BLOG: Hazard a Chelsea. Když se o vítězi (ne)diskutuje

Zdroj: Twitter.com

Eden Hazard je největší hvězdou této sezony anglické fotbalové Premier League a po zásluze převzal ocenění pro Hráče roku. Nikdo tuto volbu nezpochybňuje. Což se o jeho Chelsea říci nedá. Cítíte ten rozdíl?

Tedy abych to uvedl na pravou míru: Blues jsou naprosto jednoznačně nejlepším týmem ze všech, o čemž se nedá debatovat. Vedou s třináctibodovým náskokem před obhájcem trofeje Manchesterem City. Pokud v neděli vyhrají derby s Crystalem Palace, oslaví svůj čtvrtý titul za posledních deset let. K tomu jim už teď mohu upřímně pogratulovat.

Pohár pro mistra se nedává za zásluhy. Ten si vybojuje ten, kdo získá nejvíc bodů. Takže bavit se o tom, zda je Chelsea první právem, či neprávem, je v zásadě zbytečné. Stejně tak bezpředmětné je mluvit o tom, kdo měl být na špici místo ní. Kdyby na to další týmy měly, mohlo být pořadí jiné. Jenže každý z nich postihly nějaké problémy. Arsenal měl slabý podzim, Manchester City zase jaro. A Manchester United zápolil s výkyvy průběžně, protože skládá dohromady nové mužstvo s novým manažerem. Silnější bude napřesrok.

Teď by zlí jazykové mohli podotknout, že Chelsea má tak obrovský náskok právě proto, že ostatní konkurenti byli tak slabí. Že je tedy jednookým mezi slepými. To je odvážné a přinejmenším kontroverzní tvrzení. Důkazy na jeho podporu by se hledaly těžko.

Ovšem co tu rozhodně existuje, je vášnivá diskuse na téma hra Chelsea. Zvláště po nedělním derby na Arsenalu, což byl jediný šlágr Premier League v mém životě, u jehož komentování jsem málem usnul, se objevila celá řada protichůdných výroků a názorů. A s těmi už se dá polemizovat.
Tak třeba publicista Brian Reade z deníku Daily Mirror píše o týmu Josého Mourinha: „Jako všichni vítězové, potřebuje čas od času vypotit výsledek, což vede k tomu, že jej lidé označí za nudný.“

Všichni vítězové? Mohl by mi pan Reade říci, kdy nudili Invincibles 2004? Kdy nudil Manchester United se Svatou trojicí Ronaldo – Tévez – Rooney? Kdy loni nudil Manchester City?

Zato u Chelsea jsem si několikrát letos říkal, proč za velké peníze kupuje ofenzivní esa Diega Costu, Franceska Fábregase či Juana Cuadrada, když se jí potom nechce útočit. Na podzim na Manchester City – dvě střely na bránu, obě v přesilovce. Remíza 1:1. V Southamptonu – jedna střela na bránu. Remíza 1:1. Doma s Manchesterem City – jediná povedená akce, druhá poločas strávený na vlastní polovině a na konci hra na pět obránců. Remíza 1:1. Derby na QPR – jedna střela na bránu, výhra 1:0. Doma proti Manchesteru United – dvě střely na bránu, držení míče 30%, výhra 1:0.
Čili žádné „čas od času“, jak píše Brian Reade. Naprosto pravidelně se Chelsea ve velkých utkáních se silnými soupeři uchyluje k obranné taktice a uspává přetaktizovaným fotbalem.
Ano, samozřejmě byly i zápasy, kdy Blues bavili ohňostrojem spektakulárního fotbalu. Třeba když smetli Swansea 5:0 nebo když Evertonu naložili 6:3. Bohužel, takových dní bylo poskrovnu. A měl jsem pocit, že směrem dopředu Mourinho nespoléhá na kolektivní ofenzivní sílu, nýbrž individuality. Třeba zmiňovaného Hazarda.

To je však podle mého názoru dosti krátkozraká strategie. Co když například Hazarda koupí Real Madrid? Najde se jiný tahoun? A stejně tak je záhadou, jak si jednou se ztrátou klíčových osobností poradí obrana, která byla základem úspěchu. Johnovi Terrymu je 34 let a Branislav Ivanovič je jen o tři roky mladší. Ani jeden z nich nebude hrát věčně.
To je ovšem hudba budoucnosti. Vraťme se do žhavé přítomnosti. A vyslechněme si obránce Kurta Zoumu. Ten obviňuje fanoušky soupeřů ze závisti, protože jejich týmy na rozdíl od Chelsea nevedou tabulku: „Prostě na nás žárlí.“
Jestli ovšem problém nebude v něčem jiném. Když Chelsea vyhrála v roce 2010 svůj poslední titul, dala 103 gólů. Nikdo nežárlil, protože předváděla nádherný fotbal a bavila jím i neutrální pozorovatele. Například mě.

Letos nemá ani nejlepší útok, ani obranu. Prostě je to stroj na výsledky. Desetkrát z 34 kol porazila protivníka rozdílem jednoho gólu. Čili žádný válec.

Mourinho tvrdí: „Nudné je být deset let bez titulu.“ Ano, třeba fandové Arsenalu jistě nejsou tak dlouhým čekáním nadšeni. Ovšem cenná trofej se dá získat i jinak.

Portugalec má prostě jen odlišný pohled na fotbal. Na tom není nic špatného. Nemusel by však dávat tak arogantním způsobem najevo, že on jediný má svou pravdu a my všichni ostatní jsme blbci.

Pak se jeho tým dostává do pozice, kdy kapitánovi Terrymu nezbývá nic jiného, než žádat o respekt. A to je na celé věci to nejtrapnější. Vítěz, který žadoní o to, aby jej ostatní uznávali, shazuje sám sebe. A odsuzuje se k tomu, že se na něj bude vzpomínat jinak než na ostatní.