Přestupovou politiku Chelsea chápu čím dál méně. Příchod Nemanji Matiče, jehož Blues před třemi lety spolu s 21 milióny liber vyměnili do Benfiky Lisabon za Davida Luize, aby jej nyní za dalších 21 miliónů liber koupili zpátky, je jen dalším z mnoha nelogických a zarážejících kroků sportovního úseku londýnského klubu.
V době, kdy se blíží neúprosná pravidla Finanční fair play UEFA, Chelsea vynaloží 50 miliónů liber za Fernanda Torrese, jenž dal letos méně ligových gólů než obránce Evertonu Seamus Coleman. Varovné signály o Španělově výkonnostním propadu přitom zněly hlasitě od samého počátku.
V Chelsea je však patrně nikdo neslyšel, takže trápícímu se Torresovi dávají šanci už tři roky – bez valného zlepšení. A protože bývalému kanonýrovi Liverpoolu bude v březnu 30 let, troufám si říci, že ohromnou investici už nikdy nesplatí. Dokonce je možné, že z těch 50 miliónů neuvidí Roman Abramovič ani zlomek.
Kdo by chtěl platit za přestárlého a vyhaslého útočníka, když může angažovat třeba Luise Suáreze? Ten nastřílel v 16 letošních ligových startech víc branek, než Torres za celé tři roky na Stamford Bridge!
Staronový manažer José Mourinho o nedostatku kvalitních zakončovatelů věděl už při svém letním návratu na lavičku Blues. Jen slepý by si nevšiml, že tým potřebuje nového Didiera Drogbu. Měl se jím stát Romelu Lukaku, jenže toho Mourinho nepochopitelně uvolnil na hostování do Evertonu.
Dvacetiletý Belgičan tam zaznamenal už devět gólů v Premier League, tedy o jeden víc než Torres, Samuel Eto´o a Demba Ba dohromady. Z toho je vidět, že kdyby Lukaku zůstal ve službách kmenového zaměstnavatele, mohla Chelsea už dnes vést s výrazným náskokem ligovou tabulku. Takhle je až třetí a na lídra z Arsenalu ztrácí dva body. Staré pořekadlo totiž říká, že každé mužstvo je tak dobré, jaké má útočníky. Málokdy to platí tak, jako v tomto případě.
Místo toho, aby Mourinho aspoň v lednu vyléčil největší bolest svého týmu a přivedl do kádru minimálně jednoho spolehlivého střelce, nařídil nákup hráče, jehož Chelsea vůbec nepotřebuje. Na pozici štítového záložníka se totiž pravidelně točí Ramires, John Obi Mikel, Frank Lampard a Mickaël Essien. Bez problémů tam dokáže zaskočit i stoper Luiz. A to je ještě na marodce talentovaný Holanďan Marco van Ginkel a na hostování ve Valencii Oriol Romeu. Jinými slovy na dvě místa v sestavě se bude tlačit minimálně sedm hráčů. Srb Matič je osmý. A to nemluvím o tom, že si v akademii v Cobhamu léta piplali odchovance Nathaniela Chalobaha a Joshe McEachrana. Co bude Mourinho s tolika hráči dělat, to opravdu netuším.
Rozuměl bych tomu, kdyby Chelsea měla v defenzivě nějakou opravdu vážnou slabinu. Ale ne – s 19 inkasovanými góly se spolu s Arsenalem a Evertonem pyšní nejlepší obranou v anglické lize. A že by Matič byl pro zkvalitnění hry tak zásadním faktorem? Ani to se mi moc nezdá. Vždyť třeba ani v srbské reprezentaci nemá stálé místo. Za pět let odehrál všehovšudy devět zápasů.
V Benfice se sice vyprofiloval mezi klíčové hráče, ale to ještě nic neznamená. Fotbal v Anglii je daleko rychlejší a intenzivnější a na bránící středopolaře klade mnohem vyšší nároky. Nestačí jen poctivě krýt prostor, důležitá je i kreativita při otevírání hry. A tady má bývalý hráč Košic zjevně určité rezervy. Jinak by dostal příležitost už při prvním angažmá v modrém dresu. Tehdy ho ale skoro vůbec nestavěli. Obávám se, aby jej nestihl osud někdejšího spoluhráče z Benfiky Javiho Garcíi, jenž předloni přicházel do Manchesteru City také za hodně peněz a s velkými ambicemi. Stal se z něj však spíš hráč do počtu. Nestačí rychlostně a akceleračně, je málo tvořivý.
Matič má oproti němu jistou výhodu – přichází do prostředí, které důvěrně zná. Žádný jiný klad mě už nenapadá. Spíš jsem si v této souvislosti vzpomněl na to, jak nekoncepčně se kdysi chovala Sparta. Ta také pouštěla levně své nadějné hráče, aby je později draze kupovala zpět.
Až nyní pochopila, že prozíravější je nechat mladíky dozrát a počkat si, co z nich vyroste. A astronomické sumy vydávat za opravdu špičkovou kvalitu.