Velký útěk ze zajateckého tábora inspiroval film

Zdroj: Oficiální zdroj

Nejznámější útěk ze zajateckého tábora se dostal i do filmu.

Z nenápadné díry v zemi se vynořila hlava. „Rychle!“ ozvalo se z ní. Z jámy vyklouzl muž v nenápadném civilním oděvu, za ním následovali další. Celkem jich bylo 76 a víc než 50 z nich mělo v následujících dnech zemřít. Přesto se stali hrdiny – podařil se jim totiž nejodvážnější útěk ze zajateckého tábora. Byl o nich natočen i jeden z nejlepších válečných filmů, Velký útěk se Stevem McQueeenem v hlavní roli.

Spojenečtí vojáci se během II. světové války pokoušeli uprchnout ze zajateckých táborů mnohokrát. Častokrát se jim to podařilo. Proslavili se zejména britští a angličtí důstojníci. Ale žádný útěk není slavnější než ten, kdy ze zajateckého tábora Stalag Luft III uteklo 76 vězňů.

Zdroj: oficiální zdroj

Tábor Stalag III

V táboře umístěném asi 100 kilometrů od Berlína poblíž polského města Žagaň žilo od roku 1942 na 10 tisíc spojeneckých vězňů. Většinu tvořili američtí piloti, čtvrtinu Britové a zbytek se skládal z pestré směsky národností – mezi vězni se našli Poláci, Novozélanďané, Litevci, ale i Češi. Podmínky v táboře byly relativně snesitelné, věznitelé se většinou chovali slušně, dávky jídla postačovaly a zajatcům chodily balíčky s jídlem z domova i z Červeného kříže.

Život v táboře

Zajatci dostávali denně jídlo s hodnotou přibližně 1900 kalorií. Měli k dispozici rozsáhlou knihovnu, ve které se vzdělávali a dokonce skládali zkoušky. Sami si postavili divadlo, ve kterém přehrávali nejoblíbenější dobová představení. Vymysleli si také systém, jak prověřovat nové vězně – díky tomu zamezili infiltraci německých špionů do vlastních řad. Zajatci měli štěstí na přátelského velitele tábora: Gustav Simoleit byl před válkou profesorem historie a zeměpisu. Mluvil plynně anglicky, rusky, polsky a dokonce i česky. Umožnil vězňům svobodu, o které se jim mohlo jinde jen zdát.

Zdroj: Oficiální zdroj

Chystá se útěk

Myšlenka na velký útěk se zrodila někdy v lednu 1943 v hlavě jihoafrického pilota Rogera Joyce Bushella. Reagoval tím na úspěšný útěk několika vězňů, jimž se podařilo utéct na konci roku 1942. Ti přišli s geniálním plánem, který si vypůjčili ze Starých řeckých bájí: vyrobili trójského koně. Sestrojili něco mezi švédskou bednou a gymnastickým náčiním známým jako kůň nadél. Pod ním každý den kopali tunel, zatímco nad povrchem na něm provozovali cvičení. Hluk z kopání byl zastřený zvuky cvičení, takže zajatci mohli v klidu pracovat déle než měsíc. Během té doby vykopali poblíž plotu třicetimetrový tunel. Třem vězňům se útěk podařil – dostali se až polského Štětína, odkud prchli do Velké Británie.

Bushella myšlenka podzemního tunelu nadchla. Protože plánoval opravdu velký útěk, měly vzniknout rovnou tři tunely – Tom, Harry a Dick. Na výkopu se podílelo víc než 600 zajatců.

Je to tajné!

Utajit před Němci akci, na které se podílelo tolik lidí, nebylo nic lehkého. Zajatci nejprve potřebovali vědět, jak se po táboře pohybují německé hlídky. Proto na každého dozorce nasadili pozorovatele, který sledoval každý jeho krok. Pak trasy hlídek zanesli do podrobné mapy. Toto chování pochopitelně nemohlo bdělým Němcům uniknout, nebyli však sto sledování hlídek zabránit. Proto ho nakonec tolerovali a jednou si dokonce mapu vypůjčili, aby podle ní odsoudili dva nedbalé hlídače, kteří porušili své povinnosti.

Zdroj: Oficiální zdroj

Stavíme tunel

Kopání tunelů nebylo nic jednoduchého. Aby vše utajili, museli zajatci postupovat extrémně opatrně. Kopali do hloubky deseti metrů, aby zvuky nepronikaly na povrch. Protože se tábor nacházel na poměrně nestabilním písčitém podloží, musela se podzemní chodba zpevňovat dřevěnými výztužemi. Ale kde vzít v uzavřeném táboře dřevo? Zajatci ho brali z jediného dostupného zdroje – z konstrukce vlastních postelí. V zajateckém táboře pochopitelně nebyly žádné rýče ani lopaty.Vězni si proto museli vyrobit improvizované nástroje: nejčastěji využívali konzerv od mléka, které jim dodával Červený kříž. Z plechu se daly vyrobit lopatky, motyčky a další kopací nářadí. V temných tunelech se muselo svítit, vězni se tedy vyrobili vlastní svíčky – z mastnoty na polévce vyrobili tělo svíčky, z oblečení knot; vše pak dali do oblíbené konzervy od mléka a svíčka byla na světě. V pozdější fázi se vězni rovnou připojili na táborovou elektrickou síť a svítili si bez kouře.

Jedním z největších problémů se ukázal nedostatek kyslíku. Kopající rychle vydýchali vzduch v malém prostoru, část spálila svíčka. Vězni tedy přistoupili k výrobě pumpy, která do tunelu posílala čerstvý vzduch. Sestrojili ji z částí postelí, hokejek, které měli ke sportu a – jak jinak – mléčných konzerv.

