Kaspar Hauser: Natascha Kampuschová z 19. století

26. května 1826 se v Norimberku objevil Kašpar Hauser

Když vyšla na svět pravda o dlouhá léta týrané Natasche Kampuschové, spousta německých a rakouských novinářů si vzpomněla na starý případ Kaspara Hausera. Proč?

Podivný případ začal 26. května 1826. Toho dne se na jednom z norimberských náměstí objevil neznámý chlapec neurčitého věku. Byl oblečený v obrovských botách, potácel se a na jakékoliv otázky reagoval jen třemi bavorskými větami: "Chtít bejt rejtarem, jako táta;" "domů ukázat;" "nevím." Kolemjdoucím, kteří si ho zaraženě prohlíželi, nutil i dopis, který křečovitě svíral v ruce. Němčinou plnou chyb a divných frází v něm byl popsán chlapcův osud. Neznámý pisatel v něm žádal norimberský jízdní regiment, aby se dítěte ujal. Dostal ho ještě jako nemluvně od jakési děvečky, která neměla dost peněz, aby dítě živila. Ani sám pisatel už podle svých slov neměl na to, aby chlapce dál živil, proto se ho zbavil.

Chlapec hned putoval do lékařských ordinací, kde podstoupil řadu vyšetření u nejlepších norimberských odborníků. Soudní lékaři dr. Preu a dr. Osterhausen zjistili, že je sice po tělesné stránce zcela zdravý, asi šestnáctiletý mladý muž, ale trošku zvláštní. Chlapec byl bledý, jako by se celý život pohyboval v naprosté tmě. Dokázal také za tmy rozlišovat písmena, což jasně ukazovalo, že je na temnotu zvyklý. Důkazem dlouhodobého pobytu ve tmě byl pro lékaře i jeho ochablý svalový růst a především úžasně citlivý sluch. Navíc odmítal jinou stravu než hrubý černý chléb a obyčejnou vodu. Tvrdil, že se jmenuje Kaspar Hauser.

Stejně podivně se mladík projevoval i duševně. Protože na tak zvláštní případ městští lékaři sami nestačili, předali mladíka dvěma expertům - profesoru Georgovi Daumerovi a filosofovi Anselmovi von Feuerbachovi. Ti zjistili, že chlapec se choval a mluvil, jako by byl malé dítě – přitom se jednalo o nesmírně bystrého mladíka. Feuerbach ho dokázal během několika týdnů naučit číst, mladík prokázal dobrou paměť i bystrý rozum. Citově a společensky se však choval jako pětileté dítko. To mu později mělo přinést nemálo problémů… Zatím však udivoval své učitele; zejména pro Feuerbacha se stal doslova zázračným důkazem některých filosofických teorií. Dokazoval údajně nepravdivost vyprávění o dědičém hříchu. Feuerbachovi se zdál jako zcela dobrý a čistý, nepošpiněný lidskou společností.

První hypotézy

Lékaři se nejprve domnívali, že chlapec vyrůstal v lesích jako divé zvíře. Podobných případů vlčích dětí se během dějin objevilo několik. Mladík se však na rozdíl od těchto asociálních tvorů choval velmi společensky a také se dokázal rychle učit všemožné rozumově náročné dovednosti, především řeč. Proto se vědci už po pár dnech shodovali, že chlapec zřejmě žil zavřený v nějakém temném sklepě, kde ho jeho živitel choval jako polo člověka, polo zvíře. Vznikaly teorie o utajených sklepeních. Ty později podpořil samotný chlapec, který začal svým vyprávěním přidávat kamínky do mozaiky pravdy. Kaspar tvrdil, že celý život strávil v naprosté tmě, v malé cele velké asi jeden krát dva metry. Jediným vybavením místnosti byla matrace a malý dřevěný koník, který mu sloužil jako hračka. Pak se však v jeho vyprávění objevil detail, který celý, zatím věrohodný příběh postavil na hlavu.

