Experiment: místo dětského domova běžné byty s klasickými sousedy

Klasičtí sousedé, obyčejné problémy a "normální“ společenský život – tak se by se dalo žít v systému bytových dětských domovů.

Bezprostřední okolí Dětského domova v pražských Počernicích ani v nejmenším nepřipomíná hlavní město. V zatáčce kousek od pošty stojí zámek. Zvenku působí příjemně, vnitřek ale ukrývá spoustu křivdy a bolesti. Ale i naděje.
 

Energii a život do staré budovy intenzivně vlévá čtyřicet opuštěných dětí. Ředitel Martin Lněnička zná dobře osud každého z nich. "Důvodů, proč se ocitly tady, je mnoho – alkohol, drogy, týrání,“ jmenuje jen některé.
 

Dětský domov...

Obrovské místnosti s vysokými stropy a linoleem pokrytá podlaha působí neosobně. Činorodost dětí se odráží na omlácených rozích, pomalovaných zdech nebo poničeném nábytku. Bezpočet plyšových zvířátek a dětských drobností zjemňují jinak tak trochu svírající prostředí pokojů. Koupelny jak na "pionýráku“ – jedno umyvadlo vedle druhého. Žádné soukromí.  
 

Lněnička prochází budovou a letmo odpovídá na otázky svých svěřenců. Má dobrou náladu, k dětem je mimořádně přátelský. Respektují ho. "Odpoledne máš trénink,“ připomíná klučinovi, který už si chystá věci. Na zdi jeho pokoje visí spoustu medailí. Z prostorné kuchyně se line zápach připáleného jídla. "Snažíme se aby děti žily normálním životem – pomáhají taky v kuchyni,“ vysvětluje ředitel dětského domova.
 

...versus byt v paneláku

Naprosto odlišná atmosféra panuje v milovickém bytě 5+1. Taky tady jsou děti, které by radši byly u rodičů. Taky tady se tety snaží o jejich normální život. V běžném prostředí panelákové zástavby to ale jde o něco snadněji. "Sousedi jsou v pohodě, akorát jeden pod námi si pořád stěžuje, že moc dupeme,“ směje se sedmnácletá dívka a přitom míchá cosi voňavého na pánvi. Vaří pro všechny.  
 

Sedmiletý hošík mává sešitem nad hlavou a vypráví tetě, jak ve škole dostal jedničku. "On je takové naše sluníčko,“ popisuje nejmladšího člena rodinky ředitelka Dětského domova v Nymburce Radka Klímová. Mezitím se vrací ze školy další ze členů domácnosti, se všemi se pozdraví a zmizí ve svém pokoji. 
 

Tety vychovatelky se v bytě střídají tak, aby pokryly celých 24 hodin. "Děti tady žijí jako v normální rodině, chodí do školy, nakupovat, vaří, žehlí. Stejně jako ony jsou v běžném prostředí,“ říká Klímová. "Snažíme se sem dávat takové děti, které nemají šanci vrátit se k rodičům.“ 
 

O bytových domovech jsme hovořili i s psychologem Karlem Humhalem. 
 

Nejhorší situace je v Praze

Klasické dětské domovy jsou v Praze tři. Za jejich zdmi žije víc než sto dětí. "K nám se ale často nevejdou a tak musí mimo město. Péči o ně pak ale platí kraje a těm se to samozřejmě nelíbí,“ objasňuje jeden z důvodů Lněnička. Sociálky mimo Prahu umístily okolo 120 pražských dětí. 
 

Pro svoje děti Lněnička vybojoval na magistrátu pět bytů. Dalších pět vhodných objektů město vytipovalo. Pokud půjde všechno podle plánum, děti by se mohly stěhovat už po prázdninách.
 

"Je to ghetto, něco co je ohraničené a jasně říká: ´tady je dětský domov.´ Chtěl bych jim dát svobodu, přestěhovat je do bytů a hodit do normálního života," říká Lněnička.
 

Myslí na děti, na to jak jim usnadnit cestu k dospělosti. "Jediné, co bude horší, je organizace. Ani z toho ale strach nemám," dodává.