Inzerát
Blažek o EURO 2004: Zápas s Němci pro nás byl za odměnu. Řecko je černá díra
Na TN.cz vám budeme během léta přinášet exkluzivní videorozhovory s hráči, kteří na EURO 2004 v Portugalsku vybojovali bronzové medaile. Jaromír Blažek jel na turnaj jako brankářská dvojka, ale dostal se na hřiště proti Německu a pomohl vychytat nečekané vítězství.
Inzerát
Inzerát
Vy jste byl už na Euru 2000. Byla to vaše první velká akce, ale pro reprezentaci trochu zklamání. Jak na to vzpomínáte?
Pro mě byl vůbec úspěch, že jsem se na to Euro dostal, alespoň jako třetí brankář. V té době jsem do áčka jenom nakouknul. Nebylo to takové, jako o ty čtyři roky později v Portugalsku.
Jak vzpomínáte na zápas s domácími Nizozemci, jak proti Colina odpískal penaltu?
Já nejsem historik. Já jsem odehrál zápas a v podstatě jsem ho mazal. Mně zůstaly v paměti jenom zápasy, co pro mě byly důležité, ale to Euro jsem absolvoval jako třetí brankář. Byl jsem připravený dělat servis klukům při tréninku a tak dále. Nakouknul jsem do toho, byl jsem za to rád, ale podrobnosti jsem nezkoumal.
Nizozemce jste měli i v kvalifikaci na další Euro a i přímo na šampionátu.
V té době nám přišlo, že to dělají všichni naschvál, že máme pořád Holanďany.
V čem bylo jiné to Euro 2004, když tam bylo i třeba dost stejných hráčů? Proč tam byl ten úspěch?
Ti starší kluci, co byli v Belgii a Holandsku, tak pomalu skončili a zůstala ta generace těch kluků s kterýma já jsem se potkával v žácích, dorostu a tak dále. Bylo to takové mladší družstvo – Pavel Nedvěd, Karel Poborský a tak dále. Ten rozdíl byl hlavně pro mě obrovský, protože jsem postoupil v mužstvu, byl jsem na jiné pozici než předtím. Užil jsem si to trošku jinak a myslím si, že jsme si to všichni užili.
Zápas proti Nizozemsku na Euru v Portugalsku bývá často označován jako zápas století. Jak vy to vnímáte?
V té chvíli, když se ten zápas hraje, tak člověk vůbec nemyslí na to, že zápas dostane tohle označení. Ale když čas běží dál a ten zápas kolikrát vidím opakovaně, tak si myslím, že moc zápasů, jako byl tenhle, se na té nejvyšší úrovni neodehrálo.
Pak přišel zápas s Německem, kde dostali šanci hráči ze střídačky, včetně vás.
Ti kluci, kteří ty dva předchozí zápasy zvládli a taky trenér, nám připravili to, že jsme si mohli zahrát. I když kolem toho bylo spoustu řečí, že nastupujeme s béčkem a Nizozemci měli strach, že ten zápas s Němci vypustíme. Tam šlo o postup. Kdyby nás Němci porazili tak by postoupili, když bychom porazili my je, tak by postoupili Holanďani. Nakonec jsme dostávali děkovné dopisy od Nizozemců (Češi vyhráli 2:1, pozn. redaktora). Pro nás to bylo za odměnu. Byli jsme na to strašně natěšení, takže ti Němci to s námi nemohli mít lehké. My jsme dostali šanci předvést se na téhle úrovni a chtěli jsme udělat všechno, abychom ukázali, že máme mužstvo ne jenom těch několika hráčů, co hráli první zápasy. Pro nás to byla odměna, byli jsme šťastní a navíc se zápas vydařil, že jsme je porazili.
Související obsah
Bylo to i určité zadostiučinění?
Já jsem to tak určitě nebral. My jsme byli součástí nějakého týmu, který byl úspěšný. Rozdíly mezi tím, kdo hraje nebo nehraje, jsme nedělali. Nějakým způsobem to fungovalo. To, že my jsme dostali tu šanci, byla taková třešnička na dortu.
Jak jste trávili společný čas, když jste byli tak dobrá parta?