Chlapec tvrdil, že v cele nacházel každé ráno vedle postele čerstvé jídlo a pití. Voda občas chutnala poněkud hořce: když se jí napil, vždy pak tvrdě usnul. Vysvětlení bylo jediné – drogy. Jenže proč by někdo cpal v té době extrémně drahé opiáty nějakému nedůležitému vesnickému chlapci?

Do toho všeho se přihodila další nepochopitelná událost: v říjnu 1829 ho profesor Daumer našel ve sklepě svého domu polomrtvého s vážnou řeznou ránou na čele. Chlapec tvrdil, že ho přepadl jakýsi neznámý muž, připomínající mu  člověka, kterého občas zahlédl ve sklepení. Byla to pravda? Nebo si vše chlapec vymyslel? Proč by někdo na mladíka útočil? Byl snad důležitějším, než se mohlo zdát? Vše tomu začalo nasvědčovat… Podezření, že asi všechno nebude tak jednoduché, podpořil i incident z roku 1930, kdy se Kaspar záhadně postřelil pistolí.

Feuerbachovi to nedalo a vrhl se do pokusu o rekonstrukci celého Kašparova příběhu – především se snažil odhalit, kým by mladík mohl být. Jeho hypotéza byla šokující. Podle důkazů, které Feuerbach shromáždil, vše nahrávalo teorii, že Kašpar Hauser je ve skutečnosti syn zesnulého bádenského velkovévody Karla a jeho ženy Stéphanie Beauharnaisové, schovanky Napoleona Bonaparta! Toto dítě se narodilo v roce 1812, což byl i odhadovaný rok narození Kašpara Hausera! Chlapec zemřel krátce po porodu. Každý správný čtenář detektivek by se teď zeptal Qui bono? Feuerbach na otázku "komu to prospěje“ našel odpověď poměrně snadno, v tehdejší bouřlivé politické situaci se sama nabízela. O velkovévodský trůn usilovala hochberská větev bádenského rodu, které by vymření konkurence přišlo vhod. Spiklenci měli malého prince vyměnit za jiné, umírající dítě a jeho samého svěřit neznámým ale spolehlivým lidem. Feuerbach však nedokázal vysvětlit, proč se chlapec dostal na svobodu, ani proč ho vlastně spiklenci rovnou nezabili.

Tato teorie se rychle rozšířila po Evropě a zejména na šlechtických dvorech se stala jedním z nejčastějších témat společenské konverzace. Vyprávění vzbudilo i zájem samotné Stéphanie Beauharnaisové – podle Feuerbacha chlapcovy matky. Ta se 3. dubna 1832 vydala do Ansbachu, kde tehdy Hauser žil. Společně se svými dcerami ho pozorovali tajně z křoví. Dcerám se tehdy naskytl neobvyklý pohled: jejich matka se na chlapce jen krátce podívala a pak upadla do mdlob. Když se ji podařilo vzkřísit, tvrdila, že chlapec je až k neuvěření podobný jejímu zesnulému manželovi, velkovévodovi Karlovi. Profesor Daumler pak tvrdil, že Kaspar už nějakou dobu kreslí obrázek ženy, která Stephanii jako by z oka vypadla. Tak dramatický příběh se pak dostal na přední stránky dobových novin.

Stopa vede do Maďarska

Dalším, kdo se do záhady jménem Kaspar Hauser zapojil, byl britský lord Stanhope. Toho případ záhadného dítěte zaujal natolik, že se rozhodl chlapce adoptovat. A tu se ukázala další podivná věc: Kaspar dokázal mluvit maďarsky. Bylo to sice jen několik slov a frází, ale stejně – kde se to mohl naučit? Stanhope proto s chlapcem podnikl dvě výpravy do Maďarska, během nichž pátral po jakékoliv spojitosti. Bez úspěchu. Postupně o mladíka ztrácel zájem – Kaspar podle všeho neustále lhal a jeho vyprávění ztrácela hlavu a patu. Proto ho Stanhope poslal na zámeček v Ansbachu. Toto místo už Kaspar Hauser živý neopustil.

