnul kameru – a skočil.

Po letech Joe Kittinger vzpomínal: „Na začátku jsem vůbec necítil, že padám, protože můj zrak se neměl o co chytit. Měl jsem dojem, že jsem zůstal zavěšen v prostoru. Až poté, co jsem pohlédl vzhůru, uviděl jsem balón vzdalující se šílenou rychlostí. V té chvíli mi bylo jasné, že padám k Zemi.“

Pád rychlostí zvuku

Kittinger se řítil dolů rychlostí 988 km/h, bezmála rychlostí zvuku. Kolem sebe ale neslyšel svištění větru. Vítr v takové výšce není. Byl to naprosto tichý pád v temném bezvzdušném prostoru. Kittinger letěl obličejem vzhůru v poloze připomínající sedění na houpacím křesle. Jeho 27 kg vážící výstroj na hřbetě ho táhla dolů. Po čtyřech minutách se přiblížila modrá obloha, mraky, vzduch. A konečně i důvěrně známé svištění větru.

Odpor vzduchu zafungoval jako brzda. Jeho střemhlavý pád se zbrzdil na míň než 300 km/h a Joe si v 5 km nad Zemí v klidu otevřel padák a přistál. Byl dole, byl doma. „15 minut před tím jsem byl na hranici kosmu. Myslel jsem jen na to, že bychom měli být pyšní na to, jakou nádhernou máme planetu,“ vyprávěl Kittinger.

Češi těsně u hranic vesmíru

U nás se z rekordní výšky na Zemi dívali jen vojáci. Už v roce 1957 armádní parašutisté Koubek, Kaplan a Jehlička. 21. března je do bezmála 13 tisíc metrů vyvezl speciální bombardér a z předělané pumovnice v 12 580 metrech vojáci vyskákali do mrazivého vzduchu – 55 °C. Za tři minuty byli dole. Urazili 11 km a 980 m volného pádu a do dneška je v České republice nikdo nepředehnal.

Parašutista a bývalý rekordman ČR ve volném pádu Petr Blahout k tomu dodává: „Ten rekord je s normální klasickou výstrojí, bez těch přetlakových oděvů. A my jsme dali 8600 a 9300 m a pak naši kolegové to překonali před dvěma rokama - asi 9600 metrů.“

Petr Blahout a jeho kolegové ke svému skoku v roce 1997 potřebovali jen kyslíkový přístroj, pořádně teplé oblečení, výškoměr, kompas a GPeSku. Hned po výskoku se řítili vzduchem rychlostí formule 1.

„Při tom seskoku je velký riziko, že tu polohu neudržíte a dostanete se do rotace. A samozřejmě, kdybyste tu rotaci nezastavil, tak můžete přijít až do bezvědomí a otevírat padák v nějakým tom hodně velkým – my tomu říkáme šrot, ten nekoordinovanej volnej pád – tak se do něj můžete zamotat.“

Nic takového se naštěstí nestalo. Z tří set padesáti km/hod se širokou polohou těla - břichem položení na vzduch s roztaženýma rukama a nohama - zbrzdili na 220 km/hod. To je rychlost, při které se bezpečně otevře každý padák.

O vzduch se dá opřít

Rosina Kašičková, pilotka a doktorandka ČVUT sbírá po světě vavříny ve volnopádovém freestylu. Ve vzduchu kombinuje prvky baletu a sportovní gymnastiky. A dokazuje, že v posledních letech přestal být volný pád pouze disciplinou, ve které se posouvají hranice lidských možností, ale stal se zábavou pro odvážnější.

„Tady na zemi si nedokážete představit, že bych se opřela o vzduch a otočila se pomocí toho, že se tady zapřu o ten vzduch, ale za volného pádu při těch větších rychlostech jsou veškeré části vašeho těla kormidla.“

Gymnastické sestavy při pádu ze 4000 metrů hodnotí rozhodčí podle záběrů kameramana, jenž s ní letí dolů. Musí být minimálně tak zdatný jako ona. Musí jí umět vhodně oblétnout a musí zabrat všechny její cviky.

Kašičková upřesňuje: „Vzhledem k tomu, že ty moje rychlosti při těch mých sestavách se pohybují u toho freestylu kolem 180 do 350 km/h, tozn. že ty moje rychlosti v průběhu toho seskoku dost rapidně mění. Ten kameraman se musí tomu přizpůsobit. Musí to být naplánované a ti lidi na sebe musí být zvyklí.“

50 let od volného pádu Joe Kittingera se už ve vzduchu prohání kdokoliv, kdo na to má odvahu a peníze. 50. let po jeho skoku mu podává ruku Rakušan Felix Baumgartner, který se chystá jeho rekord pokořit a skočit z 36 kilometrů. 50. let po Kittingerovi NASA hodlá vyvinout takový skafandr, který by umožnil skok ze 100 kilometrů a pomohl kosmonautům se v případě nehody raketoplánu katapultovat. 50. let po volném pádu Joe Kittingera slyšíme o moři ambicí a plánů. Jeho rekordní skok ale dodnes stále nikdo nepřekonal.