Když strávíte před Eurem skoro tři týdny pohromadě na jednom místě a pak přeletíte na Euro a tam jste další skoro měsíc zase spolu všichni, tak jsou i chvíle, kdy nikoho nechcete vidět. Když už jste spolu tak dlouho, tak člověk i ocení, že si může lehnout na pokoji sám. Samozřejmě jsme spolu trávili spoustu času a nějakým způsobem se to dalo dát dohromady tak, aby to fungovalo.
Je to hrozně dlouhá doba, nevím jestli si to umíte představit být na jednom hotelu tři týdny a na dalším taky – snídaně, obědy, večeře, tréninky. V Portugalsku jsem si třeba poprvé osahal golf. Člověk byl na hotelu, kde bylo hřiště, a když bylo volno, i když ho moc nebylo, tak jsem si zahrál. Tohle mi utkvělo v paměti, že jsem si to byl zkusit. Bydleli jsme na hotelu s anglickými manželkami od hráčů, ty tam byly v bazénu s dětmi a my na ně koukali, protože my jsme do bazénu nemohli, protože jsme hráli.
Vaše jízda skončila v semifinále s Řeckem, když jste byli velkými favority. Jak na tohle vzpomínáte?
To tak bývá většinou, když vás někdo nazve favority. Někdy to takhle dopadá. Rozhodl prostě jeden gól. My jsme dostali gól a už jsme neměli šanci s tím nic udělat. Od té doby se to pravidlo změnilo, když v nastavení dáte gól, tak to ještě pokračuje.
Po prvním poločase prodloužení se kvůli pravidlu o stříbrném gólu už nehrál druhý poločas a Češi gólem na konci prvního poločasu už neměli šanci na obrat ani vyrovnání.
Prostě byla to pro nás smrt. V té chvíli, když by nám to někdo řekl před Eurem, že takhle daleko to mužstvo dojde, tak nevím jestli by tomu všichni věřili. Ale když už jsme tam byli, před tím finále, tak to bylo něco strašného, jak všichni padli. To je černá díra, tam vidíte tmu a nic, konec. Před tím největším zápasem vypadnete.
Máte to pořád v hlavě?
Ne, ne. To jen teď jak jsem si vzpomněl, jaká to byla frustrace, že je konec toho celého.
Související obsah
Zpětně je to ale velký úspěch.
Je to určitě velký úspěch. Nevím jestli od té doby byl nějaký větší. Dva roky na to jsme se probojovali na MS, kde od té doby Česká republika nebyla. Takže tohle období řadím ve svém žebříčku mezi nejúspěšnější v nároďáku, když jsem tam byl. Udělal se úspěch na Euru, i když ne ten největší, a pak to mistrovství světa.
Je pro vás víc to Euro nebo účast na mistrovství světa?
Na Euru 2004 byl nějaký úspěch. Na mistrovství světa jsme vypadli už ve skupině, ale zase je to mistrovství světa, to je víc než Euro. Tam jsou mužstva z celého světa. Řadím to na stejnou úroveň. Nevím kolik lidí může v téhle době v Česku říct, že bylo na mistrovství světa ve fotbale. Myslím si, že je to úžasné.
Narodil jste se v Brně, s dospělým fotbalem jste začínal ve Slavii, ale největší úspěchy jste měl ve Spartě. Jde tohle dohromady?
Já jsem s fotbalem začal už na Moravě, ale díky tomu, že otec šel za prací do Prahy, tak jsem se dostal do Slavie. Jsem rád, že jsem tam mohl absolvovat mládežnickou kariéru. Vedli nás trenéři, na které hrozně rád vzpomínám. Díky trenéru Petrželovi jsem měl možnost trénovat s áčkem, být i v kabině. To mi nebylo ani osmnáct. Pak jsem se dostal i na lavičku, ale odchytal jsem tam minimum zápasů. Potom jsem chodil hlavně po hostováních.
Takže váš srdcový klub je Sparta.
V té době si dovolím říct, že do Sparty chtěl každý. Strávil jsem asi tři roky v Bohemce a pak mě koupila Sparta. To pro mě byl vrchol. Říkal jsem si: "Tyjo budu hrát se Sieglem, bude mě trénovat Ivan Hašek." Strašně jsem se na to těšil. Díky Spartě jsem se mohl dostat do nároďáku i na Euro a být součástí toho úspěchu. Hrál jsem Ligu mistrů a získal šest titulů. To všechno mi umožnila Sparta. Já jsem jí vděčný za to, co jsem dokázal. Beru to tak, že cokoliv bude kdokoliv ze Sparty potřebovat, rád to pro něj udělám
Zahrál jste si i v zahraničí v Norimberku, ale nebyla to úplně povedená sezona.
