Jakub Vadlejch, Tomáš Staněk a Barbora Špotáková – tři čeští atleti, kteří z uplynulého mistrovství Evropy přivezli medaili. A právě poslední jmenovaná si bronz zapomněla. Naštěstí ne v Mnichově, ale doma.
"Medaili jsem si vyndala z tašky, že si ji vezmu s sebou, ale klasicky jsem si ji zapomněla na stole. Jsem prostě roztržitá," smála se na setkání s novináři bronzová medailistka z hodu oštěpem Barbora Špotáková. Ta další cenný kov už stačila alespoň trochu oslavit. "S Bára ultras jsme šli do jednoho baru, kde to tedy nebylo nic velkého, ale krásně jsme to probrali. Bylo to moc příjemné a milé. Musím udělat ještě oslavu se sousedy, kteří byli taky v Mnichově," dodala 41letá atletka.
Ta přiznala, že je po závodech poměrně rozlámaná. "Bolí mě aktuálně věci, které mě vždycky bolí. Připadám si ještě starší, než jsem. Bolí mě rameno, levá kyčel, která nohu blokuje, a bolí mě také levý kotník. Ale to má asi každý oštěpař. Ale loni jsem objevila hodně chladivou mast, kterou když si tu ruku namažete, tak ji zblbnete a ona si pak připadá čerstvá," smála se dvojnásobná olympijská vítězka.
Špotáková také přiznala, že chtěla medaili hodně získat. "Věděla jsem, že medaile leží hodně nízko a za takové metry ji tam nemohu nechat ležet. Chtěla jsem, aby kluci viděli, jak se bojuje. Starší byl úplně nadšený a chválí mě, což normálně nedělá. Ten má pořád nějaké výtky. A mladší mi už dvakrát řekl, že chce házet oštěpem. Je možné, že budu mít doma pokračovatele. Vůbec by mi to nevadilo," rozpovídala se světová rekordmanka.
Pro ni bylo také poměrně zvláštní, že na stupních vítězů stála s devatenáctiletou zlatou medailistkou Elínou Tzéngkoovou a stříbrnou osmnáctiletou Adrianou Vilagošovou. "Hodně jsem to vnímala. Ty holky neměly dohromady tolik jako já. To už je velký extrém. Jsem nejstarší medailistka mistrovství Evropy. Těžko říct, jestli to někdo překoná. Ale možná jo. Samozřejmě mi přálo i trošku štěstí, protože některé soupeřky odpadly, ale to k tomu patří," dodala k situaci.
A jak to bude s její kariérou dál? "Chtěla bych mít teď trošku klid a dětem vrátit resty. Všechno se mi muselo přizpůsobovat. Pořád slyšely, že maminka potřebuje odpočívat, takže jim to teď musím vrátit. Zasloužím si čas na rozmyšlení. Ale mně vždycky pak otrne. Pořád mě strašně baví trénovat. Tělo už se ale té kvalitě trošku brání," nastínila Špotáková.
Se stříbrnou medailí se představil také oštěpař Jakub Vadlejch, kterého stále trošku mrzí, že nedosáhl na zlato. "Zlato by bylo samozřejmě nejlepší, ale určitě se za výkon nemusím stydět. Hodit 87 metrů je skvělý výkon," je si vědom Vadlejch, jenž na nedávném mistrovství světa vybojoval bronz. "Chci se na takto vysokých příčkách držet pořád. Uspět jednou, to zvládla spousta lidí, ale držet se stabilně vysoko, to je daleko těžší. Na posledních třech velkých akcích jsem získal tři medaile. To jsem si ani ve snu nedokázal představit. Udělám všechno pro to, aby to pokračovalo," říká odhodlaně 31letý atlet.
A jeho cíl do budoucna je naprosto jasný. "Já i trenér jsme perfekcionisti, takže budeme makat tak dlouho, dokud nedosáhneme na ten Olymp," dodal pražský rodák. Ten také přiznal, že na svém těle už pozoruje náročnost sezony. "Už únavu cítím. Mít v podstatě během jednoho roku olympiádu, mistrovství světa a mistrovství Evropy, to se mi ještě nestalo. Jsem trošku rád, že už se blíží konec sezony," doplnil na závěr.
Jako první na evropském šampionátu v Mnichově vystoupal na stupně vítězů koulař Tomáš Staněk, který dosáhl na bronz. "Jsem rád, že není bramborová a trošku zklamání tam pořád je. Asi si trošku vybralo svou daň to, že jako jediná disciplína jsme měli v podstatě dva závody v jeden den. Někdo se s tím vypořádal lépe, někdo hůř. Já měl kvůli zraněnému kotníku trošku manko a byl jsem spíš připravený na jeden závod," přiznal Staněk.
Ten v jeden den absolvoval kvalifikaci, závod, vyhlášení vítězů a dopingovou kontrolu. "Bylo to hodně těžké. Vstával jsem v šest a šel jsem spát ve čtyři. Takže oslavy byly hodně mírné. Přijel jsem na hotel někdy kolem půl druhé," prozradil 31letý koulař. Toho před šampionátem navíc trápilo zranění kotníku. "V Mnichově jsem na to moc nemyslel. Chtěl jsem se rychle kvalifikovat. Nakonec se to povedlo nejlépe, jak mohlo. Ve finále jsem nechtěl bláznit, ale tělo už jevilo známky únavy," dodal Staněk.
A jak vysoko řadí svůj první cenný kov pod širým nebem? "Medaili hodnotím podobně jako ostatní. Nějak moc nerozlišuji, jestli je to z venku, nebo z haly. Bohužel koulaři chtějí závodit pořád. I když asi tuhle medaili řadím trošku výš, protože je po bramborách první z venku. Užil jsem si oslavy, když jsem běžel s vlajkou, a to ji řadí o něco výš. Ale titul evropské šampiona z Toruně je pořád nejvíc," ujišťuje Staněk.
Ten si navíc rýpl do svých běžeckých kolegů, kterým se na šampionátu nedařilo. "Nepamatuji si, že by někdo z běžců, kromě Pavla Masláka a Zuzky Hejnové, vozil medaile. Jsme technická velmoc. Je mezi námi taková menší válka. Trenéři se navzájem popichují. Běžce máme rádi, ale srdíčko je vrhačský," smál se pražský rodák.