Stolní tenista Širuček: Nechám na OH všechno, ale chci fotku s Federerem

Aleš Skok

30. 4. 2021, 09:45

Česká republika bude mít na olympijských hrách dva zástupce v mužské dvouhře ve stolním tenisu, což je maximální počet. Po Lubomíru Jančaříkovi se z evropské kvalifikace prokousal na vrcholný turnaj také Pavel Širuček.

Evropská kvalifikace se odehrála v portugalském Guimaraesi a ze začátku se 28letému stolnímu tenistovi příliš nedařilo. Vše se zlomilo ve třetí fázi, ve které se probojoval do semifinále.

V tu chvíli věděl, že je krůček od postupu. A to i v případě prohry. Nakonec s Řekem Gianisem prohrál, ale v rozhodujícím duelu o vše porazil Brita Drinkhalla, kterého zdolal 4:2 na sety.

Na co se na olympiádě nejvíce těší, jak prožíval bezprostřední chvíle po postupu a mnoho dalšího se dozvíte v exkluzivním rozhovoru pro Nova Sport.

Probojoval jste se na olympijské hry z evropské kvalifikace úplně posledním zápasem. Jaké byly pocity, když jste proměnil poslední míček?

Pocity byly opravdu hezké. Už jsem byl ale strašně unavený a po zápase jsem ihned padl. Celý ten den na mě totálně dolehl. Je to o to cennější, že týden předtím jsem se dozvěděl, že se nedostanu ze žebříčku. Takže jsem se musel kvalifikovat.

Vidíte, a já si myslel, že by vám to případně vyšlo.

Počítali jsme to s několika lidmi a měl jsem vypočítané, že by mi to o jedno místo nevyšlo. Pokud by se tedy něco nezměnilo.

Ještě před samotným závěrečným zápasem jste hrál semifinále, které vám mohlo postup zaručit, ale prohrál jste. Nesrazilo vás to?

Sebevědomí mi to vůbec nesrazilo. Cítil jsem se dobře. Se soupeřem Gianisem se znám velmi dobře z klubu, kde spolu působíme. Věděl jsem, že to s ním budu mít velice těžké, protože to je obranář. A na ně nejsem úplný specialista. Měl jsem asi v hlavě, že s ním možná prohraju. Ale věděl jsem, že i když prohraju, tak mám ještě šanci. Ze zbývajících dvou soupeřů mi bylo jedno, s kým budu hrát. Na oba jsem si věřil a věděl jsem, že to můžu zvládnout.

V prvních dvou fázích vám to v kvalifikaci úplně nevyšlo. Ani to vás neovlivnilo?

Ne, vůbec. Spíš mě to ovlivnilo k dobrému. Hlavně po té první. Tam jsem byl asi příliš přemotivovaný a chtěl jsem až moc. Tím, že jsem prohrál, jsem si řekl, že už to asi horší být nemůže. Hrál jsem víc s čistou hlavou.

Byla pro vás kvalifikace nejtěžším turnajem, který jste kdy odehrál?

Asi ne úplně nejtěžší, ale bylo to hodně náročné. Nastavenou hlavu jsem měl dobře. Ale už mám za sebou těžší turnaje, kde jsem byl víc pod tlakem. Spíš jsem si to užíval a byla to pro mě radost. Fyzicky si myslím, že jsem to zvládl dobře a upřímně jsem ani nečekal, že to zvládnu takto. Ale poslední den jsem fungoval vážně dobře.

Byl jste nasazená dvojka. Byla to pro vás spíš výhoda, nebo nevýhoda?

Ruce mi to vůbec nesvazovalo. Naopak. Tohle mi vůbec nevadí. Tím, že je člověk nasazená dvojka, tak by měl mít lehčí los. To jsem měl v hlavě. Nemusel jsem díky tomu hrát kvalifikační skupiny. Díky tomu jsem nemusel hrát tolik zápasů. Možná pro soupeře je náročnější, když ví, že jdou proti nasazené dvojce.

Už před měsícem a půl si zajistil olympijské hry váš parťák Lubomír Jančařík. Pomáhal vám nějak v přípravě na kvalifikaci?

Den před začátkem turnaje jsem s ním volal. Říkal jsem mu, že se hrozně těším, že nejsem ani nervózní. On mi dal pár rad. Řekl mi, co bych měl dělat a stále jsme byli v kontaktu. Hodně jsme to probírali a opravdu hodně mi pomohl.

V čem konkrétně?

Řekl mi, ať to nikdy nevzdávám. I když budu na pokraji beznaděje nebo si nebudu vědět rady. Ať si věřím pořád dál a bojuji o každý balon. To i v případě, že budu prohrávat třeba o osm balonků. Set není nikdy ztracený. Člověk může otočit všechno. Říkal mi, abych se soustředil na každý zápas a dal tam všechno. Nic jiného vlastně ani nezbývá. Musíte tam nechat sto procent. Pak si nemůžete ani nic vyčítat.

Když jste na kvalifikaci odjížděl, bylo vaším jasným cílem postoupit?