Nebyla. Já jsem se mohl do zahraničí dostat už dřív, ale bohužel shodou nějakých věcí to nevyšlo. Když jsem se dostal do zahraničí, tak už jsem nebyl úplně nejmladší. Přišel jsem do Norimberku potom, co měli úspěšnou sezonu. Ale prostě ta sezona jak jsem tam byl, se nevydařila. To se stává, já to bral, že to tak prostě je. Nechtěl jsem aby to tak dopadlo. Jan Koller to říkal už v dokumentu o něm, že když to skončilo, tak to hodili na něj a na mě, že za to můžeme my. Ale byla to pro mě obrovská zkušenost, hlavně v tom mimosportovním. Obrovská zkušenost i pro moji rodinu, pro děti. Když pominu tu sportovní stránku, která se úplně nepovedla, tak jsem rád, že jsem tam mohl být, aspoň ten rok.
Související obsah
Vy jste svou kariéru končil v Jihlavě ve 42 letech. Jak se vám podařilo být tak dlouho na nejvyšší úrovni? Když jste skončil, tak jste byl nejstarším hráčem ligy v historii (42 let a 4 měsíce). Pak vás překonal o tři měsíce Pavel Zavadil.
Tak něco asi daroval pánbůh nebo mě i opatroval, protože jsem neměl nikdy žádné vážné zranění. Fyzicky jsem se udržoval. Byl jsem ten typ, který trénoval víc než musel, tak se mi to asi vrátilo. A měl jsem i štěstí v tom, že mě nepotkalo nic vážného. Třeba i když jsem tenkrát dostal vyhazov ze Sparty, tak mě to nezlomilo. Měl jsem chuť s tím praštit úplně, ale neudělal jsem to a ještě jsem si dalších dva a půl roku přidal ke svému profesionálnímu fotbalovému životu.
S Jihlavou jste se dostal do první ligy.
To bylo hned po půl roce a pak bylo důležité se v lize udržet, což se podařilo. Pak už jsem skončil a nastoupil jsem jako trenér.
Teď také stále ještě trénujete brankáře?
Ano. Trénuji, ale vlastně jenom děti. Dospělé neberu. Moje myšlenka je ta, dát dětem možnost trénovat. Děti, které tu možnost nemají ve velkých klubech, jako je Sparta nebo Slavia. Tam je o ty kluky postaráno. Zajímají mě děti, které s tím začínají. Abych je to naučil správně a třeba se pak někdy dostali do toho velkého fotbalu a řekli si: "To je super. On mě to naučil a já teď můžu chytat třeba za Spartu."
Sparta letos po letech slavila titul. Vy jste byl u toho.
Já jsem jenom přihlížel. Je to úžasné. Kdyby to někdo řekl před sezonou nebo v zimě, tak by si všichni ťukali na čelo. Já jsem tomu taky moc nevěřil. Ale pak se zadařilo, hlavně v nadstavbě. Byl jsem na derby, které Sparta v nadstavbě vyhrála v 95. minutě penaltou, která samozřejmě byla. To byl klíčový zápas, to už jsem věděl, že Sparta titul udělá. Potom už jsem se šel jen podívat na Plzeň. Tohle po těch devíti letech, třeba 9leté dítě ještě nikdy nezažilo. Pro ty lidi to bylo famózně udělané. Sám jsem na to koukal, jak se to všechno zprodukovalo. Bylo to parádně vymyšlený. Bylo taky fajn, že se to rozhodlo dřív, než v posledním zápase. Za nás to takhle nebylo jako letos na Letné. Ale my jsme zase titul dělali každý rok nebo obrok, lidi byli zmlsaný. Ale teď na to lidi čekali a 20 000 lidí na Letné… udělal jsem si s nimi selfíčko, takže to si schovám a třeba to někdy budu ukazovat vnoučatům, jak jsem slavil titul.
TN.cz
Inzerát
Inzerát
Inzerát