Jak Ota vymačkal Evropě Uhry

Zdroj: TN.cz

10. srpna 955 došlo k bitvě na Lechu. Král Ota I. zde získal přezdívku Veliký a porazil nebezpečného nepřítele.

Král Ota I. nezačal vládu právě šťastně – od roku 936, co byl v Cáchách korunován, musel bojovat o moc s bratry, kterým se vůbec nelíbilo, že se panovníkem stal mladší sourozenec. Hlavní nebezpečí mu však hrozilo z východu. Tam na panovníka čekalo několik výzev. Slované se bránili pronikání ze západu, ale ještě mnohem horší to bylo s Maďary.

Dnešní Maďaři jsou jen slabým odrazem toho, jak se tento lid projevoval v desátém století. Tehdy se divoké východní kmeny staly hrozbou celé Evropy. Jaro co jaro se vrhali do Bavorska a dalších východních částí říše a plenili, vypalovali a loupili. Když se k nim začaly přidávat i některé germánské kmeny neuznávající vládu Oty, stali se nebezpečím pro samotnou existenci státu a muselo se jednat.

Na Maďary!

V průběhu roku 955 se Otovi podařilo získat podporu nejmocnějších osob Německa – arcibiskupa Friedricha Mohučského, Konráda Ryšavého z Lotrinska a Rudolfa Švábského. Když vpadli Uhři roku 955 znovu do Bavorska, byl připraven: za pouhé čtyři týdny shromáždil hotovost o deseti tisících mužích. To byl v době, kdy to se silnicemi nebylo vůbec růžové, téměř neuvěřitelný výkon.

Vpád Uhrů se zastavil před Augsburkem, ale přestože mělo tehdy město jen slabé hradby, nedokázali je dobýt. Zásluhu na tom měl především schopný biskup Ulrich, který se chopil meče a zorganizoval obranu. Když se k městu přiblížila Otova vojska, bylo vyhráno – Maďaři se stáhli k řece Lech, kde měli lepší šance se bránit. Ota se mezitím zastavil v Augsburku, kde i se svými muži přenocoval a další den s nimi strávil půstem. Po přijímání vyrazili 10. srpna z města ven, vstříc nepřátelům z východu.

Vojsko, kterému Ota I. velel, bylo výjimečné. Poprvé se v něm objevily všechny německé kmeny sjednocené k jednomu účelu: v čele šli Bavoři, za nimi postupovali Frankové v čele s Konrádem Ryšavým, ke konci dlouhého zástupu mašírovali Švábové a úplně poslední postupovali Češi, které vyslal na pomoc Boleslav I. Příliš jim to ke cti nesloužilo, zadní voj se tehdy považoval za nejbezpečnější místo, takže se tam umísťovali spíše nespolehliví spojenci nebo starší muži.

Ryšavý protiútok

Ale teorie byla i v bitvě u Lecha převálcována realitou. První uherský výpad totiž směřoval právě na zásoby a české vojáky. Otovi i jeho pozorovatelům ušlo, že se Maďaři rozdělili a obešli ho zezadu. Němci byli v pasti. Netrvalo to ani hodinu a všechny zásoby byly ztracené, Češi byli převálcovaní jízdou a většina vojska zaskočená. Přes převahu to s Němci vypadalo hodně špatně. Jediný, kdo si ve vážné situaci zachoval chladnou hlavu, byl ryšavý Konrád. Muž, který měl s Otou celý život špatné vztahy, mu nakonec zachránil život.

Zdroj: oficiální zdroj

Konrád v čele svých mužů zaútočil na Uhry a podle svědectví kronikářů jich osobně spoustu zabil. Jeho příkladu a osobní statečnosti následovali Frankové a společnými silami se jim podařilo Maďary zatlačit zpět a osvobodit zajatce. Bohužel, statečný Konrád si nemohl vychutnat vavříny slávy. Když si jen na okamžik sundal helmu, aby si otřel zpocené čelo, zasáhl ho do krku šíp jednoho z obávaných uherských lučištníků. Odvážný vojevůdce ještě na bojišti vykrvácel. Naštěstí pro vojsko se právě v ten okamžik, když už vojsko začalo znovu propadat panice, objevil na bojišti král Ota I.

Návrat v pravý čas

První fáze bitvy se neúčastnil, protože se s částí vojska pokusil dostat k Maďarům lesem, ale stihl se vrátit právě v čas, kdy ho bylo nejvíc potřeba. Ota byl nesmírně charismatický muž, i když na dnešního člověka by už asi tak výrazně nezapůsobil. Ale středověký rytíř při pohledu na vysokého robustního muže s dlouhými rudými vousy cítil hlubokou autoritu. Když se pak král chopil slavného Svatého kopí, stoupala sebedůvěra germánského vojska rychleji než počet blížících se Uhrů.

Stejně jako každý správný středověký válečník se postavil v čelo svého vojska. Vynikal nejen postavou, ale i skvělým brněním. Záplava ocelových jezdců vyrazila vstříc uherské jízdě. Ještě než se po nárazu rozptýlil prach, ukázalo se, že němečtí rytíři mají v takovém střetu jasně navrch. Po jejich brněních sklouzávaly údery uherských mečů i kopí, zatímco těžké germánské zbraně hladce procházely těly nepřátelských jezdců i jejich koní.

Správný křesťan nepřítele nepronásleduje

Maďaři se obrátili na útěk. Počítali s tím, že křesťanští králové v té době pokládali pronásledování nepřítele za něco nečestného. Rozzuřený Ota však tuto zásadu neváhal porušit a hnal zbytky uherského vojska až k Lechu. Obrnění rytíři rozzuření ztrátami rozsekali prchající Uhry na kusy. A protože jen málokterý uherský válečník dokázal plavat, čekala smrt i ve vodách široké řeky. A její břehy byly rudé stejně jako vous krále Oty…

Zdroj: oficiální zdroj

Vítězství Oty I. Udělalo konec maďarským nájezdům na západ. Oslabení nájezdníci museli brzy poté přijmout křesťanství a to znamenalo definitivní zklidnění dříve výbojného etnika. A Ota? Ten získal hned po bitvě přezdívku Veliký a zahájil tak cestu, která skočila roku 962, když ho papež Jan XII. korunoval v Římě císařem.