Za cíl jsem si to samozřejmě dával, ale že bych potom vyloženě toužil, to se úplně říct nedá. Hlavně jsem chtěl odehrát dobrý turnaj a dobré zápasy. Postup jsem bral jako bonus. Výkon byl dobrý, takže i kdybych nepostoupil, tak jsem se svou hrou byl spokojený. Tohle je taková třešnička, za kterou jsem samozřejmě strašně moc rád. Takže mermomocí postoupit nebyl hlavní cíl.

Koronavirová krize už je tu více než rok. Jak moc vás osobně ovlivnila?

Ovlivnilo to asi každého člověka na planetě, ale já musím říct, že mě možná trošku pozitivně. Jak je člověk pořád na cestách po turnajích a nemá čas, tak teď to šlo. Trávil jsem čas se svou ženou. Prakticky celou dobu jsme byli spolu. Jasně, byla to blbá situace, protože se nesportovalo a nejezdilo na turnaje, ale na druhou stranu jsem začal dělat věci, na které jsem doteď neměl čas. Úplně negativně mě to neovlivnilo a celou dobu jsem věřil, že musí přijít zlepšení. Není možné, aby to tady bylo pořád. Snad to co nejdřív vymizí. Ale jak říkám, asi mi to i prospělo, protože jsem si trošku odpočinul.

Lubomír Jančařík mi říkal, že mu pomohl odklad olympijských her, protože jinak by se tam nedostal. Jak to máte vy?

Já to mám asi trošku naopak. I když jsem se na ně probojoval, tak mi to asi trošku uškodilo. Hlavně co se týče žebříčku. Absence turnajů mi úplně nehrála do karet. Ale nezbývalo mi nic jiného než o to zabojovat, což se v konečném důsledku podařilo.

Související obsah

01:07

Český stolní tenis slaví! Na olympijské hry vyšle dalšího zástupce

25. 4. 2021 Aleš Skok A. SKOK

Je vám 28 let. Berete olympijské hry v Tokiu jako vrchol kariéry?

Pro všechny sportovce je olympiáda vrchol kariéry. Momentálně hraju asi nejlepší stolní tenis, jaký jsem kdy hrál. To, že jsem se dostal na takovou akci, to asi potvrzuje. Beru to jako vrchol. Ale doufám, že na tom osobním vrcholu nebudu jenom do té olympiády.

Co očekáváte od olympiády? S jakými cíli do Tokia poletíte?

Já si takové cíle nedávám. Neříkám si, že chci olympiádu vyhrát nebo získat medaili. Samozřejmě by to bylo skvělé, ale je to obrovsky těžké. Nevím, co by se muselo stát. Jedu ukázat svůj nejlepší stolní tenis a půjdu zápas od zápasu. Uvidíme, kam až to půjde. Budu chtít bojovat až do konce, podat co nejlepší výkon a dostat se co nejdál. Pokud tam nechám všechno a budu moct být na sebe za výkon pyšný, tak až pak se může dostavit úspěch.

Jak vás ovlivní neúčast zahraničních diváků? Budete to nějak pociťovat?

Olympiáda tím bude mít asi menší náboj. Přece jen je to největší sportovní událost a diváci olympiádu dělají. Atmosféra bude chybět. Mě osobně to neovlivní, ale celkově hry ano. Bez zahraničních diváků to bude prostě špatně. Sice tam budou Japonci, ale asi jich také nebude tolik. Doufám, že si to ale užijí i přes opatření. Dá se očekávat jedna velká bublina. Ale těším se na to a jsem na to zvědavý. Už jsem byl na evropské olympiádě v Minsku, kde to byla taková mini olympiáda. Ale Lubomír Jančařík říkal, že to bylo daleko lépe udělané než hry v Riu. Paradoxně se mu to líbilo asi víc. Ale já jsem opravdu hodně zvědavý.

Na co se nejvíc těšíte?

Není nic konkrétního. Já se těším opravdu na všechno. Ať už to budou různí sportovci nebo jídlo. Není nic konkrétního, co bych vypíchnul.

Takže nemáte ani nějaké speciální přání, jaké sporty a sportovce byste chtěl vidět?

To samozřejmě ano. Nějací sportovci tam jsou. Mám přání od kamaráda, který fandí už asi 15 let Rogeru Federerovi, abych mu s ním poslal fotku. Takže mám docela těžký úkol, ale budu se o to snažit. Chtěl bych se s ním potkat i se s ním vyfotit.

Česko budete reprezentovat společně s Lubomírem Jančaříkem. Berete to jako velkou výhodu?

Beru to jenom pozitivně. Vždycky se všechno dělá lépe ve dvou. Beru to jako obrovský přínos. Vždycky si navzájem pomáháme a ženeme se dopředu. Může to být díky tomu jenom lepší. Jsem rád, že jsme se kvalifikovali ve dvou.

Na olympiádě budeme mít dva zástupce, přesto Češi nepatří mezi top země. Co českému ping-pongu chybí nejvíc?

Už si to říkám dlouho, ale myslím, že nám chybí kvalitní trenéři. Ale to jde ruku v ruce s celým systémem, který není dobrý. Ale je pravda, že se pomalu mění a pracuje se na tom. Je víc finančních možností, jsou dotace. Ale musí se to změnit od malých dětí, přes školení trenérů až po komunikaci mezi hráčem a trenérem. Doufám, že se to všechno změní. Ale je to běh třeba na 20 let.