Smrt záhadná jako život

Čtrnáctého prosince 1833 vběhl Kašpar Hauser do domu svého učitele Meyera. Nic neříkal, jen natáhl ke starému muži ruce a skácel se k zemi. Při pádu se mu rozhalila košile – pod ní byla vidět hluboká bodná rána, ze které prýštila krev. Chlapec jen zmateně blábolil, tvrdil, že ho v parku neznámý muž probodl dýkou, pak chvíli povídal něco o jakési peněžence a po několika hodinách marného boje o život vydechl naposledy. Na místě údajného pokusu o vraždu se opravdu našel váček, ve kterém byl na lístku vzkaz s těmito slovy: "Hauser vám řekne přesně, jak vypadám a odkud jsem. Abych mu ušetřil námahu, řeknu vám to sám. Přišel jsem od bavorské hranice - od řeky. Povím vám dokonce, jak se jmenuji. Mé jméno je M.L.Ö."

Další záhada. Této však už nevěřily ani bavorské úřady. Když se ukázalo, že ve vzkazu jsou stejné chyby, jaké s oblibou dělal Kaspar, rozhodly, že jeho smrt byla jen zpackaným pokusem o sebepoškození. Smrtí chlapce však nezemřela záhada. Naopak.

Vědci, novináři i šílenci se začali předhánět s teoriemi, které měly život i smrt Kaspara Hausera vysvětlit. Marně. Objevilo se však několik faktů, které hypotézu o šlechtickém původu popíraly, jiné ji zase spíš podporovaly. Teprve po chlapcově smrti se například ukázalo, že kněžna Sofie chtěla svého syna pojmenovat Gaspard – což je až nápadně podobné jménu Kaspar. Na druhou stranu se objevily i poměrně přesvědčivé důkazy, které ukazovaly, že syn velkovévodkyně opravdu zemřel. Velmi oblíbenou se stala i teorie německého antroposofa Rudalfa Steinera. Ten tvrdil, že chlapec byl reinkarnací atlantského velekněze. Jiní antropozofové, jako například Peter Tradowský, mířili ještě výš – Kaspar Hauser měl být rovnou novým příchodem Ježíše Krista…

Od spiritistů k DNA

Mystické teorie vystřídala ve druhé polovině 20. století věda. Do případu Kaspara Hausera zasáhla pomocí analýzy DNA. Existují dvě expertízy, které porovnávají zbytky chlapcovy DNA s genetickým kódem bádenského rodu. I vědci potvrdili, že záhada Kaspara Hausera je zřejmě nevysvětlitelná. Jedna z analýz totiž tvrdí, že mladík v žádném případě nemohl být příbuzným šlechticů, zatímco druhá dokazuje, že chlapec potomkem kněžny Sofie zřejmě byl…

Své k případu pochopitelně řekli i humanitní vědci. Současní psychologové jsou k chlapci a jeho vyprávění spíš nedůvěřiví. Známý psychiatr Karl Leonhart například tvrdí, že je nemožné, aby se z dítěte vyrůstajícího v takových podmínkách nestal člověk s inteligenčním kvoceintem na úrovni idiocie. "Celý ten příběh je plný nedoložených tvrzení a vědeckých absurdit – nechápu, že mu ještě dnes někdo může věřit,“ píše Leonhard ve studii "Kaspar Hauser und die moderne Kenntnis des Hospitalismus“. Tvrdí v ní, že vše nasvědčuje tomu, že Kaspar byl jen obratným podvodníkem, který si celý příběh vymyslel, aby se dostal ke komfortnímu životu. Kde je pravda, už dnes asi nezjistíme. Ale záhada chlapce, který prožil 15 let zavřený v malé místnosti se k nám nečekaně vrací v případě rakouského psychopata Priklopila, který dlouhých osm let držel zavřenou Nataschu Kampuschovou. Mohl snad Kaspar Hauser zažít něco podobného?