Deset dní, které otřásly Barcelonou. Není to konec, je to naopak začátek
Aktualizováno
11:58, 25. 4. 2012
Nejúspěšnější pětiletka v historii FC Barcelona je definitivně minulostí. Tři ligové tituly, dva triumfy v Lize mistrů a geniální kousky Lionela Messiho – nic z toho už Kataláncům nikdo nevezme. Začíná ale nová éra a i takový gigant se musí v lecčems změnit.
Reklama
Reklama
Poslední tři soutěžní zápasy (obě semifinále Ligy mistrů i El Clásico s Realem Madrid) odhalily, v čem je tým z Nou Campu jedinečný – a zároveň zranitelný. Každý má nějakou slabinu a Chelsea díky taktickému myšlení Roberta Di Mattea dokázala tu barcelonskou najít a využít už v prvním utkání. A s jistou dávkou štěstí se jí to podařilo i v katalánské metropoli.
Podívejte se na sestřih semifinálového zápasu mezi Barcelonou a Chelsea:
Stručně řečeno: Barcelona spoléhá na to, že se prosadí svou hrou. V drtivé většině případů jí to taky vychází. Nedokáže však zareagovat na průběh utkání, ve kterém její způsob hry není efektivní.
I na Chelsea, která udělala maximum pro to, aby barcelonskou útočnou fázi eliminovala, se přitom dalo vyzrát. Jenže to by Josep Guardiola musel být nejen skvělý trenér (v této kategorii patří bezpochyby k absolutní špičce), ale také kouč. V této roli má ovšem značné rezervy.
Prvotřídní kouč by na jeho místě učinil minimálně tyto následující kroky.
Nařídil by hráčům po zisku míče měnit rytmus hry. Proti oslabenému soupeři by vystupňoval tempo. Využil by atypické šířky hřiště a roztáhl by hru co nejvíc do stran. Nabádal by hráče k častější střelbě zdálky.
A hlavně: Poslal by do hry vysokého útočníka. To, že ho Barcelona nemá, je pro mě naprosto nepochopitelné. Každý elitní tým má aspoň jednoho. Bayern Maria Gomeze. AC Milán Zlatana Ibrahimovice. Chelsea Didiera Drogbu. Manchester City Edina Džeka.
Jen Barcelona sází na forvardy s průměrnou výškou něco přes 170 centimetrů. S takovými somatotypy sice můžete hrát strojově kombinační fotbal, ale jakmile soupeř vyrukuje se zhuštěnou obranou, neexistuje plán B. Od postranní čáry totiž není na koho centrovat.
Guardiola po letošních neúspěších jistě nemusí odcházet. To si nezaslouží. Jen se poučit a posunout hru Barcelony zase o kousek dál. A sebe samotného také.