Co s hlínou?

Tři tunely představovaly obrovské množství vykopané hlíny, které se vězni museli nějak zbavit. Nejčastěji ji trousili po táboře. Zajatci si oblékli dlouhé pláště, na jejichž vnitřní stranu si našili pytlíky, do kterých se hlína plnila. Při procházkách po táboře si nenápadně rozvázali tkanice, jimiž byly pytlíky zavázané a hlínu roznášeli po táboře. Dvěma stovkám „nosičů hlíny“ vězni říkali „tučňáci“.

Zdroj: Oficiální zdroj

Připravit k útěku…

Němci tušili, že se něco děje. Znepokojila je zvýšená aktivita vězňů, kteří úplatky získávali od dozorců civilní oblečení, objevila se i šeptanda, že se kope tunel. Němci 19 nejpodezřelejších zajatců raději poslali z tábora jinam, ale moc to nepomohlo – v březnu 1944 byl dokončen tunel Harry. Vězni chtěli nejprve prchat až v teplých letních měsících, ale nakonec se rozhodli k útěku už na konci března. Velení tábora totiž na duben objednalo kontrolu z řad špičkových odborníků Gestapa, kteří měli vypátrat, o co se vězni pokoušejí. Zajatci se rozdělili na dvě skupiny: v první byli ti s velkou šancí na útěk, do druhé patřili vězni, kteří neuměli moc německy, nebo se příliš nepodíleli na stavbě tunelu. Pro všechny byly připravené falešné doklady a datum útěku bylo určeno na noc v pátek 24. března. Byla bezměsíčná noc, která měla ukrýt pohyb vězňů. Útěk začal.

...pozor, teď!

První část plánu fungovala. Vězni se proplížili tunelem bez potíží. Ale na druhé straně přišly první komplikace: dřevěný poklop, jímž byl tunel uzavřen, přes den zamrzl. Zajatcům trvalo hodinu a půl, než námrazu a sníh odstranili. První vězeň proto z tunelu vylezl až ve 22:30. Další problém se ukázal, jakmile se dal první uprchlík do pohybu; na čerstvě napadlém sněhu po něm zůstávala temná stopa. Opatrný pohyb opět zpomalil rychlost útěku, vězňům bylo jasné, že víc než stovka jich neuteče…

Vězni měli víc než smůlu. Ve svých plánech nemohli čekat, že právě té noci bude vyhlášen poplach před náletem, kvůli kterému se zhasnou všechna elektrická světla v táboře a tedy i v tunelu. Stejně málo mohli tušit, že se tunel začne zasypávat. Přesto k oběma událostem došlo. Zajatci však vytrval, z tunelu jich úspěšně vylezlo 76. Až sedmasedmdesátý uprchlík byl zpozorován, přesně ve 4:55 ráno.

Na útěku

Když byli vězni objevení, dali se na útěk. Původně plánovali, že využijí nákladních vlaků, které projížděli po nedaleké trati, ale nakonec se většina dala na útěk lesy a po cestách. Němci však na útěk dokázali rychle zareagovat a většinu vězňů během pár dní chytili. Proti uprchlíkům hrálo především počasí – až metr a půl hluboké závěje jim bránily v pohybu. Utéci se podařilo jen třem mužům, 73 bylo chyceno. Z nich nechali Němci 50 popravit.

Teď utíkají Češi

Útěk byl plánován tak, že byly určeny dvojice uprchlíků, které se po opuštění tábora měly protloukat samostatně. Protože část uprchlíků měla prchat přes Čechy do Švýcarska, byli ve skupině uprchlíků i tři Češi.

Bedřich Dvořák prchal s Angličanem Desem Plunkettem. Dostali se až do Čech, kde nějakou dobu váhali, co dál. Jejich úprk skončil v Klatovech, kde Plunketta zatkla česká policie - chyběly mu papíry. Oba byli odsouzeni k smrti, ale vykonání rozsudku zabránil konec války.

Arnošt Valenta patřil mezi ty důležitější plánovače útěku. Připlavil pro uprchlíky kompletní jízdní řád vlaků, s časy i cenami. Také obstaral mapy a úplatky dokázal od dozorců získat řadu důležitých nástrojů – například kleště. Proto patřil mezi první uprchlíky, kteří se vynořili z tunelu. V týmu s Johny Marshallem se snažil dostat pěšky do Čech, ale po cestě je zastavili v jedné malé německé vesnici. Marshall předstíral, že je Francouz, bohužel narazil na Němce, který francouzštinu dokonale ovládal. Oba muži byli zajati a po několika týdnech zastřeleni u Moravské Ostravy.

Ivo Tonder byl vyhlášený útěkář. Ze zajateckého tábora se pokusil uprchnout celkem třikrát, vždy neúspěšně. Při velkém útěku tahal Ivo za lano, kterým se přesouvaly vozíčky s uprchlíky tunelem. Na útěku dostal jako partnera Australana Johnnyho Stowera. Dokázali se vlakem dostat až do polské Vratislavi, odkud chtěli zamířit do Liberce. I Ivo Tonder doplatil na svého uprchlického partnera. Stower vzbudil podezření, když u něj náhodná kontrola objevila anglickou čokoládu. Zatčení muži putovali zpět do zajateckých táborů, Tonder zamířil do pevnosti Colditz, kde se potkal s Bedřichem Dvořákem. Zkušenosti z útěků využil Tonder i po roce 48, kdy se stal nepřítelem komunistického režimu. V roce 1949 se mu podařilo překročit rakouskou hranici a zbytek života dožil v Anglii.